Marie Hazuková vzpomíná na povodně v srpnu 2002: Papír, tužka a mikrofon

Písek. Hladina Otavy se během několik dnů vyšplhala z běžných 80 centimetrů až na devět metrů při kulminaci.

Na kříži přibitý Kristus shlížel z Kamenného mostu na vodní apokalypsu a stáli při něm všichni svatí. Možná proto nejstarší most ve střední Evropě povodňové vlně odolal. I když sochám svatých a andělů při kulminaci koukaly jen hlavy. Možná aby se mohly alespoň nadechnout. Maličký cherubín už takové štěstí neměl a polykal na dně zlatonosné řeky andělíčky. Tunové balvany ze žbrlení mostu nacházeli po opadnutí vody desítky i stovky metrů daleko, jiné nenašli vůbec. Ale oblouky 111 metrů dlouhého národního pokladu obstály.

Nábřežní komplex domů přezdívaný Titanic pro svůj tvar a symbolický odlesk v hladině Otavy se také potopil. Voda sahala zhruba metr do prvního patra. Hned v ulici u Titaniku v přízemí sídlilo malé regionální rádio. Bylo mi 23 let a pracovala jsem tam jako zprávařka. Když už bylo jasné, že pytle s pískem Písek před povodní neochrání, začal zrychlený přesun. Z rádia se stěhovalo vše, co se dalo odnést. Vysílání se z nábřeží přemístilo do Píseckých hor pod rozhlednu na hoře Jarník, kde mělo rádio svůj vysílač. A dvě holé technické místnosti.

20 let od ničivých povodní.Zdroj: Deník/Jan Lakomý

Pořád to živě slyším. V autě kdosi prohlásil: „Už vybublává voda z kanálů!“ Představovala jsem si, jak po nás z kanálu sahá temná ruka povodně a snaží se nás stáhnout pod hladinu. Místy už stála voda na silnici. Nahoře na hoře na nás ale byla každá ruka krátká. I na našeho technika, který vše okamžitě zprovoznil. Výpadek ve vysílání netrval ani půl hodiny.

Na moderní techniku jsme ale mohli zapomenout. Žádné počítače, žádný internet. Ani žádné WC. Vše, co jsme měli, byl papír, tužka, mikrofon. Ano a mobily! Samozřejmě mobily! Díkybohu za ně. V době, kdy se soukromá čísla mobilu nesdělovala nikomu cizímu podobně jako číslo podprsenky, jsme svoje telefonní kontakty říkali veřejně do éteru. A telefony zvonily nepřetržitě.

Neměli jsme přístup ke zprávám na internetu, ale postupně jsme získali řadu nepostradatelných kontaktů. Na povodňové štáby, na starosty, vodohospodáře, meteorology, na hasiče, na spoustu dobrovolníků a dalších obětavých lidí, kteří se snažili všem okolo pomoci a kteří byli v centru dění. Díky nim jsme mohli do vysílání odpovídat na dotazy všech lidí, kteří k nám zoufale volali o pomoc. A my jsme naopak mohli ostatním tlumočit jejich prosby, varování, doporučení.

„Nevíte, jak to vypadá v Předmíři? Jsou tam průjezdné cesty? Máme tam maminku a nemáme o ní žádné zprávy!“ „Potřebovali bychom vědět, kam až sahá voda na sídlišti Jih. Nevíte někdo?“ „Která prodejna není zatopená, kde mohu nakoupit?“ A lidé, kteří znali odpověď, nám volali nazpátek a my jejich odpovědi četli do vysílání. Na mnoha místech byla vypnutá elektřina a obyvatelé chodili poslouchat rádio třeba na zastávky, kde jim z autobusů řidiči pouštěli zprávy. Hlásili jsme, kdy budeme mít nové informace z povodňových štábů, kde se evakuuje, kde se uzavírají silnice.

Povodně by dnes nenapáchaly takové škody. Živel však nelze zcela zastavit

Postupně se naše technická vybavenost zlepšovala. Dvě technické místnosti začaly připomínat skutečné studio. Přibyly stoly, počítače, internet a také jedna toitoika, takže už jsme nemuseli chodit do lesa. Jen na tu rozhlednu na Jarníku jsem nikdy nevylezla. Bojím se výšek.

Když řeka opadla z míst, kam nepatřila, a vrátila se zase poslušně do koryta, šli jsme se podívat na dílo zkázy. „Oholený“ most, naplavené klády, sudy, odpadky. Všude bahno. Rádiové studio voda zcela vysklila a v blátě na stropě zůstal otisk velkého kontejneru, jak se tudy s masou H₂O provalil. Nic nezůstalo na svém místě. Jen technik podotkl: „Sem jsem si při odchodu postavil hrnek s kafem.“ A byl tam pořád. I s lógrem. A stála v něm lžička. Neuvěřitelné.

Po nějaké době kromě vody opadly i emoce. Plná dojmů jsem vše vyprávěla tátovi. On novináře vždycky nesnášel. Podle něj byli žurnalisté pakáž a verbež a obtížný hmyz a těžko se smiřoval s tím, co dělá jeho malá holčička. Ale tehdy se na mě usmál, pohladil mě po tváři a pyšně řekl: „Můj kamarád - operační důstojník policie ve Strakonicích - mi říkal, že se podle vašeho rádia řídili. Že vy jste měli ty nejlepší informace!“

Jako novinářka jsem pak povodně zažila ještě mockrát. Vzestupy hladin řek pravidelně disciplinovaně čekaly, až budu mít víkendovou službu. Že jsem sama sobě nakonec dala přezdívku Floody Mary. Ale to už je docela jiný příběh.

Zoufalství, hrůza, obavy i smrt. Jižní Čechy sevřela stoletá povodeň