Mažická náves je jako ze škatulky. Skrz obec vede Greenway Selského baroka

Pozor, silnice se zužuje, hlásí dopravní značka před můstkem. Musíte hodně zpomalit, abyste jej bezpečně přejeli. I potom se však vyplatí mít nohu z plynu. Projíždíte totiž malebnou vesnicí zvanou Mažice a při rychlé jízdě byste možná bez povšimnutí minuli nádhernou vesnickou architekturu, díky které se obec zařadila mezi ostatní vísky na trase Greenway Selského baroka navazující na páteřní osu Praha–Vídeň.

„Mažická náves je jako ze škatulky. Je tu k vidění mnoho opravených štítů, které si zachovaly ráz původní vesnické architektury,“ říká Marie Vlková, jednatelka firmy Sempra Mažice, na kterou narazíte ještě před cedulí oznamující začátek obce. O tom , že této ženě selské baroko učarovalo, svědčí obrázky barevných štítů domů, které lemují chodbu i zdi její kanceláře.

Sempra Mažice patří rozhodně mezi největší zaměstnavatele v okolí. Jen z Mažic je tu zaměstnáno pět lidí, další sem dojíždějí z okolních vesnic. V obci funguje už pětadvacet let a navázala na tradici pěstování zeleniny ze sedmdesátých let. Jejím hlavním artiklem je jahodníková sadba. „Pěstujeme také zeleninu, a to na odtěžených půdách rašeliny. V okolí Mažic je celkem 808 hektarů rašelinišť, kilometr od obce vede dokonce naučná stezka s dřevěnými chodníčky,“ líčí Marie Vlková. Supermarkety však téhle firmě už hodně zákazníků odčerpaly. „Nás si najdou jen fandové, kteří vědí, že máme zeleninu čerstvou a českou. Nechávali jsme si dělat rozbor mrkve na dusičnany a hodnoty odpovídaly kojenecké stravě,“ nenechává nás na pochybách, že tady najdete kvalitu. Místní toho rozhodně využívají. To, co se dnes dostává do módy, praktikují v Mažicích už řadu let: prodej ze dvora.

O zeleninu mají tedy Mažičtí postaráno, ostatní si nakoupí v obchůdku na návsi. Je krásně opravený a hned vedle něj je i hospůdka, kde se místní scházejí. Z Mažic je totiž všude dost daleko. Nejbližší Soběslav je vzdálená deset kilometrů.

Marie Vlková dojíždí denně za prací až z Veselí nad Lužnicí. Přesto se sama cítí spíš Mažičákem. „Já to tady miluju, pro Blata mám slabost. Vždycky, když mám nějaký smutek, jdu se projít po krajině a pokaždé se mi uleví. Vždycky úplně cítím tu energii. Je tu opravdu krásně,“ opěvuje krásy místní přírody Marie Vlková.

Pětašedesátiletá rodačka Václava Mikšovská její slova jen potvrzuje. Příroda je krásná, v lesích je plno hub a památková stavení zase krášlí samotnou obec. Celý svůj život strávila tady, za prací dojížděla do družstva v Borkovicích a k důchodu si přivydělává právě v Sempře. „Obchod je otevřený dopoledne i odpoledne, nakoupit si můžeme tam. Vedle je hospoda, tam to žije kolikrát až do rána,“ říká důchodkyně. Sama si v obci libuje, jen pro mládež prý není v Mažicích moc vyžití. „Je tu akorát hřiště, kde se hraje fotbal, ale nic jiného tu pro ně není, tak se často chytnou kouření a pití. Kdyby měli nějakou zábavu, bylo by to lepší,“ dodává Václava Mikšovská.

Od narození žije v Mažicích také Dagmar Chrtová. Bývala účetní na obci a po smrti starosty za něj úřad na nějakou dobu převzala. Kládu, kterou na ni navalili, dokázala táhnout do voleb. „Když pan starosta Novák zemřel, nikdo to nechtěl dělat a zastupitelé se na mě uradili, tak jsem se stala starostkou. Neměla jsem v tom vůbec praxi, ale doplácala jsem se v té funkci do voleb. Teď už jsou tam mladší a šikovnější,“ směje se Dagmar Chrtová.
I dnes, v jejích pětasedmdesáti letech, každý pozná, že za mlada musela být moc krásná. Zavzpomínala, jak bývalo na Blatech veselo. „Chodívalo se zpívat a tancovat, v Zálší, to je kousek odtud, zase léta fungoval krojovaný spolek, který jezdíval i do Strážnice na slavnosti. Po smrti vedoucího ale spolek zanikl. Je to škoda. Tradice se tady dodržovaly. Mezi lidmi je ještě plno krojů,“ líčí Dagmar Chrtová, která sama jeden bohatě vyšívaný vlastní. Zdědila ho po sestře, která si ho sama šila a ve Strážnici v něm několikrát vystupovala.

Přímo v Mažicích se zase hrávalo divadlo. Ještě před revolucí. Štafetu ochotníků však už nikdo nepřevzal. „Jezdívali sem na divadlo i z okolních vsí a vždycky se jim to líbilo,“ tvrdí Václava Mikšovská.

A přeci jen ještě všechny tradice v Mažicích nevymřely. Když už je ve vsi svatba, tak pořádná a s družbou, který ji celou vede. „Když se mi ženil syn, tak mu dělal družbu kamarád a na sobě měl blaťácký kroj. Pro nevěstu si pak jeli do Majdaleny a tam to vůbec neznali,“ vzpomíná Václava Mikšovská.
Podle vyprávění obou žen stávala uprostřed vsi chalupa, u které byl i sál. Pak ale zchátrala, nikdo do toho nechtěl dát peníze, tak se musela zbourat. Tam se právě hrávalo divadlo. „Když jsem ještě chodila do Zálší do školy, také jsem účinkovala. Zahráli jsme si ještě s jedním chlapcem z Mažic děti v nějaké rodině, kde šel otec do války, padl a vdova pak zůstala s námi dětmi sama. On se pak ale najednou o Vánocích zčistajasna objevil. Dostali jsme potom za to bonboniéru, že jsme to hezky říkali,“ vzpomíná s úsměvem Dagmar Chrtová.

Před patnácti lety se do Mažic přestěhovala Miroslava Hrošková „Předělali jsme si tady baráček po manželových prarodičích. Jsem tady moc spokojená. Už bych si nedovedla představit, že bych šla odsud. Místní kraj a příroda mi přirostly k srdci. Už jsem zkrátka Mažická,“ říká Miroslava Hrošková. Jen to kulturní vyžití, kdyby bylo lepší. „Je tu vlastně jenom hospoda, která nemá ani sál, kde by se daly dělat zábavy nebo akce pro děti. Pouťová zábava je vždycky závislá na počasí, když nám do toho začne pršet, nemáme se ani kam schovat.“

Jednou do roka zavítá na mažickou náves také jedna z dechových kapel v rámci akce Blata se baví, která je součástí festivalu Kubešova Soběslav. „Kdyby se našel tahoun, místní by se rádi do společenského života zapojili. Je tu dobrá parta, podle mě by do toho šli,“ míní Miroslava Hrošková.
Pěkná příroda, klid, pohoda. O tom mluví i Marie Tichá, která si vyjela se svým pravnukem Pavlíkem Němcem na procházku po návsi. „Mladí tady ale chybí. To je sice pěkné, že se tady dodržují tradice při svatbě, ale žádné nevěsty tady nejsou. Vždyť tady máme v celé vsi jen asi tři děti. Stárneme tady, to je velká škoda, vždyť je tady tak hezky…“