Strašidelně vypadá, strašidelnou měla funkci a strašidelné pocity máte, když stojíte vedle ní. To je budova bývalé márnice, která se nachází v zahradě za táborskou poliklinikou. Dříve sloužící objekt dnes chátrá. Hrůzostrašné příběhy kolem něj však neumírají.

„Márnice stále stojí, ale je prázdná, bez využití. Jen jsme ji zabezpečili, aby do ní nechodili neoprávněné osoby. Je součástí komplexu polikliniky a její využívání nyní neřešíme. Žádné plány prozatím nemáme,“ říká jednatel majitelů polikliniky Tomáš Vychodil. Kdysi vlastníci uvažovali i o jejím zbourání, zabránilo tomu však jedno ale.

„Památkou sice objekt není, ale nachází se v ochranném pásmu městské památkové rezervace. K budově jako takové však dokumentů příliš není,“ vysvětluje Marie Vlčková ze Státní památkové péče Tábor.

Opředená tajemnem

Márnice byla součástí takzvané Staré nemocnice. Postavena byla nejspíš v roce 1889 právě při výstavbě nového zdravotnického zařízení, které se na Budějovickou ulici přestěhovalo z tehdejšího špitálu na náměstí Mikuláše z Husi.

Stará nemocnice naplno fungovala do roku 1939, kdy byla postavená nová nemocnice na Pražském sídlišti. Poté širšího významu pozbývala a s ní i funkce márnice.

„Místo patologie, dříve márnice, bylo následně myslím skladiště. Více z historie objektu nevím,“ uvedl Vychodil. Jeho dvaaosmdesátiletý otec Josef, který 30 let dnešní polikliniku vedl, vzpomíná: „Každou chvíli tam bylo něco jiného, ale když jsme to v roce 1960 přebírali od armády, byla už márnice prázdná. Myslím, že tam vojáci měli lazaret a po válce skladiště. V roce 1939, kdy jsem byl v sekundě gymnázia, se otevírala nemocnice u Klokot.“
U márnice nechyběla ani kaple. „Bývala tam, kde dnes sídlí doktor Rytíř. Vypravovaly se odtud pohřby, které směřovaly až na Nový hřbitov. Kdy zanikla, ale nevím, pamatuji si už jen schody, jež od ní vedly,“ podotkl historik táborského Husitského muzea Stanislav Zita.

Vidlička v mrtvole

Byl sychravý podzim. V temném večeru vítr rozhoupával petrolejové lampy a z hrátek nevynechal ani v ulicích spadané listí.

Josef s Františkem byli dlouholetí kamarádi a čas mnohdy vyplňovali tím, že se vsázeli. Osudného večera šlo to, kdo půjde do márnice pod nemocnicí a zabodne do mrtvoly vidličku. Těžký úkol pro mladého hocha. Ale co by pro svoji hrdost a statečnost neudělal. Jako první šel Josef. I když se mu příliš nechtělo, vyrazil bez známek strachu. Dveře márnice zavrzaly. „Je uvnitř,“ pomyslel si František a sotva polkl. Minuty plynuly a Josef nikde. František znejistěl. Po chvíli se netrpělivě vydal kamarádovi naproti. V márnici našel Josefa mrtvého. Se šedivými vlasy.

„Připíchl si kabát, který byl pro tehdejší dobu typický. Ten příběh jsme si vymysleli s kamarády v hospodě, abychom při výletech a podobně postrašili děti při hrách odvahy. Traduje se už 25 let a má různé podoby,“ usmívá se Dušan Petržel, současný ředitel ZŠ Jistebnice.

David Peltán