Nefunguje tady v podstatě nic, ale na to jsme zvyklí, směje se Marie Šittová, když odpovídá na to, jaké služby a co všechno v Makově funguje. Poté, co se rozpovídá, je zřejmé, že tato na první pohled nenápadná osada patřící k Jistebnici žije čilým kulturním i spolkovým životem.
Makov například pravidelně slaví MDŽ. Karafiáty si ovšem nepředstavujte, v podání této osady znamená zkratka Makovský den žen.
Marie Šittová, která je jednou z jeho iniciátorek a organizátorek, členka osadního výboru, se do Makova přivdala před dvaceti lety. „Program akce a celé její pojetí se vyvíjí tím, jak děti rostou. Dřív to bylo hodně založené na básničkách, děti přednášely nebo nám i samy dělaly pozvánky, postupně se to rozšiřovalo. Už bylo devět ročníků, přístí by měl být jubilejní desátý. Určitě chceme udělat něco speciálního, ale ještě nevíme, co přesně,“ přibližuje.
Nejhezčí klobouk
Podle ní se v aktivitách osady nejvíce angažuje spolek volejbalistů a hasičů. „Já jsem členka obou, je nás takové jádro asi osmi lidí, kteří se tady o dění staráme a snažíme se, aby to tady trochu žilo,“ vypráví. Lidé společně pálí čarodějnice, slaví se Velikonoce nebo staví májka. „O jedněch Velikonocích jsme dělali soutěž a nejhezčí klobouk. Vyhrál to ten, který byl udělaný z párků a rohlíků,“ směje se při vzpomínce Šittová.
Dříve se pravidelně dělal i dětský den. „Dnes jsou tady asi jen tři malé děti, tak to nemá cenu,“ upozorňuje Šittová. Na dřívější dětské dny vzpomíná i dvaadvacetilá Lucie Turková, která žije v Makově od narození. „Pamatuji si, jak jsem se jako malá hodně akcí zúčastňovala, jak jsme se vyblbli právě na dětský den,“ vzpomíná. Dnes už se makovských aktivit moc nezúčastňuje. Vadí jí, že k sobě nemá nějaké vrtevnice, v jejím věku jsou v Makově spíše kluci, za kulturou ji to tedy táhne spíše do města. „V Makově si spíš užívám klidu domova.“
Všechny domy na fotkách
Veškeré akce probíhají v patrové budově bývalé školy, kde je kromě sálku také hospoda, hasičská klubovna nebo knihovna. Ta funguje každý pátek a lidé zde mohou využít i přístupu na internet. „ Hospoda tady funguje tak, že tam mají chlapi služby a střídají se, oficiálně, že by se tady někdo tím živil, to tady nefunguje,“ vysvětluje Šittová.
V hospodě mají Makovští vystavený výsledek projektu, který vytvořili téměř před deseti lety. „V roce 2002 jsme nafotili všechny místní domy. Myslím, že by bylo dobré udělat to teď po deseti letech znovu. Sice asi žádný nepřibyl, ale ty, co byly rozestavěné, už jsou dokončené a některé mají novou fasádu,“ ukazuje Šittová obrovskou nástěnku.
V Makově je spokojená, přechod na vesnici pro ni nebyl problém. „Pocházím z Jistebnice, a než jsem se sem vdala, žila jsem šest let v Praze, pak jsem šla hned na mateřskou, ale šok to nebyl,“ vzpomíná maminka dvou kluků.
Osada jí vděčí za novou kroniku, v roce 2000 se totiž rozhodla obnovit zaniklou tradici. „Část kroniky se nedochovala a část jsme ofotili v Třeboni v archivu. Já jsem s ní nějak začala a teď ji vede můj švagr,“ poznamenala Šittová.
Činí jsou i místní myslivci, kteří sídlí v bývalé budově Jednoty. Ta byla zavřená před deseti lety, dnes se místní musejí spokojit jednou týdně s pojízdnou prodejnou. „Starší lidé si dojedou nakoupit do Jistebnice, my spíše do Tábora,“ říká Šittová.
Myslivci pořádají různé závody nebo výlovy rybníků. Mají také své internetové stránky, které vede právě Lucie Turková, dcera jednoho z nich.
Všichni se scházejí na fotbale
V Makově nestojí ani práce na zlepšování vzhledu osady. „Máme tady teď nové dětské hřiště a pingpongový stůl, byla to iniciativa jistebnického pana starosty, obec na to dostala dotaci, tak nám nabídl, že by se tady hřiště postavilo,“ říká Šittová. Podle ní by budova bývalé školy potřebovala novou střechu a s tím jsou spojené opravy trámů a konstrukcí. Udělala se střecha na hasičárně a opravila se kaplička na návsi.
Makov si nechal udělat i svůj erb, který sice není heraldicky správný, ale je na něm kaplička a makovice a je pověšený na budově bývalé školy.
Místní rádi vzpomínají na hasičskou soutěž, kterou pořádali před třemi lety na místním fotbalovém hřišti. „Byla to velká akce. Zúčastnili se snad opravdu všichni, babičky seděly u vstupu, to byla hezká akce, ta se povedla,“ vzpomíná s úsměvem Šittová.
Na fotbalovém hřišti se právě často celé vesnice schází, aby podpořila místní fotbalový klub Hůrka–Makov. „To je taková akce, kdy se sejde snad opravdu celá vesnice,“ říká Turková.
Osada nezapomíná ani na významného rodáka, sochaře J. V. Duška. „Zrovna řešíme s panem starostou, že by se tady měl umístit Duškův pamětní kámen. Narodil se tady, takže bychom chtěli dát do parku kámen, který údajně on opracoval a měl na něm nějakou svoji plastiku, která se nedochovala, ale budeme se snažit dostat nějakou kopii,“ nastiňuje další plány Šittová.
Přes den je v osadě prázdno. Děti jedou do školy, na základku míří do Jistebnice, na střední do Tábora, lidé se rozjedou za prací. O víkendu vesnice ožívá i díky rekreantům. „Vyloženě nikdo nový se sem nestěhuje, jsou to pořád ti místní, kteří rostou a mají děti. Je tady spíš teď taková střední generace. Ale já tady k sobě vrstevníky mám, jsme dobrá parta a já jsem tady spokojená,“ uzavírá Šittová.
Jeden z nejvýznamnějších jihočeských sochařů třicátých let 20. století (žák francouzského sochaře Bourdela). Dušek je autor mnoha soch, pomníků, pamětních desek nejen na jihu Čech. Vytvořil řadu uměleckých děl, která náleží k významným novodobým památkám jižních Čech. Vytvořil památník mistra Jana Husa v Jindřichově Hradci a řadu památníků obětem první světové války. Jeden z nich si můžete prohlédnout na náměstní v Jistebnici. Pro svůj kraj vytvořil pomník Alfonse Šťastného v Padařově a reliéf na jeho náhrobku v Jistebnici. Pomník Antonína Švehly v Táboře byl zničen nacisty. Náležel k předním členům Sdružení jihočeských výtvarníků a jeho dílo je zastoupeno v uměleckých sbírkách Národní galerie v Praze, Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a v Husitském muzeu v Táboře.
