Dva soběslavští policisté Petr Kropík (35) a Jan Dvořák (27) mají od neděle za sebou noční službu, na kterou už nikdy nezapomenou. Devátého června prožili velké drama, při němž nasadili i vlastní životy.

Pro všechny příbuzné, známé, kolegy a kamarády, ale také rodinu zachráněných, je důležité, že situaci zvládli. Že nezachránili pouze svoje životy, ale i další dva lidské a jeden psí. Jejich čin skončil cenným vítězstvím, byť stačilo malé zaváhání a počet povodňových obětí by rozšířili starší manželé ze Soběslavi.

Dravý proud

Jejich hrdinský příběh začal oznámením o večerní nehodě osobního auta a vyvrcholil v rozbouřené strouze, která bývá za normálních okolností široká tak metr.
„V tu chvíli ale měla na šířku tak deset metrů a voda se hrozně valila," upřesňuje místo neštěstí u křižovatky silnic na Nedvědice a Vesce Petr Kropík.
Byla tma, pršelo. Právě za takového počasí přibližně sedmdesátiletí manželé cestovali. Ale do cíle už nedojeli. Rozbouřený potok jejich auto nadzdvihl a jako hračku si ho odnášel po proudu ještě kolem padesáti metrů. Pak se zhruba v polovině toku zaseklo a začalo se plnit vodou.
Manželům se ještě podařilo zavolat si telefonem pomoc. Jako první na místo dorazili hasiči. Jenže havarované auto krylo křoví.

„Prohledávali můstek, tak jsme u nich zastavili a oni pak nastoupili do auta a pokračovali na Vesce. Když jsme k nim ale přijížděli, tak jsme po naší levé straně zahlédli záblesk světla. A vzhledem k tomu, že hasiči už odjeli a nemohli jsme se s nimi domluvit, tak jsme prověřit světlo jeli sami. Narazili jsme na to auto, které už bylo z poloviny pod vodou," vypráví Petr Kropík.
Jestliže měli manželé v kritické chvíli štěstí na funkční telefon, tak ani potom je neopustilo. V autě měli i fungující baterku, jíž na sebe všímavé policisty upozornili.
„Viděli jsme ale jen blikající světlo a v zadní části psa. Nevěděli jsme ale, kolik je v autě lidí. Okamžitě jsme to nahlásili našemu operačnímu, aby k nám vrátil hasiče a oni je vyprostili," dodává zkušenější policista.

Poslední šance

Jenže vteřiny se v tu chvíli zdály nekonečně dlouhé a policistům bylo jasné, že s každým centimetrem vody navíc lidé v autě ztrácí šanci na přežití. Na posilu nečekali a pustili se do záchrany sami. S pomocí tažného lana, kterého se oba drželi. Jan Dvořák se ponořil do vody tak daleko, aby se ještě mohl držet stromu, Petr Kropík s druhým koncem lana se pomalu blížil k autu.
Okýnkem auta se mu naskytl hrůzný obraz. Muž a žena už měli k dýchání poslední skulinku pod stropem.
„Už museli mít zakloněnou hlavu a obličejem byli obtisklí ke stropu auta. Ani nevím, jak se mi podařilo otevřít dveře. Blíž ke mně byla ta paní. Řekl jsem jí, aby se držela lana a dotáhl jsem ji ke kolegovi a pak se vrátil pro pána a stejným způsobem i pro psa. Ten byl naštěstí úplně v klidu."
Jeden po druhém se setkali na břehu, kde už konečně měli pevnou půdu pod nohama. Byli prochladlí ze studené vody, ale živí.
„Paní byla v šoku, ale určitě byli strašně rádi, že jsou z toho venku a naživu. V autě jsme jim udělali teplo, aby se oni i pes zahřáli a počkali jsme na záchranku, která si je pak převzala," pokračuje ve vyprávění příběhu se šťastným koncem Jan Dvořák.

Na sebe nemysleli

Co jim běželo hlavou? Nic. Nemysleli na své rodiny, nemysleli na svůj strach ani vlastní život. Mozkem i nervovou soustavou jim šlo jediné: zachránit životy jiných.
„Ani nevím, jestli jsme měli strach. Zkrátka jsme do vody vlítli a já se snažil udržet lano, aby mi neuplaval i kolega. Štěstí nám přálo, protože ten proud byl vážně silný a když jsem je v mokrém oblečení tahal, tak to bylo dost těžký," přidává mladší policista se šťastnou jiskřičkou v oku.
Když jsme si s nimi včera ve 14 hodin v Klenovicích v hospodě povídali, ještě ani jeden po noční službě nespal. Petr Kropík je zároveň dobrovolným hasičem, tak jen přeskočil do druhé služby a čerpal vodu v klenovické osadě Ovčín. Kolega Jan čekal na spánek u filmu, ale nervy ještě vibrovaly.
Oba se shodují, že manželé měli při sobě hodně strážných andělů: nenamočili si mobil a v autě vezli funkční baterku, kterou na sebe upozornili. Jinak by je možná ani dva stateční policisté Petr Kropík a Jan Dvořák včas nenašli.