Obce stejného jména jsou v Jižních Čechách dvě, v celé České republice tři. Mezná na Táborsku leží východně od města Soběslav, obklopená lesy a množstvím rybníků s rozlohou katastru 508 hektarů a historicky se řadí mezi starší obce regionu–nejstarší dochovaná zmínka pochází již z roku 1362. Obec se nachází v mělkém údolí, sklánějícím se od jihovýchodu k severozápadu. Jméno Mezná, kdysi dávno Mezný, vzniklo patrně od slova mez, takže pravděpodobně označovalo ves, založenou na hranici - mezi.

Dle údajů ČSÚ z historických sčítání lidu žilo v Mezné mezi lety 1869 – 1910 kolem 280 obyvatel, v období první republiky se počet trvale žijících pohyboval okolo 230. Po druhé světové válce obyvatelstvo postupně ubývalo, nyní v Mezné trvale žije 95 obyvatel.

Znak obce Mezná.Historie
Nejstarší dochovaná písemná zmínka o obci je z 4.března 1362 – touto listinou, vyhotovenou Friedrichem ze Lhoty, nabývají páni z Rožmberka vesnice Lhotu, Alberov, les Bukovec a další zboží a jako svědkové jsou ve smlouvě uvedeni také Gottfried a Bohunko z Mezného.

Další nepřímé zprávy o vsi pochází z roku 1385 a 1391, kdy se připomíná Jan z Mezné, který v té době zastával významnou funkci purkrabího rožmberského hradu Nové Hrady. Od počátku 15.století měla Mezná nové majitele, patřící ke známému rodu Mezenských z Mezného, erbu dvou husích krků. Za zakladatele rodu je všeobecně považován Léva z Mezného, který tehdy současně držel i nedaleké zboží Mnich, v roce 1405 se totiž psal s predikátem „de Mezny alias de Mnych". Další vývoj vlastnických vztahů k Mezné je dosud zahalen tajemstvím. Jisté je, že pravděpodobně poslední z rodu Mezenských, kteří ves drželi, Burjan, prodal statek a tvrz Anně ze Lhoty, manželce Jana z Leskovce. Anna roku 1537 sepsala závěť, v níž odkázala „tvrz Meznej s dvorem poplužním, lukami, potoky, rybníky, lesy…ves celou s lidmi, s úroky" a dalším příslušenstvím dcerám Dorotě a Magdaléně rovným dílem včetně stříbrných šperků. 3.dubna 1544 Anna zemřela a mezenského zboží se podle ustanovení ujaly dcery, což se však dotklo jejich otce Jana z Leskovce, který se cítil závětí manželky poškozen a v nastalé při se roku 1545 s dcerami dohodl tak, že ony mu postoupily mezenské zboží a on jim za ně slíbil vyplatit 3500 kop českých grošů. V témže roce ale Jan zemřel a správy vsi se ujaly jeho dcery, které zdědily také panství Kamenici a Božejov – majetek byl v roce 1549 rozdělen na dva díly, z nichž druhý, včetně Božejova a Mezného, připadl Dorotě. Ta se později provdala za Jana Ostrovce z Kralovic, jehož přežila a zdědila statky Proseč a Žďár.

Dorota roku 1563 sepsala poslední vůli – mohla tak učinit proto, že již roku 1547 tehdejší český král Ferdinand I. Dorotě vydal tzv. mocný list, opravňující ji k svobodnému nakládání s vlastním majetkem. Meznou s příslušenstvím tak Dorota odkázala dcerám Johance Janovské, Anastázii a Kateřině. Správy se ujala Anastázie, provdaná za Adama Vítu ze Rzavého na Dubu. Po smrti manžela roku 1596 převzala dubské zboží, roku 1616 dokonce ještě zvětšila majetek o zboží pacovské – tehdy se psala s predikátem „na Dubu a Mezným". Anastázie později předala všechna tři zboží synovi Ladislavu Vítovi ze Rzavého, který pak roku 1618 odkázal „statek svůj dědičnej Meznej se vším a všelijakým k témuž statku Meznému příslušenstvím" za věrné služby Benjamínu Fruweinovi z Podolí. Jeho držba ale byla velmi krátká, zúčastnil se totiž aktivně stavovského povstání české šlechty a byl vyhnán ze země. Jeho majetek zabrala vítězná strana a „dvůr Meznej s pivovarem, mlejnem jedním nájemným a druhým poplatným, pilou" a další příslušenství koupil roku 1623 jako konfiskát Jan Řepický ze Sudoměře. Tomu majetek patřil dlouhá léta, když ale před rokem 1650 zemřel, zůstala po něm nejen řada dluhů, ale také majetek v zuboženém stavu. 22.dubna 1650 prodali úředně stanovení komisaři Václavu Vratislavu z Mitrovic „dvůr shnilej, rozbořený, luka zarostlá a zbahněná, rolí neoseté, rybníky hrubě zapuštěné a větším dílem nenasazené, neméně i mlejn spuštěný, mnoho gruntů prázdných a některých dokonce zbořených, krčmou spálenou, lesy vysekaný" za sumu 5 500 kop míšeňských grošů. Mezenský statek byl poté Václavem spojen s dírenským panstvím a již nenabyl samostatnosti.

Po zrušení roboty a poddanosti byly v revolučním roce 1848 zřízeny samosprávné obce – Mezná byla sloučena se sousedním Záříčím a Novou Vsí. Později se Záříčí stalo samostatnou obcí. V roce 1920 byla odtržena Nová Ves a také Mezná se tedy stala samostatnou. V roce 1976 obec na 14 let samostatnost opět ztratila, když byla úřední mocí sloučena s větší sousední obcí Přehořov, od roku 1990 je však opět obcí s fungujícím obecním zastupitelstvem.

Osmašedesát let místní školy
V obci bezmála sedmdesát let fungovala také jednotřídní škola, na což jsou mnozí místní dodnes pyšní.
V letech 1810-1889 navštěvovaly místní děti školy v Přehořově-Kvasejovicích a Tučapech. Období mj. popisuje „Pamětní kniha obce Tučapské": „Mezné bylo připojeno ke škole v Přehořově. V zimě vyučoval v Mezném potulný učitel, vyučoval tam, kde po řadě na stůl přišel za stravu a nějaký groš. Roku 1848 bylo nařízeno vikářem v Soběslavi učiteli přehořovskému, aby v Mezném vydržoval stále pomocníka. Tu byla v Mezném zřízena škola v pastoušce. Roku 1855 bylo Mezné pro nepořádky přiškoleno k Tučapům."

Od roku 1855 byla tedy Mezná přiškolena k obci Tučapy. Každodenní více než hodinová cesta místních dětí do školy se však často stávala strastiplnou, místní občané tak již od 70.let 19.století naléhali, aby byla škola zřízena v Mezné. To se podařilo v roce 1889, rok poté byla dostavěna také nová školní budova. Prvním řídícím učitelem byl Vojtěch Sirový, který do naší obce přišel ze školy v Radeníně. Mezenská jednotřídní škola fungovala bez přerušení plných šedesát let, až do roku 1949, kdy byla pro nedostatek dětí poprvé na čas uzavřena. V roce 1957 došlo k jejímu znovuotevření, v roce 1965 pak byla definitivně uzavřena. Posledním mezenským kantorem byl Stanislav Němec.

Památná místa
Kromě nádherné přírody s množstvím rybníků v mezenském katastru nelze přehlédnout také několik historicky cenných míst. Mezi nejstarší se řadí bývalý mlýn Na Svitáku, kde mlynář Mikoláš Sviták s manželkou Annou mleli již před rokem 1698 a také velmi zachovalé středověké tvrziště, jehož vznik odhaduje historik PhDr. Úlovec na polovinu 14.století a řadí jej mezi nejvýznamnější památky tohoto druhu na Táborsku.

Od roku 1732 také na zdejší pohodnici působil velmi známý rod Špinglů, který kromě živnosti pohodnické proslul výrobou mastí proti revmatismu. Špinglové zde živnost pohodnickou vykonávali přes 200 let. Na návsi v Mezné byla v 19.století nákladem obce vybudována kaplička, v roce 1890 byla vystavěna školní budova, v roce 1921 pak památník 1.světové války.

Osobnosti
Občanů, kteří se významným způsobem zasloužili o rozvoj obce, je jistě mnoho. Za všechny bych rád jmenoval tři – starostu obce Šimona Klípu z čp.3 a řídící učitele Vojtěcha Sirového a Františka Vrhela.

Šimon Klípa byl starostou zvolen v roce 1891. Postupem času se stal velice oblíbeným a jako starosta se těšil značné úctě. Byl několikrát opakovaně zvolen a v roce 1907 se po 16 letech úřadu dobrovolně vzdal. Byl velmi spravedlivý a s obecním majetkem hospodařil a nakládal tak, že svému nástupci Františku Záhorovi předal obecní jmění se 600 korunami přebytku. Nechal dokonce přestavět i místní pastoušku.

Řídící učitel Vojtěch Sirový (1859-1935) působil na zdejší škole v letech 1889-1924. Do Mezné přišel ze školy v Radeníně, v Mezné strávil takřka celý svůj profesní život. S manželkou Marií vychoval deset dětí, dva z jeho synů zahynuli ve dvou světových válkách. Do výslužby odešel v roce 1924, kdy se ze školního bytu odstěhoval do Soběslavi. V.Sirový během svého působení v Mezné vychoval několik generací místních obyvatel. V roce 1889 založil a 35 let vedl „Památní knihu školy Mezná", v roce 1921 se zásadním způsobem zasloužil o vznik památníku 1.světové války a v roce 1925 založil „Pamětní knihu obce Mezné".

František Vrhel působil v mezenské škole od prosince 1938 a poté během 2.světové války. Do Pamětní knihy obce Dírné místní kronikář v roce 1943 zaznamenal toto: „Učitelé měli povinnost docházeti do Mezné, kde místní řídící Fr.Vrhel byl pověřen přednášeti německou ideologii, gramatiku pak řídící učitel J.Mach z Kvasejovic. Oba dobří vlastenci udělali z těchto kursů národní svátky, kde se učitelstvo vzájemně posilovalo a utvrzovalo ve vítězství spravedlivé české věci.

Ochotnické divadlo
Divadlo mezenští ochotníci provozovali již na počátku 19.století, jak dokládají zmínky v místních kronikách, zlatým věkem pak bylo

období po 2.světové válce.
V roce 1973 se místní ochotníci dokonce probojovali do Národní přehlídky vesnických a zemědělských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou, což byl největší úspěch divadla v celé jeho historii. V této době divadlo režijně vedli František Vošta a Jaroslav Štefan, hrálo se v sále místního hostince č.6, o každé představení byl mezi místními obrovský zájem.

SDH Mezná
Požáry na přelomu 19.a 20.století přivedly tehdejší zastupitelstvo obce Mezná na myšlenku založit sbor dobrovolných hasičů. Stalo se tak 28.října 1925, kdy při slavnostním shromáždění byla místním hasičům předána brigádně postavená hasičská zbrojnice (12 tisíc korun) a potahová stříkačka (32 tisíc korun). V roce 1926 byla založena samaritánská stráž, jejímž posláním bylo poskytování první pomoci občanům při nemocech a živelných pohromách. Prací hasičů za První republiky i ve válečných letech bylo nejen osvojování si hasební techniky, ale také péče o vodní zdroje, kterých bylo v té době v obci sedm.

Po 2.světové válce dochází k oživení sboru. Družstvo mužů se zúčastňuje hasičských soutěží v rámci okrsku Dírná (několikrát postupuje z okrskového kola), v roce 1953 se členská základna rozrůstá také o družstvo žen. Za vynikající výsledky je v roce 1955 místní jednotě předána okresní požární inspekcí motorová stříkačka PS-8 v hodnotě 22 500 korun.

Po roce 1989 zájem o hasičství v obci postupně slábl. Po výměně vedení sboru v prvních letech 21.století ještě došlo k pokusu o oživení, kdy se v roce 2010 místní hasiči zúčastnili hasičské soutěže v Přehořově a skokově se rozrostla také členská základna, v současnosti však zájem o činnost v rámci sboru opět chybí.

Nohejbalová euforie
V Mezné v roce 2002 vznikl nový fenomén, nohejbal. Parta několika nadšenců tehdy ve spolupráci s obcí obnovila staré, místy již zavezené volejbalové hřiště – byl položen asfaltový a plastový povrch, hřiště se oplotilo, sportovci svépomocí vybudovali dřevěné hrazení, stoly, lavice a zvelebili zázemí. V roce 2013 obec ve spolupráci se sportovci vybudovala přístřešek pro diváky, čímž celý areál dostal zcela nový vzhled. Obrovské budovatelské nadšení se spojilo s nadšením pro hru – byly založeny nohejbalové turnaje O pohár starosty, Veteran Cup, Junior Cup a Rapid Cup. Úspěchy SK Rapid Mezná 02 slavil také v Dírné, Katově, Krtově, Zvěroticích, Tučapech, Soběslavi, Táboře, Deštné, Bechyni, Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích, Suchdole. V současnosti SK Rapid Mezná 02 hraje nohejbalový okresní přebor Jindřichohradecka (Táborsko oficiální soutěž nemá) – v tomto roce mezenští zahájí již svou čtvrtou sezonu v oficiální soutěži ČNS!

Pověsti
Mezná kdysi patřila do oblasti blaťáckého kroje, dle zápisu v jedné z obecních kronik muži nosívali modré punčochy a na nich vysoké boty tak, aby pod koleny punčochy byly vidět. Proto se místním prý přezdívalo modrohnáti.

Další pověst tvrdí, že v Mezné kdysi stával hrad a to v místech, kde se odnepaměti říká „Na hradě", nad rybníkem Starostou. Přes hlubokou rokli byl prý lávkou spojen s Dvořákovým lesem. Majitel pole, na němž hrad stával, prý kdysi dokonce vyorával stavební materiál, podle pověsti zde v „plechové krabici našel i nějaké peníze."

Pod vesnicí, na obecním pastvišti, trčel osamělý žulový balvan. Pověst říká, že jsou pod ním, pochováni Napoleonovi vojáci z francouzských válek.

V roce 1907, při stavbě silnice, byl u domu č.7 objeven zvláštní hrob – našlo se zde prý sedm lidských koster, obložených velikými kameny. Kosti byly uloženy do vyzděné schránky pod kamenný kříž, který zde byl poté postaven. Dle jedné z kronik obce toto vyprávěl očitý svědek a místní občan Josef Drunecký.

Jan Kolář, kronikář obce.