Za svých osmadvacet let stihla Nicole Marie Therese Stava, česky Šťávová, bohatý život. Najdete v něm všechno: bezstarostné dětství, bolestnou ztrátu matky, které neřekne jinak, než mamí, i stresy z otcovy kauzy se státem. Ovšem také úspěšnou kariéru a život na zámku.

Nicole se narodila ve Švýcarsku, kam její rodiče emigrovali v roce 1969. Tady vychodila základní školu a začátek tamní střední. V Bechyni dokončila osmou a devátou třídu a pokračovala na keramické škole. Její studia pokračovala na Anglo-americké univerzitě v Praze v oboru politologie a sociální vědy. Magisterské studium dokončuje na King´s College v Londýně v oboru kulturní a kreativní průmysl. Z nabídky směrů se soustředí na trh s uměním, muzea a galerie. Zároveň více než šest let pracuje jako konzultant aukční síně Christie´s.

Doma se nyní stala jednatelkou společnosti Zámecký resort Bechyně, která je dcerou Panství Bechyně a která spravuje zámek i hotely. Domluví se německy, anglicky a švýcarsky. (Část obyvatel mluví dialektem vycházejícím z němčiny – Schwyzerdütsch ). Má dvě starší sestry – Silvii Marii Claire a Dagmar Marii Luise.

Každá máte tři křestní jména, to je na představování docela dost.
To si vymyslela naše mamí. Ani jedno ale není rodinnou tradicí. Ve Švýcarsku je více křestních jmen obvyklé, to jen v Čechách jsem se s tím moc nesetkala. Moc často se ale nepoužívají. Vlastně jsem s nimi začala až když jsem začala spolupracovat s Christie´s. Když jsem nastupovala, ptali se, jestli nemám nějaká další jména. Řekli mi, abych je uváděla všechna, že je to lepší.

Čím víc jmen, tím lepší.
Přesně tak. Poprvé jsem tedy všechna jména začala používat před šesti lety. Ono u takové tradiční anglické firmy, jakou Christie´s je, se používají nejen všechna jména, ale také všechny tituly.

Jaké bylo švýcarské dětství?
Veselý. Vyrůstaly jsme na kopci v oblasti rodinných domků a měly jsme kolem sebe partu stejně starých dětí. Všichni jsme bydleli vedle sebe ve třech domech, jejichž dveře byly celý den otevřený a u koho jsme zrovna byli, tak rodič vařil pro všechny večeři. To bylo vždycky hrozně hezký. I my tři jsme měly mezi sebou moc hezký vztah.

Jste nejmladší, takže mazánek?
Ale to právě vůbec, to byla spíš prostřední Dáša. Já jsem byla vždycky nejpomalejší a nejhubenější, takže v šarvátkách jsem prohrávala.

Tipovala bych vás spíš na rošťáka.
Tak pravda, mamí mi vždycky pro jistotu kupovala černý tepláky, protože jsem byla věčně umazaná a s omlácenýma nohama, jak jsem furt někde padala. Klasické holčičky jsme skutečně nebyly ani jedna.

Do kolika let jste ve Švýcarsku žila?
Do července roku 1995, tedy do mých čtrnácti. Pak jsme se stěhovali.

Mluvilo se u vás o Bechyni už dlouho před stěhováním?
Pár let určitě, ale to já byla docela malá na to, abych to nějak vnímala. Určitě to byl proces, který se začal odehrávat s platností zákona o restitucích. Pak se začalo jednat o odkoupení restitučních práv od rodiny Paarů. Samozřejmě Bechyně byla velké téma, protože když už sem rodiče konečně mohli, tak jsme sem jezdili na prázdniny k babičce, což byla tátova maminka.

Ohodnoťte sama sebe coby školačku či studentku.
Ach…, no průměr (smích). Někdy i pod.

Tomu nevěřím.
No jo, na základce jsem chodila i na doučování. Docela jsem měla problémy s jazyky, i s němčinou. A přiznávám, že s odřenýma ušima jsem udělala rozdílovky, které se ve Švýcarsku dělají mezi základkou, která končí šestou třídou, a takovým středním stupněm před maturitní školou nebo učilištěm. V tomhle vyšším kole jsme začali s francouzštinou a s tou jsem se šíleně trápila. Nejlepší známkou je tam šestka a pak to jde dolů k nejhorší jedničce. Navíc jsou ještě čtvrtky a půlky. Běžně jsem měla čtyřky, což je jako už dost špatný. A když jsem přijela sem a dodělávala osmičku a devítku, tak jsem přes léto zase musela chodit na doučování fyziky a chemie, protože ty jsem ve Švýcarsku už nestihla. Ale základku jsem nějak doklepala a šla na výtvarnou školu, kde už matika a podobný předměty nebyly tak důležitý. Pamatuju, že když náš profesor zjistil, že má mít matiku s výtvaráky, tak se s námi raději bavil o literatuře.

Přišel ale zlom a dnes jazyky vládnete dobře.
Ale jo, kromě mateřských jazyků, což je čeština a němčina potažmo švýcarština, umím angličtinu. Ale tu jsem se naučila sama, jak jsem si překládala písničky. A pomohlo i cestování, my jsme s našima jezdili po celým světě.

Na tu politologii jste přišla jak?
To nebylo hned. Po maturitě jsem šla na rok pracovat do Švýcarska a myslela, že po návratu půjdu na kunshistorii. Jenže mamí říkala, že když půjdu na takový obor, tak ze mne bude úplnej fachidiot, tedy že bych se vyznala jen v jednom oboru a neměla všeobecný přehled. Tak jsem ji poslechla, to už ale bylo až po její smrti, a šla na politologii a sociální vědy. Hrozně mě to bavilo, tady už jsem byla mezi nejlepšíma.

Češtinu jste si ve Švýcarsku celou dobu udržovali?
Určitě, na to mamí hodně záleželo, s ní jsme mluvili jenom česky. Ona se vlastně nikdy nechtěla naučit švýcarsky, mluvila jen spisovnou němčinou. Nelíbilo se jí totiž, jak Švýcaři chrochtají. Táta umí perfektně, naučil se i dialekt.

Pocházel někdo z rodičů z Bechyně?
Ne, mamí se narodila v Praze Podolí a vyrůstala na Smíchově, a táta u Prahy s kořeny v jižních Čechách. V Bechyni už žil tátův dědeček, který získal za zásluhy od starého pána Adolfa Paara dům v Klášterní ulici, kam se později přestěhovala i tátova maminka.

Mluvila jste o tom, že jste hodně cestovali. Byli jste tedy bohatí?
Asi ano, ve srovnání s ostatními dětmi ze třídy určitě. Jako my cestovaly už jen další dvě rodiny, zbytek ne.

Čím se rodiče ve Švýcarsku živili?
Mamí byla vždycky v domácnosti a táta začínal ve farmaceutický firmě v Bernu a pak si postupně založil svoji firmu.

Jak jste jako dítě přijala stěhování do Bechyně?
Samozřejmě to byl problém, bylo mi čtrnáct a začínaly první lásky. Byla jsem tedy nešťastná, ale nebyla alternativa. Dnes toho nelituju, i když první rok byl hrozně těžký. Chyběli kamarádi i švýcarský styl života, který je naprosto jiný. Navíc tady jsem byla za exota, pamatuju, že na mě mladší děti ve škole pořvávaly „Exote, exote vrať se odkud jsi přišla.“ Dneska se tomu směju, ale tenkrát jsem se dost distancovala a žila si svůj život. Sama jsem si musela zpracovávat jak ten kulturní šok, tak změnu životního stylu. Přece jen byl Schaffausen pětkrát větší než Bechyně. Po roce a půl už to bylo dobrý.

Co adaptaci nejvíc pomohlo?
Určitě mamí, protože sestry šly na střední školy do Rakouska a my tady zůstaly spolu. Hodně jsme si povídaly. A časem taky noví kamarádi.

Kým se cítíte víc, Češkou nebo Švýcarkou?
To je těžký. Když přiletím do Švýcarska ,cítím se tam jako doma a když se vrátím, tak to samý cítím tady. Když řeknu, že jedu domů, tak je v tom zmatek.

Máte tam ještě nějaké zázemí?
Máme, v italský části jsme si nechali chatu. Navíc Dáša se do Švýcarska vrátila a má v Curychu byt. Takže máme se kam vrátit.

Byť to nevypadá, i ve vašem životě byly těžké chvíle.
V životě mám takový dva momenty, který mě hodně změnily. Ten první je přesun sem, kdy jsem jako ten pravý teenager začala číst Kafku a musela si barvit vlasy namodro a červeno, nosit peersingy a od všeho se oprostit. Kupodivu to rodiče všechno tolerovali, v tom byli skvělí. Ani jednou jsem neslyšela, že něco nemám dělat. Jednak to bylo asi tím, že jsem byla ta nejmladší, ale taky že jsem byla tou kreativní výtvarnicí. A ten druhý moment… samozřejmě, když mamí zemřela. To mi bylo sedmnáct. Přišlo to hrozně náhle… pro nás všechny to byl šílený šok. Tyhle dvě věci mě hodně změnily, ale taky posílily. Stal se ze mě vlastně optimista, protože jsem přišla na to, že nemá cenu procházet životem v depresích.

Dával vám tady někdy někdo najevo, že jste zámecká slečinka?
Ale jo, každou chvíli, občas i dneska. Doufám ale, že když nás pak poznají, že pochopí, že jsme snad normální a že stojíme nohama na zemi.

A vy sama se tak někdy necítete? To prostředí k tomu přece svádí?
Ne, vůbec. Je to možná i tím, že jsme si nikdy nehrály na princezny nebo s panenkama, ale lezly po stromech. Spíš se cítíme zodpovědné k tomu, co tu rodiče vytvořili a že to máme dál rozvíjet. Největší tíhu určitě nese Silvie, která celé panství řídí a já vlastně až teď přebírám jednu dceřinou společnost.

Ale když řeknete, že bydlíte na zámku, tak tím ho musíte ohromit.
Jo, to určitě, ale největší satisfakcí je, když sem přijede někdo, kdo to tu znal a vidí, co se změnilo a ještě to pochválí.

A jak se žije s kauzou Diag Human vašeho otce?
Samozřejmě otec žije pod velkými tlaky a ty se přenáší na celou rodinu. Vůbec to není jednoduchý, ale bojujeme. Už aby byl konec. Naštěstí tady nás lidi znají, ale je pravda, že do očí vám většinou nikdo nic neřekne, to se bojí a spíš za zády pomluví. A když někdo dá skutečně najevo, co si o tom myslí, musíme zůstat nad věcí.

Víte, kolik má zámek pokojů?
I se sklepením sto deset. Pak je tu asi osmdesát kamen a pět krbů. Dá se tu dobře schovávat.

Zkoušela jste je někdy uklízet?
Zrovna před chvílí, když sem napršelo, jsem běhala s kýblem a hadrem. Jinak samozřejmě máme uklízečky, ale svůj pokoj si uklízím sama.

Když se ohlédnete zpátky, nelitujete, že jste přišli do Bechyně?
Víte, já jsem nikdy nepřemýšlela, čím bych byla, kdybychom zůstali ve Švýcarsku. Myslím, že tady jsem měla daleko víc možností a šancí. Určitě je to tady lepší.

Co prozradila
• Ráda nosí věci, které nikdo další nemá, proto má v oblibě mladé neokoukané návrháře
• V drahých buticích prý ale nenakupuje, to její líto peněz
• Nelituje jich ale za dobré jídlo, knížky a umění
• Ráda vaří
• Na vzhledu muže jí tolik nezáleží, hlavně musí zafungovat chemie
• Hrávala volejbal a nyní golf
• Maminku zklamala peersingem v jazyku. Přestala s ní mluvit, což byl pro ni nejhorší trest. Peersing šel okamžitě ven