Manželé Jiří a Jiřina Batistovi, oba ve věku 75 let budou 9. června slavit své druhé narozeniny. V tu noc je před jistou smrtí z rozbouřeného potoka zachránili dva soběslavští policisté Jan Dvořák a Petr Kropík.

Jiří Batista odhodil zábrany a nechal se přesvědčit k vyprávění příběhu, při kterém běží mráz po zádech. S autem je ze silnice strhla přívalová vlna a oni uvízli v potoce. Na pomoc čekali po krk ve vodě.
„Jako bezpečnostní technik jsem řešil pracovní smrtelné úrazy a pak takovou blbost udělám sám," kritizuje své rozhodnutí vypravit se za deště na zahrádku zkontrolovat, zda jim nezatéká do chatky.
Na zpáteční cestu od Nedvědic do Soběslavi by teď nejraději zapomněl.

„Na silnici voda byla, ale myslel jsem, že dešťová, tak jsem to z kopce trochu pustil. Najednou mi chrstla voda až na sklo a já za chvíli cítil, že plaveme. Všelijak nás to točilo, pak nám práskla větev do předního skla, takže popraskalo, zahlídl jsem ještě betonovou zeď, což mne překvapilo a potom jsem se dozvěděl, že nás to prohnalo pod mostem. To už se nám kolem brzd začala dovnitř auta dostávat voda," vrací se myšlenkami ke krušným chvílím.
Zvenku voda sahala do půlky oken, jakmile zavolali hasičům, auto se zaseklo, naklonilo a stále rychleji se plnilo studenou vodou. „Zasekli jsme se o kmen, jinak nás to odneslo až do Lužnice."

Co běží hlavou

Když jsem se Jiřího Batisty zeptala, nač v takové vypjaté chvíli člověk myslí, jestli s manželkou zrekapitulovali svůj společný život nebo se spolu loučili, přelétne mu přes oči stín a odmlčí se.
„Manželka se v konečné fázi modlila," špitne a dodává, že ani neplakala. „Já vůbec nejsem schopen říct, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Stačil jsem jen pozorovat, co se kolem děje. Pamatuji, že fena zpočátku lítala po autě a potom si položila hlavu o manželčino rameno. Ona ji hladila a tak tiše leželi."

Čas vystoupit z auta neměli. Dlouho totiž pluli a různě se točili a zvenku voda byla už hodně vysoko. Jak říká pan Batista, ani by asi proti proudu nezvládli otevřít dveře.
O něco později zahlédli projíždějící auto s majákem a radovali se, že mají vyhráno. Jenže nezastavilo, potápějící se auto ve tmě hasiči neviděli.

„To byl hrozně nepříjemný pocit. V ruce jsem měl baterku, tak mne napadlo s ní blikat a najednou už u nás stál člověk s provazem, Nebýt té baterky, tak nás prý nenašli. Byli to ti dva policisté. Nejdříve vyvedli manželku, pak se vrátili pro mne a nakonec ještě i pro psa." A pak následuje dlouhé a upřímné děkování oběma zachráncům. Bez nich by tu určitě nebyli.