V dennodenních přích se ukazuje, že pikartů poměrně není mnoho. V Táboře v těch dobách pobývají tři až čtyři tisíce lidí, zatímco k pikartství se jich hlásí jen dvě stě až čtyři sta, a to do toho počtu musíme zahrnout i stoupence rozptýlené v okolí. Táborští tedy případnou nepřítomnost pikartů početně nepocítí. Zato se jim uleví od vzájemných sporů.

Kromě toho v lednu 1421 přichází na Tábor Žižka, a nejspíš právě jeho přítomnost zapříčinila, že pikarti koncem ledna dostávají možnost z Tábora odejít. Asi je k tomu Táborští donutili, ale netekla krev.

Odešli do Příběnic

Pikarti dokonce nemusejí putovat nikterak daleko. Usazují se v blízkých Příběnicích. Autor Veršovaných letopisů sice píše, že se zabydleli na hradě i v podhradí, ale to by je na hrad musel vpustit jeho velitel Zbyněk z Buchova. Ten k pikartům rozhodně nepatřil. Pravděpodobně jim dovolil, aby obsadili jen příběnické podhradí, kde je stejně bude mít na očích.

Avšak to, co v brzkém čase Táborští uvidí nebo se o pikartech doslechnou, je vůbec nepotěší, byť něco z toho mohou být škodolibé pomluvy.
Za prvé – Tábor sice vybíral poddanské dávky, ale zpočátku hlavně proto, aby nemusel žít jen z válečné kořisti. Pikarti takové platby odmítali, navazujíce na radikální kazatele, pro které bylo hřích desátky nejen vymáhat, ale i platit. Jenomže i oni museli z něčeho žít. A poněvadž nijak nehospodařili, zbývala jim tedy jen ta kořist. Plenili městečko pánů z Landštejna Prčici a prý si při tom počínali krutěji než „standardní“ husité.
Za druhé – táboři vnímali pikartství jako kacířství ve vlastních řadách a jistě se jim nelíbilo, že pikarti i nadále svoji víru hlásají, a tím i ovlivňují lid. Snad táboři doufali, že pikarti prohlédnou ze svých údajných bludů a navrátí se zpátky k táborům.

Za třetí – už od časného jara 1421 se v Příběnicích objevují adamité neboli naháči. Jejich znakem bylo obnažování a  uvolněné sexuální chování v komunitách. Svou nahotou se již na Zemi chtěli přiblížit ideálu Ráje z dob, než v něm Adam s Evou zhřešili.

Za adamity je až roku 1451 označí italský humanista a ka-tolický hodnostář Aeneas Silvius Piccolomini podle jejich domnělého vůdce, belgického sektáře, jenž o sobě tvrdil, že je syn boží a že se jmenuje Adam.

Těžko rozsoudit

Ale existenci pikartského Adama zaznamenal pouze Silvius, nikdo jiný. Tím zmíněným synem božím byl ve skutečnosti obyčejný pozemšťan jménem Rohan, který předtím pracoval jako kovář ve Veselí nad Lužnicí. Panovačný požitkář, jenž využil příležitosti a svého vlivu na ženy. Podle dalších pramenů adamitům vládli jiní sektáři a Veršované letopisy říkají, že jejich výstřednosti nezapříčinila sexuální touha, ale přemíra silného postění. Takřečení adamité se prý z hladu pomátli na mysli a odvrhli i svůj šat.

S nedostatkem hodnověrných pramenů těžko rozsoudit, kdo v takové komunitě byl majetnicky sektářský, kdo takovému sektáři poblouzněně podlehl a kdo byl třeba opravdu natolik čistý v apoštolské víře, že prostě mezi tábory na Táboře už nemohl zůstat.

Je jasné, že ve vypjaté době budování Tábora se na ostroh nad Lužnicí kromě většiny nadšených duší vypravily i černé ovce – jak už to při každé revoluční změně bývá –, kterým šlo jen o jejich vlastní prospěch. Třeba čekali na svou příležitost, a právě přes pikartství se jí mohli dočkat.

Ostatně přihodily se i politováníhodné události, kdy někteří táborité, pro něž se hodí označení lumpenproletariát, jako sprostí loupežníci přepadali obyčejné lidi z okolí. Písaři Popravčí knihy pánů z Rožmberka zapsali při vyslýchání 173 chycených táboritů třináct doznání k násilnostem typu přepadení vesničanů jdoucích na trh nebo oloupení selských žen. Je to zhruba sedm procent z celkového počtu. Mnoho nebo málo na bojovníky boží? A jestliže se to opravdu stalo a rožmberští biřicové od táborů na mučidlech nevynutili jen to, co účelově chtěli slyšet, proč by se nemohli do řad jdoucích do zaslíbeného Tábora přimíchat i záludní náboženští sektáři a kořistníci duší?

To, co se v Příběnicích a  okolí  dělo na jaře a v létě 1421, připouští několik možností výkladu. Je i možné, že v příběnickém podhradí požitkářští adamité nežili společně s mravně přísnými pikarty v jednom společenství. Mluvčí pikartské skupiny Petr Kániš tam sepsal spis „Vyznání víry o večeři Páně“, v němž shrnul podstatné články z Húskovy i své věrouky – a  že by právě on byl ochotný nechat se při tom rušit adamitskými výstřednostmi? Vět-šina znalců jakýkoliv Húskův vztah k adamitským projevům vylučuje a Kániš přece v jeho učení pokračoval. Vždyť pikarti vyvrhli i jistou Marii ze svého středu a uťali jí hlavu jen proto, že prožila jednu noc s milencem.

Třeba tedy adamité žili v malých skupinách v lesích okolo Příběnic. Třeba se s pikarty společně zúčastňovali jen náboženských rituálů. Třeba společně „jen“ loupili. A třeba společně opravdu žili, a právě proto pikarti sťali svou Marii, neboť přes zákaz vůdce strávila noc s adamitou. Kdoví. Nicméně dělo se to blízko Tábora, což ho v očích husitské veřejnosti silně diskreditovalo.

Nakonec to Táborští nevydrželi a vtrhli do příběnického podhradí. Bojovali s pikarty na život a na smrt a vyhráli. Upálili jistou Zdenu a několik dalších bludařů. Od Oldřicha Vaváka si vyprosili, aby jim vydal z vězení Martina Húsku. To proto, aby ho věroučně pokořili.

Na rodnou Moravu

Húska kupodivu v táborském kostele svoje učení odvolal, nicméně svůj názor na eucharistii si ponechal. Z Tábora směl odejít. Přezdívku Loquis, což latinsky znamená mluvka, pro svou výřečnost jistě nedostal náhodou. Při odchodu z Tábora přibral k sobě kněze Prokopa Jednookého, taktéž pikarta. Vydali se na Húskovu rodnou Moravu, kde husitští radikálové na ostrově u vsi Nedakonice vybudovali cosi jako jihočeský Tábor.

(Co se týče husitských Nedakonic, jde však pravděpodobně o mýlku, opakovanou i moderními historiky. Zprávu o této radikální husitské osadě na jižní Moravě podal kronikář Václav Vavřinec z Březové. Psal o ní jako o ostrovním Táboře moravských husitů na řece Moravě. Zřejmě neznal dobře moravský místopis a nechtěně vytvořil husitský ostrov u Nedakonic. Spíše ale měl na mysli přímo současné město Uherský Ostroh. Ve Vavřincových dobách se mu totiž říkalo i Uherský Ostrov, protože se původně rozkládal na ostrově řeky Moravy, a opravdu byl roku 1421 husitskou pevností. Občané Nedakonic si však později na památku svých husitů vztyčili památník s názvem Husitský sloup. Stával za Nedakonicemi, na rozcestí ke Zlechovu. Ale jelikož tam nebyl pýchou obce, přemístili ho roku 1977 přímo do Nedakonic, na náves před základní školu.)

A Martin Húska? Ten s Prokopem na Moravu nedošel . . .

Josef Musil