Jak lépe začít rozhovor, než kávou a sladkým zákuskem. Shodly jsme se na stejné „neřesti“ – miniaturních větrnících se zmrzlinou, které nám nabídla jedna z místních restaurací. Během hovoru s Věrou Šimánkovou vyplynuly na povrch i podstatnější shody, než jen jaký zákusek polahodí našim smyslům. Například, že když „paní starostová“ zůstane stát na zemi, nemusí nutně ztrácet své známé, kteří stojí na stejné půdě. Tak toho manželka plánského starosty Jiřího Šimánka snad skutečně dosáhla. Pozor, kdo by tomu nevěřil, toho může klidně začarovat, protože čarodějnictví jí při masopustu jde pěkně od ruky. Miluje recesi. A postavení manžela jí v tom nebrání, což je fajn. Je dětskou zdravotní sestrou a celý svůj dosavadní profesní život je zdravotnictví věrná, i když se z dětí přeorientovala na dospělé. V současné době pracuje v soukromé ortopedické ordinaci.

Trochu jsem se obávala, že si rozhovor budete rozmýšlet. Překvapila jste mne, že jste bez protestů souhlasila. Znamená to, že jako žena starosty to berete jako povinnou součást práce manžela?
Tak trochu. Já mohu říct, že s ním i ráda „pracovně“ chodím na různé akce, protože se málo vidíme. Někdy se dokonce stane, že za ten den ani jinou příležitost nemáme.

Takže váš společenský život teď nabobtnal?
My jsme spolu často chodili i předtím, takže jsme na to zvyklí, ale je pravda, že nabobtnal, to ano.

Jak vy jste přijímala fakt, že manžel má rychle naskočit do politiky, protože jeho předchůdce náhle zemřel?
Bylo to zvláštní, říkala jsem si, proč vybrali zrovna jeho, aby šel dělat starostu. Ale musím říct, že to bylo příjemné zjištění. Možná, kdyby v té době nedělal v Brisku, ale ještě v předchozím zaměstnání, kde byl maximálně spokojený, asi by starostu dělat nešel. Takhle bylo rozhodování asi jednodušší.

Jak reagovaly děti?
Ti dva starší nijak, tomu nejmladšímu to nejdřív připadalo zvláštní a asi mu dělalo dobře, že taťka bude starostou. Teď už mu ale zase říká, aby šel dělat něco jinýho, protože není doma.

To je i starosta tak malého města tolik v presu?
Určitě, ale nevím, jestli je to pokaždé třeba… (!) Připadá mi, že se to té práce zavrtá a zapomene jít domů. Péťovi slíbí, že přijde v tolik a tolik a pak to nedodrží, takže kluk se oprávněně zlobí. Proto teď při volbách nechtěl, aby kandidoval. Na druhou stranu na ty společenské události Péťa s námi chodí rád, protože mu vyhovuje, když se něco děje.

A zajímá se i o místní politiku?
Určitě, kolikrát něco slyší, když se s někým bavíme, a pak to chce vysvětlit. Neřekla bych, že by se extra zajímal o politiku, ale vysvětlení chce.

Jak snášíte, když se na starostu sype kritika?
Poznám, že se něco děje, protože začne být nervózní. Jinak je to v podstatě klidnej člověk, ale ve vypjatých chvílích vyjede i kvůli něčemu, co jindy přejde. To já jsem vznětlivější a kolikrát jsem něco řekla, ale to přešel v klidu. Teď je víc našlápnutej a vynervovanej. Ale jestli ho někdo kritizuje, tak se snaží moc to neventilovat. Ale to víte, lidi si teď na naší rodině všímají věcí, kterých si dřív vůbec nevšímali.

A nesnažila jste se mu právě proto kandidaturu rozmluvit?
Ne, protože vidím, že ho to baví. Proto jsem to nechala na něm.

Jste taky politicky činná?
Jsem členkou ODS, ale do ničeho se moc nemíchám.

A to jste do strany vstoupila kvůli manželovi, nebo jste v ODS byla už před jeho zvolením?
Předtím jsem nebyla, ale sympatie k této straně jsem měla vždycky.

A máte je pořád?
Mám je pořád, i když někteří lidi mi ty ideály berou.

ŠKOLNÍ LÁSKA

Kde jste se s manželem potkali?
My jsme spolu v Českých Velenicích chodili na základku a prvně jsme si sebe všimli, když jsme jako pionýři jeli vlakem Družby do Ruska. To já byla na konci osmičky a on devítky. Pak jsme spolu jezdili na střední do Budějovic, Jirka na ekonomku a já na zdrávku, což je jedna budova. Takže ráno spolu do školy, odpoledne tak třikrát v týdnu vlakem zase spolu domů. To byla hodina ráno a hodina odpoledne…

… takže to ani jinak než zamilováním dopadnout nemohlo…
Přesně tak.

A od té doby jste spolu, nebo byla i nějaká pauza?
Od té doby jsem spolu a v roce 1977 jsem se vzali. Teď v dubnu to bylo už čtyřiatřicet let. To je výdrž!

To je pravda, to už je na metál. A za tři děti byste měli dostat další.
A taky už máme dvě vnučky, pětiletou Adélku a roční Aličku.

Za tři desítky let se už něco zažije, měla jste taky někdy chuť po něm něco hodit?
Určitě, byly chvíle, kdy byl na zabití (smích). To je zase s tou jeho prací. Dokáže se do ní tak zakousnout, že je mu fuk, ale určitě to nedělá vědomě, jestli doma něco funguje nebo nefunguje. Někdy se to nahromadí, měsíc po něm sbírám po domě jeho věci a nic, ale pak přijde okamžik, kdy to slízne.

Bylo to romantické, když vás žádal o ruku?
Ani ne, ono to tak nějak vyplynulo ze situace.

Co to znamená? Že jste se museli brát?
To ne, ale tenkrát manžel pracoval v Budějovicích, kde se stavělo nové sídliště. Jenže byty dostávali jen ženatí… Ale my jsme svatbu stejně plánovali, jen jsme ji urychlili, abychom mohli zažádat o ten nový byt.

CESTA DO PLANÉ

To znamená, že jste nejdříve bydleli v Budějovicích?
Ano, do roku 1989.

Čím vás pak zlákala zrovna Planá?
Tím, že tady mu Jihočeský průmysl masný, kde byl zaměstnaný, nabídl pracovní postup. Asi půl roku sem dojížděl a když zjistil, že ho práce baví, tak jsme se přestěhovali.

A tady postavil dům.
Tak to zrovna ne, ten by asi nepostavil, protože jak říká, na ruční práce není. On je čistě na to ponořit se do čísel. A něco psát a vymýšlet, to ho baví. My měli štěstí, že řadovky postavil zaměstnavatel. Nejdříve jsme byli v nájmu a pak si dům mohli odkoupit.

Viděla jsem vás, jak se s místními zapojujete do různých akcí a klidně se i namaskujete. Bylo to tak i „před funkcí“, nebo se teď snažíte zapadnout a jít příkladem?
Ne, i dřív. My jsme už ve škole vždycky něco takového vymýšleli a hráli i divadlo, takže recese mi nikdy nedělala problém.

Jste tedy i autorkou některé?
Občas.

Takže se vám nestalo, že byste měla pocit, že ztrácíte lidi kolem sebe. Nebo jste někdy pocítila i závist, z důvodu, že manžel sedí na radnici.
To určitě ne.

Říkají vám někdy paní starostová, jak se to za starých časů používalo?
Někdo to z legrace používá, byť dobře ví, jak se jmenuju. Řeknou to spíš jen jako ahoj paní starostová, jak se máš.

DOMA TAXIKÁŘKOU

Jak vypadá váš mimopracovní čas?
Spoustu času mi pohltí nejmladší kluk, protože má plno zájmů. Hraje fotbal, hokej, florbal, no a já mu dělám taxikáře. Když mám skutečně volno, tak si zajedu na brusle nebo jezdím před zimákem, když na něj čekám. Občas sednu na kolo. Dřív jsem ale i hodně šila a pletla, jenže teď už to nikdo nechce nosit (smích). A taky na to už nevidím. No a už rok tady hrajeme loutkové divadlo. Sport mě ale baví nejvíc, přes děti jsem se naučila tenis, kvůli nim jsem začala s těmi kolečkovými bruslemi a naučila se i na lyžích, protože stát a koukat na ně, mě nebavilo.

Starší syn se živí hokejem, dcera hrála tenis. Kdo z vás ty sporty do rodiny přinesl?
Manžel, ten kdyby nemusel do práce, tak by asi hrál cokoli, všechno ho baví a ty naše kluky taky. Ve sklepě máme ping-pongový stůl, na zdi baráku basketbalový koš a na terase branku na hokej. Jenže teď už nemá tolik času.

A přibral, co? Protože to je asi vrozená vlastnost politiků.
Myslím, že přibral celkově v posledních letech. Za ty tři roky možná trochu taky, protože navíc už všude jezdí autem, aby stíhal, a má špatnou životosprávu. Zpočátku měsíc dva chodil na radnici z domova pěšky, ale pak zjistil, že jestli chce něco udělat i doma, tak k tomu potřebuje ty papíry a notebook a to se pronese. Jednou týdně se ale snaží zajít na tenis a v létě si dá fotbal za starý pány.

Jakou preferujete dovolenou?
Letos jsme ji už měli, byli jsem skoro měsíc v Mexiku, kde mám synovce. Dobře nás tam protáhl, to byla báječná dovolená. A ještě se chystáme na týden se synem do Zlínského kraje. To vždycky o prázdninách někam na pár dnů vyjedeme pod stan nebo do kempu a objíždíme zámky a vojenský muzea, což se mu líbí. A letos ještě navíc povezeme pruty, protože loni začal Péťa chytat ryby. Je to zase něco jinýho, než sebou plácnout jen u moře.

Jak byste zhodnotila dosavadní manželovu éru v Plané. Z čeho máte radost, že po něm zůstane?
Asi z toho sportovního centra za řekou. To stálo hodně nervů, kdy jednou mělo být, pak zase nemělo a na něčem to ztroskotalo. To vím, že ho hodně vytáčelo a že si hrozně oddychl, když to nakonec vyšlo.

Snažíte se doma prosadit nějaký svůj návrh, co by se v Plané mohlo udělat?
Občas mu řeknu, co si říkáme s ženskýma, jenže on mi odpoví, že si to představujeme jak Hurvínek válku. Ale někdy se nad tím i zamyslí.

Uvažujete o tom, že byste někdy kandidovala do zastupitelstva?
To ne, protože si myslím, že jeden v rodině v něm stačí a ten druhý musí doma zajistit ten servis pro ty ostatní.

Máte nějaké přání, které byste chtěla od manžela splnit?
Tak to asi nemám. Jen jsem si vždycky hrozně přála umět na kytaru. Když jsme jezdili na tábory, tak jediní my dva to neuměli. Koupili jsme si tedy kytaru, ale já k tomu nějak neměla odvahu a čím jsem starší, tak se to už asi nikdy nenaučím. On ale rok poctivě trénoval, protože když se do něčeho zakousne, tak je v tom dost poctivej. Docela se na ni naučil, ale tím asi dostal pocit, že to stačí a zase ji odložil. Dneska leží v koutě.

A co ženský svět, ulítáváte třeba na módě?
Kdepak, módu moc neřeším, protože mě nebaví chodit po obchodech. Když si něco koupím, pak to nosím dlouho. Mám ráda hezký věci, ale kdyby mi je někdo přinesl až domů.