„Zrovna nedávno jsem se o tom bavil se sousedem. Rád bych si také přečetl, samozřejmě čistě ze zvědavosti, o co lidé nejčastěji přicházejí," doplnil ještě muž, jehož velkou zálibou je lepení modelů letadel.
My jsme se s jeho dotazem obrátili na tajemníka soběslavského úřadu Radka Brylla, který má ztráty a nálezy ve své kompetenci.

Vedou klíče a kola

„Za rok lidé ztratí přibližně čtyřicet věcí. Nejčastěji jde o klíče a jízdní kola. Výjimkou však nejsou ani hodinky, řetízky, doklady, náušnice či peněženky avšak často bez hotovosti," konstatoval Radek Bryll. Ti, kteří nějakou věc ve městě najdou a chtějí, aby se vrátila ke svému majiteli, ji mohou odevzdat buď na podatelně městského úřadu nebo v kanceláři městské policie. Tady věci vyfotí, popíší, zaevidují a uloží.

Tajemník poznamenal, že pokud jde o nález kola, konzultují s policisty, zda se nestalo předmětem trestného činu. „Když nám někdo přinese doklady, okamžitě je uvedené osobě vracíme," doplnil s tím, že zprávu o nalezených věcech úředníci zveřejňují nejen na webu města, ale také v měsíčníku Hláska. Pokud si je majitelé nevyzvednou do půl roku, stávají se majetkem města. „Jednou maximálně dvakrát do roka organizujeme prodej těchto věcí. Jejich cenu určuje odborník," uzavřel Radek Bryll.

Ve čtvrtek Táborský deník navštívil Martu Hanzlíkovou z Veselí nad Lužnicí.

„Povídání s předplatiteli sleduji každý týden. Nikdy by mě ale nenapadlo, že za mnou také přijedete," usmívala se jednasedmdesátiletá seniorka, která nám přišla otevřít se pětiletým kocourem Maxem.
Jak říká, Táborský deník odebírá přibližně deset let.

„Před tím jsme si ho s manželem chodili pravidelně kupovat do trafiky. Pak ale někdo z nás zapomněl nebo jsme naopak každý koupili jedno vydání … nakonec jsme se dohodli, že si noviny předplatíme," vysvětlila historii Marta Hanzlíková, která v poslední době tráví čas v kuchyni.

„Moc ráda peču buchty. Mám deset vnoučat a ty toho něco snědí," shrnula seniorka s tím, že děti k nim pravidelně jezdí o víkendu, a tak musí mít vždy něco sladkého v troubě. Ti nejmenší mají nejraději bábovku, starším vnoučatům od babičky nejvíce chutnají ovocné řezy.

„Je to sice práce, ale co bych pro ně neudělala. Největší radost mi přináší, když můžu po jejich návštěvě umýt prázdný pekáč," dodává s milým úsměvem seniorka.

Ze sirotka mazel

Kromě manžela Zdeňka a dětí ji zaměstnává i kocour Max. „Je to takový náš mazel. Našli jsme ho jako opuštěné koťátko před domem. Bylo nám ho líto, a tak jsme mu dali mléko do misky a nechali ho najíst. Jenže už od nás neodešel a zůstal," říká Zdeněk Hanzlík a vrnícího kocoura, který mu vyskočil na klín, zároveň s těmito slovy pohladí.
Za týden by se chtěli dozvědět, jak pokračuje budování protipovodňových opatření ve Veselí nad Lužnicí a kdy budou zábrany proti velké vodě hotové. Oba senioři práci stavbařů pravidelně sledují.