Když šla na počátku devadesátých let se svou tehdy pětiletou holčičkou do veselské tělocvičny, aby se přidaly k několika čtrnáctiletým cácorkám, které tam provozovaly něco jako tanec, sotva by někdo věřil, že právě tady jsou začátky věhlasného tanečního studia Žába, dnes ověnčeného desítkami cen z republikových ale i mezinárodních klání. Ale stalo se. Když po osmnácti letech Libuše Heřmanová (48) z Žáby odcházela, mělo studio 269 členů. Za svoji práci s mládeží si letos z reprezentačního plesu Veselí nad Lužnicí odnesla cenu města.

Vraťme se k úplným začátkům. Kdy jste začala s tancováním?
To mi bylo asi jednadvacet let. Našla jsem si inzerát, že v Neratovicích na učilišti hledali vychovatelku, která by se starala o uměleckou činnost. A především se chtěli věnovat tanci. Když se mě tehdy na pohovoru ptali, zda jsem schopná nebo ochotná, řekla jsem že jo.

A to jste do té doby neměla s tancováním žádnou zkušenost?
Nijak zásadní. Jen jsem chodila s holkama do Sokola. Jenomže jsem tu práci chtěla, takže jsem ji dostala. Hned jsem se sama přihlásila do domu dětí a mládeže na taneční kroužek, abych se naučila pořádně to, co jsem měla učit jiné.

Takže to vlastně byla obrovská náhoda, která vás k tancování svedla.
Je to tak. Vždycky jsem dělala sport. Hrála jsem košíkovou, dělala jsem i rozhodčí. Když jsem pracovala na učilišti v Sezimově Ústí, tak jsem trénovala kluky, jezdila s nima po soutěžích, a dokonce jsem hrála fotbal.

To jsou sporty, které mají ale k tancování poměrně daleko, ne?
Na první pohled ano. Ale je to všechno o koordinaci pohybů. Při sportu musíte umět ovládat svoje tělo, a je pak jedno, co děláte. Můj syn například hraje hokej. Ale já v tom vidím tanec. Když někdo bruslí a to bruslení je krásné, hladké, samé otočky, žádné škobrtnutí, tak to vidím jako tanec. Pro mne to není pohyb, pohyb, pohyb. Pro mne je to propojení pohybů a ten celek někam pluje a nikdy nezastaví. A to je hokej a to je ten tanec v něm.

Jak jste se dostala z Neratovic do Veselí?
Já pocházím ze Sezimova Ústí. Vystudovala jsem pedagogickou školu v Soběslavi a nastoupila jsem na učiliště v Sezimáku. Tam se mi ale strašně nelíbilo. Cítila jsem potřebu odejít. Dneska je to běžné dát výpověď a najít si jinou práci. Tehdy to ale běžné vůbec nebylo. Jenomže ta práce v Neratovicích se mi hrozně líbila. Takže jsem se přestěhovala z Ústí do Neratovic, do ubytovny. A tam jsem také poznala svého muže. Když jsme byli spolu sedm let, začali jsme shánět lepší bydlení a osud nás zavál zase zpátky do jižních Čech.

Rovnou do Žíšova?
My sháněli domeček. A v roce 1991 jsme narazili na inzerát a díky němu i na tenhle dům.

Po celou dobu jste se věnovala tancování?
Ano. Nejdřív v zaměstnání na učilišti i potom, když se mi narodila dcera. To jsme bydleli v v Odolené Vodě. Sešly jsme se tam ženské s podobným zaměřením jako já a nevím koho to napadlo, ale pustili jsme se do kondiční kulturistiky. To jsou vlastně tance, kde se prezentuje vytvarované tělo. Ne velké svaly ale pěkně vyrýsované. Takže jsme se začaly hodně věnovat tanci a měli jsme štěstí na lidi. Pomáhala nám holka, která dělala původně moderní gymnastiku a poté moderní tanec u Jiřího Rebce, což byl za totality vyhlášený pražský soubor. To ona mi vlastně dala základy.

V hokeji vidíte tanec, z kondiční kulturistiky uděláte tanec, je vidět, že je vám tanec zkrátka souzený…
Pro mě je zážitkem propojení hudby s tancem. Samotná hudba je pro mě suchá, když na ní ale někdo umí zatančit a vyjádřit se pohybem, najednou v ní slyším tóny, které jsem před tím neslyšela.

Tak zpátky do Žíšova. Jak jste tady navázala na vaši taneční kariéru?
Chtěla jsem dát holčičku na balet. A protože tu nebyl, tak jsem zase musela sama.

Takže jste založila Žábu?
Začala jsem s dcerou jezdit do veselské tělocvičny. Pár děvčat už tam chodilo. Ani si nepamatuji, jestli tam fungovala nějaká vedoucí. Takže jsem si je vzala na starost a začala jsem s nimi tancovat. Markétka ale proti nim byla malá. Pak jsem jednou seděla před školou, čekala jsem na ni a mezi zaparkovanými auty tam pobíhaly holčiny. Tak jsem se jich zeptala, jestli by nechtěly s námi tancovat. Když to řekly doma, bylo z toho trochu pozdvižení. Nějaká cizí ženská před školou je lanaří na tanec. Ale nakonec přišly. Tak nějak vypadaly začátky tanečního studia Žába.

A to jste se hned od začátku jmenovali Žába?
To určitě ne. Začaly jsme se objevovat na veřejnosti, a pomaličku jsme si dělaly jméno. A pak nám jedna maminka řekla, že když jsme tak šikovné, měly bychom se nějak jmenovat. A název Žába vznikl tak nějak spontánně. Malé holky jsou žáby, Blata mají vazbu na žáby a pak jsem si ještě vzpomněla, že když jsem tančila v Neratovicích v tom „domečku“, měly jsme takové zelené šaty s černými koly a vždycky, když jsme někde vystupovaly, tak nám říkali žáby. Nebo spíš nadávali, že jsme ropuchy (smích).

Kdy přišel pro taneční studio přelomový úspěch?
Nejspíš to byl rok 2008 a náš postup do mezinárodní soutěže. V rámci jižních Čech jsme měly už docela dobré jméno. I na celorepublikových soutěžích jsme sklízely úspěchy. Ale zahraničí nás určitě posunulo o mílový krok dál.

Kolik měla Žába členů v době své největší slávy?
V okamžiku, kdy jsem odcházela. Na přelomu roku 2009 a 2010 jsme měli 269 tanečnic z Veselí i okolí.

Proč jste vlastně odešla?
Těch důvodů bylo víc. Jeden z největších byl ten, že už mě to nějak zavalilo. Chodila jsem do práce, k tomu rodina a se synem jsem jezdila na hokej. Přestávala jsem stíhat a taky jsem dostávala pocit, že už na to nestačím a že ty mladý holky už můžou studiu dát víc. Jsem přesvědčená, že tím, že jsem odešla, jsem prokázala Žábě službu. Prostě to chtělo čerstvý vítr do plachet. Udělala jsem, co jsem měla udělat a přišel ten správný čas odejít.

Přesto se ale stalo, že jedna odnož se od Žáby odtrhla a vytvořila vlastní skupinu s názvem Coda. Proč?
Já byla tou autoritou, která nějakým způsobem určuje směr. Ale pode mnou už ty holky měly svoje názory. A to je správně, protože jenom tak se může těleso vyvíjet. A tím, že jsem odešla, to najednou povolilo a jeden z těch směrů byl tak mocný, že měl potřebu odloučení. Navíc šlo o moji dceru, takže je logické, že ona půjde vlastní cestou. Nebude přeci paběrkovat po mámě.

Nemáte o budoucnost Žáby strach?
Po mně to převzala Míša Mašková, takže je taneční studio v dobrých rukách. Jediné úskalí vidím v tom velkém množství lidí. Ale i kdyby se Žába někdy rozpadla, tak každý ten samostatný organismus už bude schopný žít vlastním životem. Nakonec vždycky, když něco končí, něco jiného může začít. Král je mrtev, ať žije král. Teď nemyslím konkrétního člověka, ale systém.

Vy jste ale vlastně dostala ocenění za něco, co už neděláte…
Já jsem hrozně poctěná, to ano. Ale vlastně jsem ji přebrala symbolicky. Protože bez mých spolupracovnic by nic nebylo. Navíc lidí, kteří se ve svém volném čase věnují dětem, je spousta. Je to až nespravedlivé, že cenu města dostávám zrovna já.

Takže vy už netančíte?
To vůbec ne. V mém zaměstnání, v Základní škole praktické ve Veselí nad Lužnicí vedu už deset let taneční kroužek. A s těmi dětmi aktivně tančím, vlastně až do chvíle jejich vystoupení, kde už choreografii předvádějí samy. Jezdím s nimi i na soutěže a jednou do roka pořádáme akci s názvem Fontea dance právě pro děti ze speciálních škol.

Dovede si svůj život bez tance ještě představit?
Bez tance asi ano, ale bez zájmu ne. Je jedno, do čeho se člověk vrhne, ale musí něco dělat. Musí mě naplňovat něco víc než starost o jídlo a abychom měli kde bydlet.

Co dělá Libuše Heřmanová, když netančí?
Jezdí s manželem po hokejích, kde hraje syn. Synův koníček se stal i mým koníčkem
.
Máte nějaký nesplněný taneční sen?
Svůj osobní? To už asi těžko. Ale hlavní sen, který mne už doprovází dlouhou dobu, je ten, aby veselské tanečnice a tanečníci měli adekvátní prostory na trénování.

A nějaký netaneční sen?
Asi žádný. Mám všechno.

Libuše Heřmanová se narodila v roce 1962 v Táboře. Dětství prožila v Sezimově Ústí. Vystudovala střední pedagogickou školu v Soběslavi. Pracuje jako pedagog praktické školy ve Veselí nad Lužnicí, která je součástí soběslavského zařízení.