Přesně na rozhraní táborského a benešovského okresu leží obec Libenice, o níž se v kronikách dočtete již v roce 1436 a zvěsti praví, že tady bývala ještě daleko dříve. Patřila k prčickému panství, na čas se osamostatnila a nyní spadá pod čtyři kilometry vzdálený městys Borotín. Stejně jako její historie, zpestřuje vesnici i budova obecné školy.

Obecná škola v LibenicíchO její založení usilovali Libeničtí sedmnáct let, ovšem na Střezimířské byli v jejich odporu krátcí. Ti chtěli stavbu znemožnit, nebo alespoň co nejvíce oddálit. V tom přišla vhod první světová válka, kdy stavba podobných organizací nebyla zrovna v kurzu.

Obecná škola v LibenicíchTehdejší poměry připomíná ve svém díle Sedlčansko, Sedlecko a Voticko Čeněk Habart: „V roce 1912 rozhodla okresní školní rada v Sedlčanech, že má býti v Libenicích místo samostatné jednotřídní školy zřízena celoroční expozitura. Ale i tomu se střezimířští občané bránili, ovšem marně; školní úřady uznávaly nutnost školy v osadě, tak značně od Střezimíře vzdálené, a jejich rozhodnutí nemohly již žádné protesty zvrátit," popsal.

Střezimířští ale i přes výše zmíněné rozhodnutí stavbu provést nechtěli, tak zemská školní rada zmocnila sedlčanský okresní školní výbor, aby stavbu zajistil na náklad Střezimíře. Návrhy podal stavební rada Kozlík, plány jsou dílem stavitelů Ježe a Krejčího z Tábora.

Dříví se slevou

Roku 1923 Střezimířští ale svůj postoj obrátili. Zničeho nic zdejší školní rada rozhodla, že stavbu přece jen uskuteční.

Pozemek o výměře 1500 metrů a kámen daroval majitel prčického panství Eisenstein, dříví pak nabídl na stavbu se slevou. I přesto budova, kterou realizoval stavitel Karban z Mezimostí, vyšla Střezimíř na 116 892 tisíc korun.

Prvních sedmadvacet školáků z Libenic, Černotic, Boratkova, Předbojova a Borotínka (dnes již zaniklá osada), usedlo do lavic 24. září 1923.
„Prvním učitelem v Libenicích byl Vratislav Gottwald, který tu však vyučoval pouze do 5. června 1925. Onemocněv těžce, dostal dovolenou a zemřel dne 19. května 1926 v lázních poděbradských. Místo něho učila nějaký čas Marie Helikarová a od 1. ledna 1926 Karel Zemín," píše Čeněk Habart.

Řídícího se báli

ANTONÍN HRDINKA chodil do obecné školy v Libenicích mezi roky 1949 – 1951.Čtyři roky po konci druhé světové války přešel z Borotína do čtvrté třídy v Libenicích Antonín Hrdinka (1940) z Boratkova.

Když v roce 1949 poprvé vstoupil do třídy, za katedrou stál Josef Tůma. Ten také učíval děti v Dlouhé Lhotě, Hošticích, Borotíně a v dětském domově v Nemyšli. Do Libenic přišel po druhé světové válce po kantoru Havlovi a ve škole působil až do jejího konce v roce 1973.

„Odjakživa děti z Boratkova chodily do Borotína. V Libenicích jich ale bylo málo, tak jsme museli s kamarádem Pepou Vanžurou přestoupit tam. Nám se ale nechtělo," vypráví Antonín Hrdinka s tím, že v Borotíně bylo na prvním stupni pět ročníků ve dvou třídách.

„Prvního září přišel táta a povídá: Půjdete do Libenic. Šel jsem vyzvednout Pepu a dozvěděl se, že už vyrazil k Borotínu. Tak jsem mazal za ním. Učitel se pak divil, co tam děláme a my mu říkali, jak se nám do Libenic nechce. Doma už čekal předseda obce, že jsme do školy nepřišli," sdělil s tím, že druhého září už kluci museli do Libenic.

Přísný ale naučil

Josef Tůma patřil k těm kantorům, kteří nešli pro ránu daleko a byli hodně přísní. „Myslím si, že i přesto naučil. Vzdělávat pět ročníků je náročné a nepociťovali jsme nějaký handicap, když jsme se vrátili do Borotína. Ve znalostech jsme se vyrovnali spolužákům. V hodině jsme nesměli ani špitnout. Trestal nás i za to, když nám nešlo učení."

Některé děti do školy ani nechtěly chodit: „Bratr se bál tak, že radši zůstal v lese, kde se schoval. Pak ho vodila babička ke škole. On ji obešel, přeskočil plot a už byl pryč," shrnul Antonín Hrdinka.

Že by třeba některý ze školáků na ulici nepozdravil, bylo vyloučené. „Jednou si paní stěžovala. Byla skoro hluchá a neslyšela nás. Ježiš, my jsme dostali. Pak když jsme ji potkali, vraceli jsme se i třikrát, abychom měli jistotu, že nás slyšela," směje se pamětník.

V části budovy býval byt řídícího učitele, v druhé byla jedna třída. Zvláštností je, že škola měla dvě čísla popisná (byt a budova).

Škola přestala sloužit svému účelu přesně po padesáti letech, tedy v roce 1973, a o dva roky později Libenice připadly k Borotínu. „Budova propadla jako majetek státu a využívali ji táborští hasiči jako výcvikové zařízení. V roce 1991 se nám vrátila v restituci. Začala se pronajímat k bydlení. Stále ji vlastní obec," popsal starosta Borotína Antonín Brož její další osud.