„Když jsem se po otevření hranic začal toulat, vybíral jsem si i kvůli ušetření dovolené vždycky podzimní termíny se státním svátkem, takže jsem se hned poprvé ocitl v Guatemale 28. října, a se svými dvěma tehdejšími spolutuláky jsem se dohodl, že ty otevřené hranice oslavíme pohlednicí pro pana prezidenta. Pak už se to opakovalo každý rok, později už jsem po světě jezdil a létal sám, ale tradici jsem dodržel. Jestli správně počítám, bylo těch pohlednic dvaadvacet. Také jsem se osmělil, a když mi vyšla nějaká sbírka básní, byl pan prezident vždycky prvním majitelem. Byl i pravidelným adresátem mých novoročenek. Tahle mánie nemohla zůstat bez povšimnutí, a tak mi časem začaly chodit velmi milé dopisy z Hradu, a nějaká ta novoročenka od manželů Havlových.

Velmi jsem toužil, abychom se potkali osobně, ale byl tu jakýsi ostych nebo spíš stud, že jsem se za totality řadil do mlčící šedé zóny toho hnusného režimu. A taky jsem asi nechtěl rozmnožit řady přílepků, kteří se k němu v té době lísali. Mým prezidentem Václav Havel zůstal i po odchodu z funkce, takže jsem adresáta pohlednic, sbírek a novoročenek nezměnil.

Poslední PF jsem Václavu Havlovi poslal letos 15. prosince. V neděli mi bylo jasné, že už ji nedostal. Zapálil jsem svíčky doma, u táborské kašny a na Václavském náměstí, položil růži k jeho rakvi. Úklonou jsem mu sdělil, že takhle jsem si naše osobní setkání nepředstavoval. Ale ta úklona mi pomohla k hezkému rozloučení se vzácným člověkem. Oficialitami státního pohřbu si ten pocit určitě nenechám zkazit. Děkuji, pane prezidente. Váš Lumír Slabý.”