í kávy co chvíli přeruší slzy 
a emoce, které jsou silnější než rozum. Prožít s tím druhým jeho odchod ze světa, člověka neovlivní na dva měsíce nebo dva roky, ale na celý zbytek vašeho života. Paní Pacalajová se nepotřebovala vypovídat, k tomu má rodinu, ale potřebovala svou zkušenost předat dál. Aby i ostatní v sobě našli sílu vydržet. Ač to možná vyzní nepochopitelně, jde o jeden z nejemotivnějších životních prožitků, na které nikdy nezapomenete.

Síla je v lásce

Co v sobě člověk musí najít, aby u druhého stál i v tom nejbolestnějším okamžiku? Co pomůže k rozhodnutí, že končíte s klasickou léčbou?

„Vzájemná láska," odpoví téměř vzápětí. „A za druhé manželovo vlastní rozhodnutí. V nemocnici byl asi deset dní a pak věděl, že už do ní nikdy nechce. Prosil mně, abych ho do nemocnice už nedala…"

V tu chvíli paní Helena musela udělat krok do tmy, ačkoli nevěděla, do čeho narazí. Na jednu misku vah si musela položit partnerovo přání a vlastní vystavení se psychickému vypětí, na druhou pomoc lékařů a jejich přístrojů.

„Ale já jsem mu slíbila, že do nemocnice nepůjde, pouze 
v případě, že bych se já sama zhroutila. Kdybych ztratila síly. Ale ono vám to nedá, měla jsem pocit, že celý můj organismus se najednou vzchopil, aby to dokázal."

Onemocněl rakovinou

Václav Pacalaj v polovině loňského roku onemocněl rakovinou slinivky. Nejdříve si nahmatal boule na uzlinách v krku, potom se ozvala bolest mezi žebry. Léčbu chemoterapiemi vzdal 16. prosince.

„Lékaři jsme řekli, že je už nechceme, protože k lepšímu nevedou. Dostal léky proti bolestem a já zjišťovala, jak mu pomoci, aby mohl být doma a přitom netrpěl ani bolestmi, ani psychicky. Hlavní bylo, jak aplikovat opiátové injekce. Protože už jsem něco o hospicu Jordán četla, tak jsem se na ně obrátila," naznačuje Helena Pacalajová, jak se dostala ke službám táborského domácího hospicu.

Na své rozhodnutí, převzít na sebe nelehkou péči o nemocného, může být velmi pyšná. Pro manžela získala celý měsíc navíc, kdy nemoci mohl ještě důstojně vzdorovat. Posledních třináct dnů měla k ruce pracovnice hospicu, aby sama mohla nabrat sílu na tu nejtěžší chvíli.
„Ony mi pomohly v tom nejhorším, protože manžel mne v tu dobu už prosil, abych ho nenutila jíst…"

V tomto období si paní Helena uvědomila, jak moc lidem chybí eutanazie. „Já bych pro ni byla, protože on mne o ni prosil. Pomohla by mu ukrátit to strašné trápení."

Místo eutanazie pomáhaly dobré duše z hospicu. „Denně, každé ráno k nám jezdily a pokud bych potřebovala, jezdily by i večer. Navíc jsem měla pohotovostní telefon, abych mohla kdykoli zavolat nebo se jen na něco zeptat. I sebemenší hloupost, která mne trápila, byla pro ně důležitá. Díky nim jsem měla injekce, takže mohl spát. Ukazovaly mi, jak mám s mužem manipulovat, jak ho polohovat, umývat. A pomohly i mně, protože si se mnou povídaly… Ten jejich přístup byl tak úžasný, že se to ani nedá vyslovit," upřímný vděk tady opět zastavil naše smutné povídání.

Díky jejich pomoci mohla každý večer chytit manžela za ruku a usínat s vědomím, že na smrt a loučení budou spolu. Za ruku ho sama jednou ráno převedla na druhý břeh…  

Domácí hospic Jordán Tábor

Řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který Izraelci při útěku z egyptského otroctví museli zvládnout. Právě přechod přes Jordán byl završením jejich obtížné pouti a vstupem do zaslíbené země. Zakladatelky hospicu vnímaly Jordán jako završení pozemského života a postupný odchod z něj, kterým je umírání a smrt.

Zázemí před čtyřmi lety našel hospic také u Jordánu, u táborské středověké nádrže z roku 1492.

Tým lékařek, zdravotních sester, pečovatelek, sociálních pracovnic a dobrovolníků pomáhá nevyléčitelně nemocným lidem, neboli těm, u nichž již byla ukončena léčba vedoucí k uzdravení, a jejich blízkým. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu pomohou v domácím prostředí pacienta zvládnout nelehkou situaci spojenou s koncem života.

Nezisková organizace je ve své činnosti závislá i na příspěvcích. Pochopení našla u řady obecních úřadů, ale také nezištných dobrovolných dárců. Díky nim mohou rodinám umožnit nechat si pacienta doma a dopřát mu smrt v rodinném kruhu.