I tak bylo táborského piva pořád míň, než žíznivá hrdla požadovala. Zajímavě to vyřešil šenkýř na tzv. přední hospodě na předměstí. Pořídil si skleněné džbánky, což na svou dobu byl vpravdě progresivní počin. Jenže džbánky měly menší objem, než bývalo v kraji zvykem. Pochopitelně na šenkýře přiletěla stížnost. On se ale omluvil, že když nalévá menší míru, chce za to taky méně peněz. Jen dva krejcary za džbánek. Z toho mohly mít radost i manželky jeho hostů – muži vypili svůj obvyklý počet piv a nepřišli domů tolik nachmelení. A utratili míň.

Nechce vexlovat

Městský sládek Jakub Pavlů dělal, co bylo v jeho silách, aby se pivo i přes mizerný ječmen dalo pít. Na něj v těch těžkých dobách žádná stížnost nepřišla. Zato mu náhle na šíji zaťukalo stáří. Ještě začátkem roku chtěl holí mlátit svou chasu, a je tu říjen a ruka hůl stěží pozvedne. I táborští páni poznali, že sládek „jsa věkem sešlý" už dlouho nemůže vládnout velkému pivovaru. Jenomže nechtěli úplně přijít o jeho služby. Sládek je to dobrý a co nesnází stálo, než ho většina prosadila do jeho funkce.
Co kdyby začal vařit v menším pivovaře v Hejlově? To by zvládl. Hejlovského sládka, Norberta Veselého, stejně chtějí táborští radní vyrazit. Chystají mu výpověď ke konci října a Veselý to dobře ví.

Pavlů však do Hejlova nechtěl. Tvrdil, že svoje dítky by odtud nemohl posílati do Tábora do školy. Je to zvláštní námitka, uvážíme-li, že tehdy se chodilo pěšky všude a na nějakou míli se nehledělo. Nicméně Pavlů prohlásil, že „nechce s Norbertem Veselým na pivovary vexlovati".

Nabízí se vysvětlení, že mu jeho rozhodnutí doma rozmluvili. Aby mohl dítky posílati do školy, na to jsou nutné peníze, a co, táto, bude, až přijdeš o chleba? Pravidelný starobní důchod? Přátelé, nezapomínejme, že jsme v roce 1721. Jakub Pavlů by v nejlepším případě dostával jídlo ze špitálu a jako deputát nějaký džber patoku, ačkoliv slovo patok v dobových reáliích nebylo nic hanlivého. Patok v té době fasoval i pan císařský rychtář, pan primas a písaři z radnice. Jenomže oni k tomu měli svoje platy. A tak je možné, že Jakub Pavlů přece jen usoudil, že se zberchá a ještě nějaký čas v Táboře ustojí.

Naděje tím svitla hejlovskému sládkovi Veselému. Třeba když Pavlů nepůjde do Hejlova, páni Veselému jeho místo nechají. Prosil, žadonil, před radními se hrbil, „že má manželku a pět dítek, a slady dobře nadělaný, které by jinému zanechati musil; že panská piva vždy čistá a silná do hospod vystavoval," – a snad by i radním ruce líbal, aby je obměkčil. Opět nezapomínejme, že jsme v roce 1721. Poníženě líbat ruce zakáže až Josef II. o padesát sedm let později coby nevolnický přežitek. Leč radní Veselému stroze odpověděli: Ne!

Pivo je našťavlé!

Čím se vlastně ten chudák provinil, ačkoliv tolik chválil svou práci, kterou vykonával v Hejlově čtyři roky a předtím v Táboře tři? Jak to, že nepomohla ani přímluva jeho tchána, radního písaře Rychlíka?
Totiž – sluhové boží vládli nad pány světskými… A ti si trvali na svém. Táborští augustiniáni. Měli dovolení, aby jim hejlovský sládek vařil pivo pro jejich klášter. Když si písknou. Pískli si v létě. Inu, sluníčko, žízeň. Veselý se jistě snažil, vždyť to bylo tak vlivné muže. Jenže právě sluníčko ho zradilo. Zasvítilo do navařeného piva, a velebníčci pak zkřivili ústa: Pivo je našťavlé! Sládka vyhodit!

Veselý si nedovolil mít na uvařené pivo odlišný názor, přestože podle jeho skromného mínění se pít dalo. „V ta velká parna a ve psích dnech pivo na klášterský várce drobet našťavlý bylo," připustil, ale nechápal, proč mu hned hospodářské ředitelství oznámilo, že za dva týdny se má spakovat z pivovaru. Nakonec sice směl pracovat až do konce října, avšak déle augustiniáni nedovolili.
Byla to od nich prachsprostá zvůle. Při nedostatečnosti tehdejších technických podmínek se mohla i nejlépe uvařená várka zkazit ve špatné spilce nebo teplém sklepě. Norbert Veselý sbalil fidlátka a šel s nimi – kam? Kdo ví.

Milí čtenáři, seriál Procházka dějinami Tábora dočasně ustoupí o prázdninách letním tématům. Přihlásí se znovu ve druhé polovině srpna.

Josef Musil