Emerich Konyarik (48) pracoval v zahraničí, měl rodinu a toužil po tom koupit pro ni dům. Dnes žije jako bezdomovec. Potkat ho můžete ve Vodňanech.Zdroj: Deník/ Klára AlešováEmerich se ženil z lásky hned po vojně. „ Nebral jsem si manželku proto, že bych musel, prostě jsem chtěl,“ nezapomene zdůraznit. Když ještě život klapal jako mnoha ostatním, měl Emerich plány jako spousta jiných lidí. Chtěl pro svoji rodinu koupit dům. Hájenku nad Šumperkem, kde bydlel. „Kdybychom vykoukli z okna, viděli bychom celý Šumperk jak na dlani, včetně naší vesnice. Ale manželce se nechtělo. Byla z Prahy a na samotě by prý byla moc sama,“ vzpomíná.

Jednoho dne ale přijel z práce domů dřív, než bylo v plánu. „Přistihl jsem manželku s jiným pánem. Měl jsem v tu chvíli tmu před očima. Vyhodil jsem ho z prvního patra přes zavřené okno. Manželka ode mě také dostala a já za to šel na tři roky sedět. Tím to všechno začalo,“ vzpomíná Emerich a chvěje se mu hlas.

Přišel tak i o kontakt se svými dětmi. „Mám dceru a kluka, tomu bude letos osmadvacet. Nestýkám se s nimi. Kdyby chtěli, tak kluk ví, kde mě hledat. Já je vidět nepotřebuji. Když se potkáme, půjdu s ním na pivo, pokecat na půl hodiny někam do hospody, jaký to má význam…,“ přemýšlí nad setkání se svými dětmi.

Po návratu z vězení na Emericha čekala jeho sestra a vypadalo to na nový začátek. „Sestra chtěla, aby šel domů na Moravu. V Šumperku jsem byl totiž v tu chvíli úplně sám, držela mě tam do té doby jen žena a děti. Řekl jsem jí, že jo, prodal dům a odjel na Moravu,“ popisuje, kam se uchýlil po návratu z kriminálu. Ze začátku to prý šlo. Za peníze, které získal z prodeje domu, opravil matce, u níž našel zázemí, bydlení. „Udělal jsem okna i topení. Bydlela v prvním patře, tak aby nemusela tahat dřevo a uhlí, vždyť už to byla starší paní. Ale postupně to začalo. Máma mi vyčítala, že jsem kriminálník, a že kvůli mně nesmí vidět vnoučata. Tyhle řeči se stupňovaly a přidala se i ségra. Nakonec jsem se naštval a šel pryč. Chvíli jsem byl v Praze a pak šel zase zpátky do severních Čech,“ popisuje rodinné neshody.

Práce a bydlení

Tehdy občas našel práci, ke které se vázalo i bydlení. Ale nevadilo mu přespat ani venku. „Nejprve jsem si koupil stan. Od třinácti let jsem jezdil s bratránkem na čundry. Přespali jsme ve stanu, nebo pod celtou, udělal se oheň, něco se opeklo, popilo. Tak mi nepřišlo divné přespávat venku, složit někde hlavu na lavičku a podobně,“ říká Emerich Konyarik.

Z jeho vyprávění nemá člověk pocit, že by se bál práce. Za prací cestoval na Ukrajinu, do Německa, Rumunska, Polska a třeba i do Anglie. Přesto žije Emerich ve svých osmačtyřiceti letech jako bezdomovec. Při otázce proč netouží po pořádné střeše nad hlavou, chvíli mlčí. „Asi není proč, není pro koho,“ odpovídá odevzdaně.

Původně se živil jako zedník, stavěl pro firmu Potok opěrné zdi, jezy a koryta. Pracoval s kamenem. „I v zimě jsme stály ledové vodě jen v holinkách, nohy ovázané onucemi. Nebylo to moc příjemné, ale dalo se to. Vždycky po půl hodině jsme se museli střídat. Usazovali jsme někdy i obrovské kameny, které se vešly třeba jen tři na Tatru. Ten šutr měl třeba pět tun a jeřábem nám ho zvedali nad hlavu. Kdyby spadl, bylo po nás,“ vzpomíná na práci. Vždy se živil zednickým řemeslem, ale měl i zkoušky na pilu a tím si přivydělával.

Díky práci se podíval také do Anglie. „Jedno odpoledne mi volal kamarád, že potřebuje, abych na tři měsíce přiletěl. Ale já se letadel bojím. I manželku jsem posílal na dovolenou samotnou. Nikdy jsem s ní neletěl. Řekl jsem, že možná přiletím, ale on na to, že už mi koupil letenku a že si ji mám vyzvednout na poště. Tak jsem nakonec odcestoval,“ říká. Zůstat tam ale nechtěl, táhlo ho to zpět domů. „Zpátky jsme jeli po vlastní ose. Když jsem viděl trajekt, který nás měl převážet, bál jsem se tehdy ještě víc, než tím letadlem,“ popisuje své zážitky muž, který je bez střechy nad hlavou s přestávkami už asi deset let.

Na jih Čech se Emerich Konyarik dostal také díky práci. Jednou dostal zakázku na zateplování paneláku v Protivíně. Tehdy prý ani nevěděli, kde nějaký Protivín je. „Já četl i viděl Švejka a říkal jsem si, že mi Protivín pořád zní povědomě v uších, a že někde poblíž musí být určitě Budějovice a taky Písek. To bylo všechno, co jsem o městě tehdy věděl,“ usmívá se. Když v Protivíně dodělali fasádu, on zůstal ještě na další práce. „A pak jsem říkal, kašlu na celý severní Čechy, zůstanu tady,“ a tak se také stalo.

Novým útočiště je dřevěná bouda

Bydlení už si nehledá. Přespával pod mostem, v parku a dnes je jeho útočištěm dřevěná bouda. Nad otázkou, kdy spal naposledy doma, v domě nebo bytě se zamyslí, ale vzpomenout si nedokáže. „To už je hodně dlouho,“ připouští. I když nemá střechu nad hlavou, práci se nevyhýbá ani dnes a rád si přivydělá. Když má někdo zájem, nařeže třeba dříví.

Zachoval by se dnes po tom všem jinak? „Určitě by to byl jiný život, kdybych se zachoval jinak. Ale když přijedete po několika dnech domů a tam najdete manželku s cizím chlapem v posteli…“ ani po letech tedy nedokáže nebo nechce říci, že by jeho osud mohl skončit jinak.

Dnes tráví dny někdy prací, kterou mu známí nabídnou, nebo se jen tak toulá po městě či parku. Občas vyžebrá nějakou korunu před obchoďákem. „Večer přijdu do boudy. Mám tam dvě, tři matrace spacák, nějaké deky. Zapálím si. První pocit je nejhorší, než se člověk zahřeje, pak už dobrý. Je dobrá zima. To víte, když jsou mrazy, je mnohem hůř,“ přiznává.

Lidé prý na bezdomovce reagují různě. „Někdo vás pozdraví, jiní jen projdou. Sto lidí, sto povah,“ říká Emerich Konyarik. Napije se z PETky vína, potáhne z cigarety. Loučí se ale s úsměvem a myšlenkou, že kdyby někdy přišel někdo, pro koho by mohl žít, třeba by po střeše nad hlavou zase zatoužil.