Do ČSAD nastoupil v roce 1957. „Když jsem se vyučil, začal jsem v dílně, ale za dva roky jsem nastoupil do autobusu jako průvodčí,“ zavzpomínal na své začátky.
V té době měl dopravce v provozu autobusy na linkách 1, 2 a 3 a pan Slunečko si dodnes pamatuje, kam která jezdila i jak fungoval obousměrný provoz po třídě 9. května. „Ještě byla pětka, ta jezdila okruh nemocnice Kopeček, a tzv. R, které už byly samoobslužné.“
Cestující si tenkrát u výpravčího ve zvláštní kukani zakoupili jízdenku za 60 haléřů, přes pásma za korunu a za dvě. Existovaly také týdenní dělnické jízdenky za pět, sedm a devět korun.
Ve špičkách měl průvodčí o něco více práce. Za autobus se totiž zapojil ještě přívěs, a tak průvodčí musel přebíhat i do vleku. Ani tepla si příliš neužil. „Moc se autobusy nedaly vytopit, když byly velké zimy, měli jsme kožichy. Pamatuji, že jsme autobusům říkali mrazírna,“ dodal pamětník Slunečko. Tehdejší vozový park se s tím dnešním nedá srovnat. Autobusy si žádaly častější opravy a každá modernizace přinášela velkou radost nejen zaměstnanců.
Ani po létech však Karlu Slunečkovi z mysli nevyprchala atmosféra mezi lidmi. Podle jeho slov byli cestující k sobě daleko ohleduplnější než dnes. „Byli rádi, že se vůbec jezdilo,“ říká s úsměvem.
Nepoctivci se ale přesto také našli. Černý pasažér musel od podnikového kontrolora počítat s přirážkou k jízdnému ve výši 30 korun.
Funkce průvodčího se ve vozech zrušila na konci 70. let a lidé začali vhazovat peníze do nádržky u řidiče.