Když jsem se nakladatelky Terezy Horváthové zeptala, jestli bych si mohla udělat rozhovor s Terezou Říčanovou, začala se smát. Je němá? Zeptala jsem se opatrně. Ne, něco horšího. Nesnáší novináře.

Nejspíš si na ně ale bude muset trochu zvyknout. Její autorská kniha Noemova archa je totiž letos nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii dětská kniha. Vyšla nákladem tří tisíc kusů a vydalo ji táborské nakladatelství Baobab.

Jak vidno, nakonec jsme se sešly. Tábor se stal na jeden večer její přestupní stanicí při cestě na knižní veletrh v Bologni, kam jela svoji knihu společně s baobabím týmem prezentovat. Aniž bych věděla, jak Tereza Říčanová vypadá, čekala jsem na ni u večerního vlaku od Pelhřimova. „Mám přeci desky,“ upozornila, jakmile vystoupila z vagonu, na svoje poznávací znamení, které ale nebylo vůbec zapotřebí. Mezi ostatními cestujícími se vymykala, přestože na ní nebylo nic okázale výjimečného. To něco se ale klubalo ven po celý zbytek večera.

Proč nesnášíte novináře?
Tereza přehání (smích). Dá se to ale demonstrovat na jednom příkladu. Jednou jsem byla pozvaná se Sestrama Steinovýma do Noci s Andělem. Tam jsem něco nakdákala, bylo to docela fajn, celkem příjemná atmosféra, ale ten dopad byl vlastně takovej, jako kdybych se opila na nějakém večírku, kde bylo hodně lidí a já jsem celou dobu mluvila a nevěděla jsem, co jsem říkala. Slova se mění, když se potom napíší, publikují. A já neovládám diplomatickou řeč, která by se měla používat s médii. Dneska už si třeba dávám větší pozor, abych neřekla něco, čím bych mohla někoho urazit, ale beztak si myslím, že mi to občas ulítne. Takže z tohohle důvodu to nesnáším.

Teď je ale reálná šance, že dostanete Magnesii Literu a budete poměrně dost slavná. Takže si na zájem médií asi budete muset zvyknout. Konečně to ocenění za to přece stojí, ne? Už samotná nominace je dost velký úspěch a ten je přece příjemný…
Celý léta, jako všichni, něco děláme, smažíme palačinky, píšeme s dětma úkoly, jezdíme do práce, stíháme na čas, řídíme bez chyb, přicvakáváme pásy, pečeme kuřata, nakupujeme levou zadní, přitom zvládneme telefonovat z mobilu, vstáváme před šestou a všechno to nějak funguje. Málokdy ale slyšíme: Je to dobrý. Takže to beru jako takovou pochvalu a za tu díky. A je to určitě i pochvala pro Baobab, protože mi vydával knížky tak, jak jsem chtěla a jak mě to bavilo.

Jak vznikala Noemova archa? Jak se liší od vašich předchozích knížek?
Liší se tím, že v ní není přímo ten náš dvůr. Není odžitá, jako ty ostatní moje knížky. Noemova archa je velký, silný příběh. Samozřejmě v něm vystupují i ta naše zvířata, ale v pozadí mají jiné kulisy. Není to zkrátka u nás na Vysočině.

Malovala jste odmalička? Chtěla jste být vždycky malířkou?
Já tím byla úplně posedlá. Malovala jsem pořád. Už na nočníku. Od čtyř let jsem chodila do lidušky ve Štítného ulici v Praze. Strašně mě zajímalo, jak se co maluje, byla jsem úplně neodbytná. Já nevím, jestli chci být malířkou. Já chci hlavně malovat. Hrozně mě to baví. Ale taky mě baví učit. V Jihlavě vyučuji grafické techniky, jako jsou dřevoryty, dřevořezy, litografie, zkrátka tyhle staré nepočítačové techniky. Vlastně se to krásně doplňuje. Studovala jsem obor ilustrace a grafika. Ilustrace dělám doma a grafiku učím na škole.

Můj muž dostal Noemovu archu k Vánocům. Řekl o vás, že je úžasné, jak jste neztratila schopnost malovat jako dítě. Je taková komnata v každém z nás, jen jsme ji zapomněli otevírat, nebo je to něco, co si musí každý pěstovat a hýčkat?
Obojí. Má ji každý z nás a musíte si ji pěstovat. Já to mám ale docela lehký. Vnější vlivy mě nikdy moc nezajímaly. Když jsem studovala vysokou školu, pamatovalo si mě hodně lidí a já skoro nikoho. Pořád jsem se držela toho svýho a těžko teda můžu dělat něco jinýho, než dělám. Takže možná i proto ve mně to dítě zůstalo. Já jsem se nenechala ovlivnit, nebo jsem toho spíš nebyla schopná. Je otázka, jestli je to dobře nebo špatně. Já to ale takhle mám.

Další otázka se taky týká toho, co o vás někdo řekl. Vaše nakladatelka vás nazvala radikálkou. Myslela to v dobrém. Co si ale pod tím mám představit?
Já taky nevím, co si pod tím mám představit (smích). O mně koluje hodně historek. Já ani pořádně nevím, co by to slovo mělo znamenat. Možná to souvisí s tím, co jsem před chvílí řekla. To ale není nic, čím bych se chlubila. Spíš mi to přijde jako nějaká tupost. Snažím se to využít v tom, co dělám, ale ani pro mě to není lehký, být radikálka. Jaký je třeba se mnou soužití?

Když jsem si vás googlovala, našla jsem, že jste se v osmdesátém osmém přestěhovala z Prahy do Mezné. Na venkov…
… v osumdesátém osmém nééé. To později, o deset let.. Je ale legrační, že podle naší rodinný kroniky jsme se s manželem přistěhovali každý jindy. Pokud si ale pamatuju, přišli jsme na venkov společně. Tak ani v tomhle se neshodneme (smích).

…já se hlavně chtěla zeptat na samotnou cestu na venkov. Proč se někdo z ničeho nic rozhodne a zmizí z velkoměsta, z centra kultury do Mezné u Pelhřimova?
Protože jsem věřila, že život v lůně přírody a v náručí krajiny je nádherný. Navíc znovu připomínám, že pro mě ta kultura zase takový význam nemá. Já si žiju sama se svojí kulturou, bych řekla.

Jak se dá skloubit péče o čtyři děti, práce na hospodářství, zaměstnání a tvorba? Den má přece jen čtyřiadvacet hodin.
Když je člověk hodně dobrej (smích). Ale vážně. Vždyť to stíhá spousta lidí. To je normální, ne? Hodně tvořím v noci. Manžel taky dost často po večerech pracuje. Má puštěnej počítač a já kreslím.

Barvy. Vaše knížky jsou hodně o barvách. Máte nějakou oblíbenou?
Pařížská nebo pruská modř. Ta je moje základní. Pak taky miluju kraplak, to je taková tmavě červená barva. Ta je úplně boží. Pak samozřejmě mě baví míchání barev. To je úplná posedlost.

Máte ráda barvy i ve svém šatníku?
Mám, ale tam jste vždycky nějak limitovaní. Copak já můžu chodit v červený a černý? To bych vypadala, jak kdybych si dala panáka rumu. Já ale do oblečení všeobecně moc nedělám. Spíš mě baví prohlížet si ten šatník. Mám třeba takovej svetr, kterej je úplně přiblble růžovej, navíc je strašně obrovskej, takže moc nejde nosit, ale strašně ráda se na něj dívám. Mám taky ráda šátky.

Malujete si svoje šátky?
To ne. Ale ráda maluju ornamenty. Ty jsem použila vlastně i v Noemově arše na krajích stránek. To byl takovej pokus vrátit ornamenty do knihy. Přitom historie ornamentu v knize je sáhodlouhá a dneska je skoro v žádné knize nenajdete. Ornamenty jsou skvostný. Ornamenty jsou hrozně zábavná věc.

Od ornamentu k piktogramu. Vy jste navrhla orientační piktogramy pro pražskou městskou knihovnu. Co to bylo za práci? Jsou tam do dneška?
K téhle práci jsem se dostala přes maminku jednoho kamaráda. Ještě jsem byla na škole a dělala jsem to všechno hrozně poctivě. Ale tam nešlo jen o ty piktogramy. Ke každému z nich byla malovaná stránka, která představovala určitý žánr. Ani nevím, jestli tam nakonec pověsili i tyhle žánrové obrázky, pro mě ale byly důležitější než samotné piktogramy, které se pak lepily na hřbety knih, aby se čtenáři mohli orientovat a vědět, jestli jde o detektivku nebo scifi.

Tomu říkám zanechaná stopa…
Já už tam dlouho nebyla, takže ani nevím, jestli tam ještě jsou. Myslím, že si je ale přebíraly ještě další knihovny. Já to tehdy městské knihovně prodala i s právy.

Jaký máte vztah ke knížkám? Kdo vás k nim vedl?
Táta nám vždycky četl Vlaštovky a Amazonky. To bylo super. Díky tomu, že byl brácha o dva roky mladší, prodloužila jsem si dobu, kdy někdo četl i mně. V jedenácti jsem začala číst detektivky. Eda McBaina. Z jeho knížek jsem se vlastně dozvěděla všechno důležité o životě (smích). Pak taky byla éra samizdatů. Když jsem četla Pána prstenů napsanýho na stroji, dřív než vyšel, a člověk na to měl třeba jen jednu noc, než zase putoval dál, to bylo prostě skvostný. Ideál mojí knihy je ale taková knížka, která se plavila tisíce let po moři, je obrostlá solí, ve staré kožené vazbě, skoro nečitelná, strašně ošmataná, očtená a strašně tajemná. Ve stránkách jsou díry, kudy prosvítají další děje. Prostě nádhera. Já mám ráda, když knížky žijí životem společně se čtenářem, jsou na nich stopy, včetně umaštění a tragédií v podobě vylitý kávy, stopy po tom, jak někdo čte u vaření. I tuhle stránku knížek mám moc ráda. Vůbec jak ty předměty stárnou a jsou na nich zápasy čtení včetně ohnutých rohů a vytrhaných stránek. V píseckém antikvariátu jsem nedávno narazila na starší vydání Vinnetoua. Uvnitř chybělo několik stránek a někdo je dopsal na stroji a vlepil je do knížky. No, nekoupila jsem si ji, ale jenom proto, že jsem měla malou kabelku.

Jak jsou na tom se čtením vaše děti? Všeobecně se praví, že dnešní děti málo čtou. Můžeme za to my dospělí?
Malejm jsme vždycky četli a ty větší už čtou samy. Teď to ale vidím na starším synovi. Je v první třídě a čte docela slušně, ale mezitím narazil na warcraft, on–line počítačovou hru. Je to jinej svět, kterej navíc může s někým sdílet, a je to hrozně zábavný a je to samozřejmě daleko jednodušší, než se pořádně naučit číst. Takže je třeba mu to občas zakázat a donutit ho vejít do světa čtení, aby četl stejně rychle jako my, a část svýho života prožil v knihách. A pak ho zase pustit k počítači. Protože to mu rozhodně nedovolím, aby přeskočil čtení. V žádném případě.

Když jste to zmínila, jaký je váš vztah k počítači, televizi, k technice obecně?
Nemám na to čas. Mně zbejvá toho života tak málo, že se odmítám počítačem nebo televizí zaobírat. Jestli mám u něčeho sedět, tak u kreslení. Navíc počítače hučí, ten zvuk nesnáším. Televizi ani nemáme a děti, když pak mají možnost se na ni dívat jinde, tak jsou k ní přilepený. Chápu, že je to pro ně určitý sociální znevýhodnění, když nevědí, jak pokračuje Ordinace v růžové zahradě, ale vlastně jsme televizi vyhodili hlavně kvůli dětem. Vždycky přišel stres, aby se stihnul Večerníček nebo Kouzelná školka, to bylo strašný. Dost se mi ulevilo, když jsme se jí zbavili. Nehodlám skákat, jak televize píská.

Studovala jste u Jiřího Šalamouna. To vás muselo hodně ovlivnit.
Ráda na to vzpomínám. Určitě měl se mnou dost těžkou práci. Když teď sama učím, tak to daleko víc chápu a zároveň mi dochází, co mě všechno naučil on. Jsem mu ale rozhodně vděčná, že mě nechal věci dělat tak, jak jsem já chtěla a nějak jsme se popasovali, že jsem nemusela ze školy odejít, mohla ji dodělat a mít vysokoškolský vzdělání. Což člověku zase dává jistý sebevědomí. Kdybych si třeba jen tak kreslila, ani bych v sobě možná nenašla odvahu svoje obrázky někam donést a publikovat je. Vzdělání mně vlastně dalo ty silný kramfleky a možnost být sama sebou. A Šalamoun mě v tom podpořil. Navíc mě určitě zasáhla jeho tvorba. Když se třeba dívám na Maxipsa Fíka, tak znovu a znovu učurávám smíchy z detailů, který jsou tam schovaný. A doufám, že tohle je v mých knihách taky. Něco pro dospělý, který s dětma knížky sdílejí. Stejně knížky dětem kupují rodiče. Je třeba ctít i jejich zájem, protože oni pak nad ní budou s dětma trávit svůj volnej čas. Taky dávám do svých knížek vykopávky pro dospělý. Vykopávky ve smyslu fotbalovým. Jsou to vlastně náměty k přemýšlení, jak to dítěti vysvětlit, jak se s tím popasovat. A konečně i dospělý by to mohlo nějak zvednout z křesílka.

A vaše oblíbená dětská knížka?
Krása nesmírná. Protože je v ní nakreslenej plot s lebkama, kterým zářily oči. To bylo děsivý. Kolikrát jsem to pak ryla do lina.

Jak hodnotíte dnešní situaci na českém trhu, co se týče knížek pro děti?
Nevím. Je fakt, že do školy nebo do školky vždycky přijde nějaký katalog s knížkama, co si mají děti koupit a do toho na ně apelujou učitelé, že by bylo dobrý, kdyby jim to rodiče koupili. Já se vždycky ptám, jestli jsou tam moje knížky. Vůbec. To bude blbej časopis. To nekupujte, říkám. Moje knížky v něm nikdy nejsou, nevím teda proč. Co je to za lobby? Je mi to trochu podezřelý. My kupujeme knížky v knihkupectví.

Vybrala jste si pro svoji poslední knížku biblické téma. Každý zná Noemův příběh. Přijde mi ale fantastické, jak jste dokázala v tak málo větách vystihnout celou jeho podstatu. Ta zkratka je boží.
Jdu na to v podstatě vědecky. Já jsem si to nejdřív četla v bibli, pak konzultovala s různýma teologickýma osobnostma, jak by se to dalo vysvětlit. Nejdřív dospělejm, pak dětem. Hodím to do kompjůtru (jako do sebe), nechám to na sebe působit a pak se do toho teprve pustím. Celý poselství Noemovy archy je vlastně dost štiplavý. Třeba postava anděla, který vybírá zvířata, která na archu vezme. Jseš ta, která chce bejt na lodi? Cpala by ses tam? Jak bychom v tomhle příběhu obstáli my? Děti to možná vidí jinak: Je to o mně, já jsem na lodi. Málokoho napadne, že třeba všichni jeho kámoši by zůstali ale mimo. Tahle knížka otevírá tolik otázek. Je třeba je nakousnout, ale zároveň asi děti uklidnit, že to bylo už hrozně dávno. Já svým dětem vždycky říkám, že to bylo tak dávno, že jsem ani já nebyla na světě.

Chystáte se časem napsat i něco pro dospělé?
Možná, že jak budou moje děti vyrůstat, tak udělám něco třeba pro puberťáky, Nevím. Mám v hlavě jeden projekt, kterej mi ale nejspíš nevyjde. V Písku mám výstavu, na které je vystavená jedna moje knížka, kterou jsem udělala ještě na škole a neviděla jsem ji tak dvacet let. Jmenuje se Sváteční den. Je to veliké leporelo, jak jede Pavel, můj muž, za svou milou. Ráno vstane, dá si cigárko, pak sedne na kolo a jede. S tou svou milou si pak dají kafíčko. A protože se u ní zdrží moc dlouho, jede noční krajinou zpátky domů, kde na něj čeká pes. Příběh lásky v jednom dnu. Teď bych ráda nakreslila Všední den. Všední den toho samýho tatínka po dvaceti letech. Celý by se to odehrávalo v únoru, první scéna by byla, jak kadí na záchodě a nad ním visí vypraný holčičí punčocháčky. Pak by tam byly takový žánrový scény, jak ráno místo cigárka rozlejvá čaj dětem, jak se na stole vrší rukavice a žákovský. Nebo vyzvedávání dětí ve školce. Šatna je plná nápisů: Takhle si čistíme zuby. Zítra jdeme do kina. Děti si oblíkají punčocháče na hlavu a tatínek si vyřizuje esemesku. Tatínek u počítače, hodiny se protáčejí, rodinná večeře a konec dne, jak tatínek usíná, když večer pije víno s maminkou, pak mobil, kterej zůstane na stole a pantofle, které vedou do koupelny. Ale nevím, bude to děti zajímat?

Tak. Připusťme, že opravdu jste radikálka. Co by vzkázala radikálka vládě ohledně zvýšené sazby DPH, která se bohužel dotkne i knížek?
Rodiče, který ze svých peněz kupují knížku pro děti a pak s nimi ještě nad ní tráví svůj volný čas, by měli být od vlády spíš dotovaný, že to vůbec dělají. Podporují tak budoucí čtenáře a je všeobecně známo, že čtením se zvyšuje intelekt, podporuje fantazie a je to naprostá nutnost, aby naše děti četly. Doufám, že o tomhle žádné pochyby nejsou. My všichni vlastně čteme tak rádi, protože si připomínáme dobu, kdy s námi byli naši rodiče a četli nám. To je ten důvod, proč čteme. Abychom nebyli sami. Nejsme jenom s autorem knížky, ale vzpomínkou s našima tátama a mámama, kteří nám četli. Tohle je třeba podporovat a ne utloukat v zárodku tím, že se knížky ještě zdraží.

Tereza Říčanová se omlouvá čtenářům, že nemluví spisovně, mluví obhrouble, omlouvá se všem, které omylem urazila a také se omlouvá, že mluví a zajímá se jen o sebe. Také mě poprosila, abych připsala, že její tatík bydlí v Sušici a učí tam zednické učně a na hřbitově v Sušici jsou pochováni její příbuzní. V dětství často jezdila na chalupu do Čimic, kde je blízko zatopený vápenný lom a hrad Rábí, který se dal tenkráte prolézat. „Takže jakoby patřím do jihočeského deníku!“