Lužničan trénoval keramiky i vojáky z letiště

Svým mládím proplouvali ladným tanečním krokem v souboru Lužničan. V sobotu se tanečníci v Bechyni sešli po 30 letech, aby na něj zavzpomínali. Historie souboru se začala psát v roce 1983 a tečku udělala už po patnácti letech.

Někteří tanečníci vážili cestu přes půl republiky. Například Jaromír Bartík, který tu sloužil na letišti. Do tanečního souboru se přihlásil, aby se ulil ze služeb. „Tancoval jsem už před vojnou a chtěl jsem pokračovat dál. Proto jsem v Bechyni hledal možnost. Naštěstí ve vedlejším pluku působil pan Kramer, který mě do souboru dovedl," vyprávěl Jaromír Bartík. S Lužničanem strávil dvacet měsíců.

 Jako mladý voják sice neměl nárok chodit na tréninky, ale dostával výjimku. „Mazáci mi záviděli, že jsem si ještě jako bažant dovoloval chodit na vycházky. Já jsem byl ale rád, že nemusím být v kasárnách a že si zatancuju, což mě bavilo," vzpomínal Jaromír Bartík z Otrokovic. Tancování neopustil ani po vojně. Ještě minulý rok trénoval a dnes usedá v porotách na závodech po celé republice a hodnotí výkony v akrobatickém rokenrolu.

Ve druhém ročníku keramické školy se do souboru přihlásila Monika Macáková z Kralup nad Vltavou. „Tanec nám ve středoškolských letech zabíral veškerý volný čas. Přes týden jsme museli chodit do školy a o víkendu, pokud jsme mohli zůstat na internátu, tak dopoledne se trénovalo a někdy se jezdilo i na soutěže," doplnila k tanečnímu mládí Monika Macáková.

Mezi její největší zážitky patří let vojenským letadlem zvaným Andula. „Myslím, že jsme byli pozváni na oslavu dne letectva a letěli jsme z bechyňského letiště až do Mošnova u Hradce Králové. Vzpomínám si, že se s námi letadlo často propadalo kvůli turbulencím," popsala první zkušenost s létáním.

Ve stejný rok s Monikou Macákovou chodil do tanečních i František Sadílek, který tehdy byl v Ústí nad Labem a později se přestěhoval do Prahy. „U mě byl takový vzdor. Všichni chodili do tanečních ve druháku, já jsem nechtěl. O rok později mě nikdo nenutil, tak jsem začal chodit sám od sebe," vzpomíná na své taneční začátky František Sadílek.

U tance vydržel téměř dvacet let. „Tancování jsem zahájil v roce 1989, o deset let později jsem si vytančil mezinárodní třídu v latinských tancích, s taneční partnerkou jsem se oženil, no a starší dcera začala chodit na balet," pochlubil se absolvent keramické školy.

Bechyňské v tanečním souboru reprezentovala Jana Albrechtová, která v Lužničanu působila od samého vzniku. „Dodnes ze spousty zážitků i zkušeností žiju. Byli jsme skvělá parta, a to nám vydrželo doteď. V souvislosti s tím, jak jsme si tady pouštěli video z předtančení, které jsme obnovili před pěti lety u příležitosti plesu města, jsem si říkala, že jsme vlastně dvakrát vstoupili do jedné řeky. Moc jsme si to užili," řekla při sobotním setkání a dodala, že kamarádství mezi členy souboru přetrvalo dalších 15 let.

Jak poznamenala, schází se neustále. „Myslím, že jsme si v osmnácti letech dobře uvědomovali, co máme, že to není samozřejmost, že se všichni máme rádi a máme spoustu věcí společných," zamyslela se Jana Albrechtová.

Rozhovor s Ernestínou Kramerovou, která v Bechyni založila taneční soubor Lužničan

S dětmi jsme tančili pro zábavu

Bechyně – Ernestína Kramerová, bývalá vedoucí dnes již zaniklého tanečního souboru Lužničan, vzpomínala na patnáct let strávených po boku mladých tanečníků, které vedla s bývalým manželem.

Čí byl nápad založit v Bechyni taneční soubor?
S myšlenkou jsem přišla já a trochu jsem k tomuto kroku přesvědčila i mého tehdejšího manžela. Seznámili jsme se spolu při tanci a pohyb jsme měli v krvi. Do Bechyně jsme se přistěhovali z Brna a trochu nás zaskočilo, že tady nic takového nebylo.

Kde a jak soubor fungoval?
Tančili jsme v kulturním domě a částečně jsme byli i souborem vojenským. Přihlásit se mohly děti, které dokončily základní školu, tedy v patnácti letech. Některé měly výjimku, a musely tak mít povolení od rodičů, že ještě chodí do školy. Našimi členy byli také studenti keramické školy a vojáci, ať už v základní službě či absolventi vysokých škol, kteří sloužili na nedalekém letišti. Zajímavé bylo, že hodně vojáků pocházelo ze Slovenska, třeba až z Košic, a náš soubor obohatili o lidové prvky. Někteří z nich dokonce závodně tančili i před vojnou.

Jaké tance jste je učila?
Především jsme se soustředili na tak zvaný volný tanec, v němž bylo hodně choreografie. Z tehdejšího kulturního střediska jsme byli požádaní, zda bychom nepřipravovali předtančení na plesy, tak jsme jejich přání plnili.
Snažila jsem se pro ně dělat zábavné věci. V repertoáru byste tak našla polonézu či orientální tanec, který měli ze všeho nejraději. Když se chtěli vyblbnout, vytvořili jsme tanec na pravěk. Vystupovali jsme nejen v Bechyni, ale zvali nás i do Týna nad Vltavou, Písku či Tábora. Kromě toho jsme se zúčastňovali i vojenských přehlídek a tanečních soutěží.

Vzpomněla byste si, na kterých jste třeba nechyběli?
Pravidelně jsme se dostávali například do Armádní soutěže umělecké tvořivosti (ASUT) v Kroměříži, tančili jsme také v Českých Budějovicích, na Festivalu tance a přátelství v Ústí nad Labem
i v Prostějově.

Jakého největšího úspěchu jste se souborem dosáhli?
Já jsem neměla žádný sen, co se týče úspěchu. Možná proto jsme všichni společně prožívali radost z každého povedeného vystoupení. Největším úspěchem byla účast na celostátních soutěžích, do nichž jsme se opakovaně dostávali. V Ústí nad Labem jsme například získali druhé místo. Jinak jsem ale měla radost, že v našem souboru vládly dobré mezilidské vztahy. A to je vidět i teď, když se setkávají po letech.

Soubor Lužničan v pravěku

• článek, který vyšel ve 26. ročníku Festivalového zpravodaje ASUT Kroměříž v roce 1992:

Taneční kolektiv Lužničan z Bechyně vpravdě šokoval, když na taneční parket dorazil v odění pravěkých lovců vlekouc s sebou příslušný zbrojní arzenál. Se zalíbením jsem pozoroval koží přizdobená nahá těla dívek a litoval, že stávající mravy nedovolují přistoupit k nim jako ke své kořisti. Mladý kolektiv vedla Erika Kramerová, která mi řekla: „Choreografie, která má název Podobnost je čistě náhodná, nevznikla náhodou. Členové souboru již nechtěli nacvičovat „vážné věci", chtěli se vyřádit. Dala jsem jim příležitost. Svérázné taneční kostýmy si přitom každý šil sám, předtím si mnozí i sami vyčinili kůže a vyrobili i kyje či mlaty. Kůže pocházejí z králíků, koček, psů, koz, polární lišky, kun, prostě co si kdo ulovil. Kostěné mlaty pocházejí z krávy. Zajímavý je fakt, že zatímco po skončení výstupu klasického tanečního kolektivu zůstávají na zemi flitry, v našem případě kousky kostí a kůže."