Pochází z rodiny táborských profesionálních fotografů, kteří po několik generací kromě standardní ateliérové práce objevným způsobem mapovali dění ve městě a jeho okolí. Absolvovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, poté vystudovala v letech 1971 až 1977 pražskou UMPRUM, ateliér ilustrace a plakátu u Zdeňka Sklenáře a Jiřího Anderleho. Od roku 1975 se začala jako tehdy jedna z mála soustavně věnovat náročné grafické technice mezzotinty.

Ještě než se stihneme na cokoli zeptat, přináší Marie M. Šechtlová několik výtisků novin…

Určitě ani nevíte, že vydáváme vlastní noviny. Získali jsme je tak, že jsme přišli o malé soukromé muzeum, které jsme měli od roku 2004. Provozovali ho manželé Škrhlovi zadarmo deset let, ale pak se odstěhovali do Prahy. Od té doby děláme průběžně v Táboře výstavy, poslední dobou jsme zakotvili v kinokavárně Svět, ve které dělala dcera Eva nový interiér. Přišlo by mi ale divné, aby tam byly nějaké velké popisky a lidé četli nad hlavami ostatních… Tak jsme začali tisknout k fotografiím vlastní noviny. Po dobu výstavy jsou pak celou dobu v kinokavárně, aby si je tam lidé mohli přečíst. Používáme do nich hlavně původní historické články. Noviny vyšly už minimálně čtyřikrát.

Nedávno jste také řadu Táboráků zmátli, když jste uspořádali výstavu k výročí 500 let Tábora…

Když měl Tábor 600 let, tak my jsme slavili 500 let. Výstava se konala v kinokavárně Svět a lidi jsme tím opravdu mátli. Nebyl to ale omyl, ukazovali jsme, jak vypadal Tábor před 100 lety a jak slavil své 500. výročí.

Výtvarnice Marie Šechtlová slaví 70 let. Její grafiky přijal i Jan Pavel II.
Výtvarnice Marie Šechtlová slaví 70 let. Její grafiky přijal i Jan Pavel II.

Zmínila jste, že jste přišli o malé soukromé muzeum. V plánu je ale vybudování nového muzea v budově bývalé Trafačky…

Mám pocit, že se konečně dožijeme toho, o co začala maminka usilovat už v roce 1990, aby existovalo opravdové městské muzeum Šechtla a Vosečka. Mami tenkrát neměla zdaleka takové dalekosáhlé plány, měla spíš představu jedné místnosti. Vypadá to ale, že to nakonec bude o dost větší. Mělo by jít o skoro celou Trafačku s výjimkou té největší místnosti a suterénu. Nakonec by mohlo jít i o střechu, kde by mohla třeba být i camera obscura ve věži či jednoduchý fotoaparát s matnicí… Bylo by tak možné dětem ukázat základní principy fotografie, které už dnes možná neznají… Ještě uvidíme, ale plánujeme tam toho spoustu. V největší místnosti se pak mají dělat různé výstavy a akce, i nefotografické.

Tento rok byl pro vás významný hned řadou věcí: oslavila jste narozeniny, získala cenu města Tábora, cenu Intersalonu, cenu sběratelů grafiky za komorní grafiku v Hollaru a vydala velkou monografii… Co dalšího vám ještě přinesl?

Já jsem tentokrát opravdu skoro celý rok oslavovala své sedmdesátiny… Začalo to už v lednu, kdy jsem měla velkou výstavu v Praze, pokračovalo to únorem a výstavou v Husitském muzeu v Táboře. To už měla být monografie hotová. Ale jak už to tak u velkých projektů bývá, dají se buď uspěchat, a nebo jsou pozdě. No, neuspěchali jsme to. (smích)  Ale každý, kdo se na ní podílel, měl alespoň dost času na to, aby udělal vše jak nejlépe mohl. Narozeniny jsem oslavila komentovanou prohlídkou výstavy. A protože zrovna vypukla válka na Ukrajině, poslali jsme všechno, co se na výstavě prodalo, rovnou přes Červený kříž na Ukrajinu. Výstavu jsem měla také v Teplicích a pak na naprosto neuvěřitelném místě: v Houdkovicích, malinké vesničce v Orlických horách. Pořádá to tam Táboračka, paní Hlinovská, která je i s rodinou velkou sběratelkou grafiky. Ze svého statku udělali výstavní síň. Myslela jsem si, je to totální nesmysl, ale bylo to nakonec tak hezké… Přišla tam celá vesnice, každý něco upekl, přijeli i lidé z okolí, bylo to opravdu hezké. Vlastně jsem se celým tímhle rokem proslavila… slavila jsem a slavila. A teď zase začnu něco dělat. (smích)

Táborský pivovar. Historické fotografie pocházejí z atelieru Šechtl a Voseček. Zveřejňujeme je s laskavým svolením Marie Šechtlové.
Táborský pivovar skončil s vařením piva před 42 lety

Co nového plánujete?

Chci se teď především věnovat archivu. Příští rok by mamince bylo 95 let a už má 15. výročí úmrtí, proto plánuji výstavu jejích fotografií ze 60. let. Věnovány by byly opět především Táboru. Plánujeme k tomu opět vydat i noviny, pravděpodobně s poezií. V 60. letech totiž mami měla hodně fotografií v novinách právě s básněmi. Vyhnula se tak nesmyslům, které se tehdy v novinách psaly. Byla bych moc ráda, kdyby se mi ozvali nějací Táboráci se vzpomínkami jak je tehdy Šechtlů fotili.

Jak to vlastně bylo s archivem atelieru Šechtl a Voseček?

Měli obrovský archiv a měli všechno v absolutním pořádku. Jak se ale po osmačtyřicátém změnila doba, tak zřejmě začala mít spousta lidí pocit, že na těch deskách mohou být věci, které by je připravily třeba nejen o místo. A začali po tátovi ten archiv vyžadovat. Táta zase všem tvrdil, že jsme sice vstoupili do družstva a to tak dostalo všechny výrobní prostředky, ale archiv že je náš. Vleklo se to, tátu nakonec na rok zavřeli. A jakmile ho zavřeli, tak si pro ten archiv přijeli pod průhlednou záminkou, že potřebují vymalovat chodbu, ve které se archiv nacházel. Vyvezli dvě Avie. Mami ale dostala včas echo a podařilo se jí kolem deseti tisíc desek dát stranou. Pár si jich nechala a část dala do archivu. Dlouho jsme si mysleli, že všechny ostatní byly zničeny. Oni je ale neodvezli - jak nám tvrdili - na výrobu zrcátek do Železného Brodu. Odvezli to jen za roh do Domu osvěty, což je dnešní knihovna. Desky do roku 1930 dali na půdu. Desky z let 1930 až 1950 údajně zlikvidovali tak, že je hodili do Jordánu.

Provozujete také digitální archiv…

V něm je kolem 33 tisíc fotografií, které si může kdokoli prohlédnout. Ráda bych poprosila, pokud by někdo na Táborsku narazil na jakékoli skleněné desky, ať nám dá vědět. Stále doufám, že na té půdě to leželo relativně dlouho, že někdo dostal ten skvělý nápad a něco si odnesl a někdo to třeba ještě je. Každá nová deska by byla skvělá. Každému ji necháme, chceme ji jenom naskenovat a vrátíme, když o ni bude stát. Pokud nebude, naskenujeme a uložíme ji. V každém případě budeme mít velkou radost. Každý, kdo si tenkrát něco vzal, to tím vlastně zachránil… Pořád věřím, že se ještě někde něco najde.

Výtvarnice Marie Šechtlová oslavila v úterní podvečer své jubileum výstavou v táborské Staré radnici.
OBRAZEM: Výtvarnice Marie Šechtlová oslavila jubileum výstavou

Ale zpátky k vašim grafikám… Některé se dostaly až k papeži Janu Pavlu II.?

Velmi si toho považuji. Koncem 80. let jsem pro jednoho pražského faráře dělala 18 grafik na téma růženec. On je pak nesl jako dar kardinálovi Tomáškovi, který měl v červnu 1989 devadesátiny. Pan farář mě tehdy chtěl mít sebou. Nějak se mu to nepozdávalo a úplně se neztotožnil s mým výtvarným projevem, tak chtěl, abych to jako autorka případně obhájila. Grafiky byly zkrátka málo tradiční. Kardinál Tomášek z nich však měl neskutečnou radost. A dal mi na oplátku - jako poděkování - od papeže posvěcený růženec. Farář se na mě pak smutně podíval a říkal: "Vidíte, a já to platil a mám jen obyčejnej". (smích) Kardinál Tomášek je pak vezl při příležitosti svatořečení Anežky České papeži Janu Pavlu II. jako osobní dar. Toho jsem si opravdu vážila. Když už někdo něco veze jako svůj osobní dar papeži, tak si asi myslí, že je to opravdu dobré. Měla jsem z toho radost tenkrát a mám ji dodnes.