Měšičtí se lomu na Svaté Anně vzdát nechtějí

Zemědělec Viktor Mačura na vlastní náklady zrevitalizoval a tím zachoval bývalý lom v Měšicích, který v sobotu otevřel veřejnosti. Zatím marně usiluje o to, aby získal i jeho zbývající třetinu ve vlastnictví města. To se jí vzdát nechce: obává se, že by soukromník do lomu zakázal vstup.

Jak sdělila za Měšické Renáta Stradová, městské pozemky jsou pro místní jistota: „Samospráva peníze má a chce je do lomu investovat. Je to místo, které k Měšicím patří a obáváme se, aby o něj lidé nepřišli. Chceme mít jistotu, že pokud dojde k omezení přístupu, můžeme si po městských pozemcích zajistit jiný," vysvětluje situaci a dodává: „Teď sem sice veřejnost smí, ale nikdo nezaručí, že tomu tak bude třeba i za pět let."

Město nechalo vypracovat plán na revitalizaci v roce 2008. Tehdy byl už tři roky většinovým majitelem lomu Viktor Mačura. Podle předsedy místní samosprávy Františka Noháče se Měšičtí na obnově lomu chtěli podílet: „Nevěděli jsme, že pan Mačura pozemky odkoupil. Měli jsme na revitalizaci vyčleněných dvě stě tisíc korun a o novém majiteli jsme se dozvěděli, až když jsme chtěli s projektem začít. Zkoušeli jsme s ním tedy jednat o tom, že se budeme finančně podílet. Bezvýsledně," shrnuje František Noháč.

Uzavřít lom ale Viktor Mačura prý rozhodně nechce: „Chci, aby plnil funkci nejen přírodního, ale i komunitního prostoru. Jde mi o to tady zachovat kus přírody a pečovat o něj," vysvětluje.

Jak Viktor Mačura říká, bývalý lom kupoval proto, aby byl přístupný všem, a ne místo něj stavěl paneláky.

„Slyšel jsem také o plánech zavést lom odpadky a udělat na něm kurty. Já si uvědomil, že když není ceněný teď, nebude ani v budoucnu. Proto jsem s tím chtěl něco udělat. Nechtěli jsme, aby tady byla jenom lavička a ohniště, jak si plánovalo město. Území je přírodovědně bohatší," popsal většinový majitel lokality s tím, že pozemky byly vždy soukromé. Když lom kupoval, už tehdy město vlastnilo třetinu; tedy těžební stěnu a kus rybníčku. „Nebudu nikomu zakazovat, aby sem chodil. Lidé se tady ale musí chovat slušně," dodal.

Chce se podílet

Ve splnění slibu, že lom zůstane přístupný, František Noháč moc nevěří: „Už teď pan Mačura vybírá do lomu vstupné. Vždyť je to ostuda. close zoom_in Kdybychom se směli na obnově podílet, zajistili bychom vložením našich peněz alespoň vstup zdarma," rozčiloval se předseda samosprávy.
Minulou žádost Viktora Mačury o zbývající třetinu pozemků zastupitelé na květnovém zasedání neodmítli, ale ani neschválili. Rozhodnutí přesunuli do doby, než budou mít v ruce podrobnější podklady. Zemědělec za podíl města nabízel jiných 5, 5 tisíce metrů čtverečních své půdy. Odbor dopravy směnu nedoporučil, protože by radnice přišla o účelovou komunikaci, po které může zajistit péči o svoji část lomu. Zbavovat se významného krajinného prvku, který se řadí do veřejné zeleně, vnímá za nesmyslné i odbor územního rozvoje.

Působil genius loci

Volyňský rodák Viktor Mačura se do Tábora přiženil. V roce 1994 do lomu přišel prvně: „Viděl jsem tu zkázu, chvíli se tady posadil a začal vnímat prostředí. Jak se říká, působil na mě genius loci."
Na samotné rekultivaci Viktor Mačura pracoval s rodinou a řadou dobrovolníků. Po stovkách hodin práce tak v sobotu otevřel první soukromou přírodní zónu v České republice.

U jejího vstupu na vše dohlíží betonová socha a symbol zóny pojmenovaný Duběnka od Michala Olšiaka ze Žďáru nad Sázavou: „Na soše jsem pracoval asi měsíc. Obličej ženy je vymyšlený, nikdo mi nestál modelem," směje se autor sochy, jejíž tvář doplňuje dubový list.
Záměru Viktora Mačury je nakloněný známý geolog Václav Cílek, který připomněl na slavnostním otevření význam místa a na jeho podobě se od začátku podílel.

„Kdyby tady nebyl lom, bude tady časem obyčejná zástavba. Místo je ojedinělé také v tom, že se tady vyskytuje několik přírodních prostředí v jednom, " shrnul geolog.

Leknutím se v lomu naučila plavat

Na to, jak lom na Svaté Anně vypadal před sedmdesáti lety, zavzpomínali manželé Zdeněk (81) a Zdeňka (77) Fialovi z Měšic, kteří spolu close zoom_in strávili pětapadesát let.

Zdeněk: Všude okolo, kde je teď zástavba a silnice, za mého dětství jenom vlála pšenice. Kdyby naši dědové viděli, jak to dneska vypadá, řeknou, že umřeme hlady. Do lomu jsme se o prázdninách skoro denně chodili koupat a hnali sem i husy. Měl hloubku 4 metry.
Zdeňka: Asi před sto lety se v lomu přestal lámat kámen a dlouho poté si ho lidé odtud ještě brali. Já vlastně ani nevím, jakou vzácnost máme v soklu baráku, když je z toho taková přírodní zóna. V tom větším rybníčku jsem se naučila plavat. Při kraji vyčníval kámen a snažily jsme se k němu jako děti doplavat. Kamarádka na mě zavolala, že se utopím, já se lekla, začala rukama rychle pádlovat, a tak se naučila plavat.