Táborští sundali z bran zbytečné truhličky na vzkazy, protože brány už v době míru byly zase otevřené, a měšťan Sebenář nechal posbírat motyky a lopaty.
Město se ponořilo do mírové nudy, a když si byli místní měšťané jistí, že jejich loajálnost z loňska nebude Marie Terezie přezkoumávat, možná i trochu záviděli vzrušené Praze, že tam na vyšehradských šancích straší duch zlého francouzského majora a škrtí rakouské vojáky.

K alibi Táborských přispěl i fakt, že se z města nekonal žádný náboženský exodus, jako to bylo v době, kdy Fridrich II. dobyl Slezsko a připojil si ho k Prusku. Tehdy k němu z monarchie hojně utíkali evangelíci, kteří se už nechtěli hlásit k vnucenému katolictví. Také Táborákům bylo katolictví vnuceno, ale naštěstí měli k Fridrichovi II. daleko.
Záznamy o jejich životě v roce 1743 nehovoří o žádných výstřednostech. Spíše připomínají starou účetní knihu se zápisy o konsignacích čili seznamech věcí.
A tak se dozvídáme, že: „Konsignací co se tak všelijakých věcí na branách od vojska (…) vynašlo a přijmuto totiž: zámky kusy tři, u magacínu zůstal jeden, na mostě u špaňhelskýho reytharu jeden pozůstává." (Špaňhelský rejtar je něco jako závory u zdvihacího mostu před branou.)

„Jeden u mostu tlustej provaz, dva pozůstávají při zdvihacím mostě," zaznamenává dále písař. „Sekyra jedna. Vidlice jedna. Laterna jedna. Svícny tři. Konývky dvě. Numerů na šance osm. Řetízek ke dveřím jeden. Na bráně tuplhák jeden. Postele tři. Stoly dva."
To je počteníčko, co? Ale na druhou stranu, proč těm Táborákům nedopřát taky trochu klidu. Alespoň se z toho dozvídáme, že měli opevnění kolem města řádně očíslované. To je ta poznámka o osmi numerech na šance. Jednalo se patrně o čísla z plechu nebo ze dřeva.

Pokračujme výčtem, co se našlo u Hradské brány. „Zámky tři. U parkánů zavěšenej jeden. Tlustej provaz k mostu zdvihacímu jeden. Při zvedacím mostě dva zavěšený. Vidlice jedna. Svícen dřevěnej jeden. Tuplháky dva. U špaňhelskýho reythara zámek jeden. Stoleček jeden. Postel jedna. Item na Velkej fortně zámek jeden. Na Malej fortně dva."
Aby písař nakrmil úředního šimla opravdu kvalitním textem, přechází z češtiny do němčiny. Dopřejme si i my té vydatné krmě roku 1743: „An Krampfen – 2371 Stuckh. An Schauffeln – 9043. An Sturmgabeln – 300. An Bummenteller – 280."
To první jsou nejspíš krumpáče, to druhé jistě lopaty. To třetí, sturmgabeln, byla takzvaná vidlice útočná. Sloužila k nabodávání otepí, kterými se při útoku vyplňovaly příkopy. Také se jimi odstraňovaly otepi z průlomu ve zdi, když jej jimi zatarasili obránci. Vidlice se dala použít i jako zbraň k házení zapálených smolných věnců. Bummenteller (nebo bombenteller či hebspiegel) byly kulaté dřevěné desky, jež se vkládaly do těžkých moždířů mezi prach a kouli, aby síla prachu co možná stejnoměrně působila na střelu.
Zakončeme tuto nudnou kapitolu písařovou informací, že „šňůry na vytahování truhličky s psaníma zůstávají za urozeným panem primasem a druhý za urozeným panem Sebenářem".
Příště už zase bude v Táboře zle.

Autor: Josef Musil