Při proslovech, prosbách a přáních jednotlivých návštěvníků, jež doprovodila na lyru Eva Kozinská, došlo i na slzy. Zemřelých kamarádů bylo letos až pět. Jedním z účastníků smutného, leč nadějeplného aktu, byl i sedmapadesátiletý Zdeněk Kovanda. Bezdomovectví se mu naštěstí ještě do tváře moc nevrylo.

Přišel jste na bohoslužbu, jste věřící?

Ano, jsem. Chodím na mše pravidelně, stejně jako do Klokot k oblátům. V neděli pak docházíme na mše do města. Ty bývají úžasné, protože se při nich hraje na kytaru, zpívá se.

Jak jste se dostal na ulici?

Na ulici jsem už dvanáct let a nyní bydlím na ubytovně v Zavadilské ulici. Za všechno může alkohol, přiznám se, že jsem byl chvíli i zavřený, dělal jsem hlouposti. Pětatřicet let jsem dělal kuchaře v hotelích a restauracích, tam jsem začal popíjet. Na nikoho vinu neházím, je to ve mně a vím to. Je to hrozné to přiznat, ale vše je jen a jen má vina. Je to důvod, proč se chci z toho zase dostat ven.

Co pro to uděláte?

V neděli nás navštívili lidé, kteří mi dali nabídku na detoxikační kúru. V pondělí pojedu na pohovor do Českých Budějovic. Jmenuje se to challenge program. Důvěřuji tomu, nemám obavy, ale vím, že to bude kruté. Budu prý zavřený a nebudu moct nikam svévolně jít, ale na druhou stranu budu moct chodit pracovat a budu tam s lidmi, kteří jsou na tom stejně. Vlastně se tam těším.

To nešlo dřív?

Je to těžké, když pijete každý den. Nepiju tak, že bych padal na hubu, ale piju. Navíc na noclehárně vás vždy do toho vtáhnou. Musím pryč, mezi jiné lidi. Bojoval jsem také pět let s rakovinou, už jsem naštěstí v pohodě. Hulil jsem až 60 cigaret denně, přestal jsem. Šest let jsem neměl cigáro v hubě.

To chce velikou vůli, s alkoholem vám to tak nejde?

Ne. Alkohol je podle mě o dost horší. Teď bych si ale přál normální život.

Autor: David Peltán