Když začala válka, jeho nejmladšímu bratrovi bylo deset, Marie Samcová odhaduje, že její dědeček se narodil jako první, a to v roce 1888. Přesnou informaci nemá, stejně jako zda bojoval za Rakousko – Uhersku nebo s legionáři za pád monarchie. Ze sourozenců byl jediný ženatý a jako jediný musel rukovat.

„Dědeček se oženil v únoru roku 1913, maminka se narodila v červenci a za rok narukoval. Byl zámečníkem a moje maminka mi vyprávěla, že byl hodně šikovný, to jí zase vyprávěla její babička s dědou, protože ona tatínka moc nezažila," upřesňuje.

Osud se s maminkou Marie Samcové vůbec nemazlil, otec se z války živý nevrátil, maminka zemřela na souchotiny, když jí byl rok a půl. Osiřelého dítěte se ujali rodiče Františka a malá Růženka Makovcová v domácnosti vyrůstala zároveň s jeho nejmladším sourozencem, který byl jen o deset let starší.
„Vyrůstali jako bratr a sestra, byť to byl strýček," upřesňuje vazby Marie Samcová s tím, že u něj žila i po smrti babičky a dědy. To už jí bylo třináct a jemu třiadvacet. Záhy na to šla sloužit k sedlákovi, kde poznala budoucího manžela, otce Marie Samcové.

Smutný příběh jejích předků, zvláště maminky, které nebylo dopřáno vyrůstat se svými rodiči, ji dodnes dojímá k slzám. „Vždycky prý vyhlížela listonoše, jestli jim nenese psaní od tatínka, to už jí bylo skoro pět let, maminku už neměla a válka se konečně pomalu chýlila ke svému konci," přibližuje toužebné očekávání malého děvčátka.

Podepsáno příměří

Čas se blížil k datu 11. listopadu 1918, kdy bylo v železničním vagónu podepsáno příměří, které začalo na všech frontách platit v 11 hodin. Štěstí se s ním ale do jihočeské chalupy v Dlouhé Lhotě nevrátilo. Rodina se musela vyrovnávat s dalším smutkem a další bolestnou ztrátou.

„Maminka mi vyprávěla, že asi při dovolence nebo v dopise se můj dědeček radoval, že už je konec a že teď už jen sbírají granáty. Jeho otec ho varoval, že to je ale u toho nejhoršího, protože mu granát může vybuchnout v ruce. A to se taky stalo. Františkovo kamarád napsal domů, že mu granát potrhal ruce a dostal otravu. Vůbec nevíme, kde přesně skonal, někde v Itálii," dodává paní Marie.

SOUROZENCI. Do války musel jen nejstarší ze sourozenců František (první zleva). Byť jako jediný měl už rodinu.

V její rodině se dlouhá léta uchovávaly válečné dopisy. Nakonec ale o nich ztratila přehled a neví, u koho tenhle rodinný poklad skončil. V první světové válce bojoval z rodiny Marie Samcové i Václav Bílek, který ji ale přežil a mohl se vrátit ke své rodině. Zemřel až v roce 1938.

„Byl to tatínek mého otce Václava Bílka (1910), do kterého se maminka Růžena Makovcová zamilovala při službě u sedláka. Dědeček zemřel půl roku před mým narozením, takže si ho nepamatuju," říká Marie Samcová. Doma prý vyprávěl, jak bojovali v zákopech a že kolem nich padaly miny. Uměl hrát na trubku, a proto sloužil u kapely.

„Snad měl bojovat v Dalmácii, ale projít toho měli víc. Když odcházel do války, měl tři děti, včetně mého otce, a vždycky když přijel na dovolenku, jedno dítě přibylo, nakonec jich měli pět," končí vyprávění zvesela.

V úctě padlým:
Z války do Dlouhé Lhoty
se nevrátili:
Bílek Václav, Bílek Václav, Frait Josef, Hanuš Jan, Jordák Jan, Kabeš Jan, Laštovka František, Makovec František, Mikl 
František, Novák Václav, Soukup František, Soukup Václav