Ještě před osmi lety byl Jan Nachtigal (46) úspěšným a spokojeným mužem. Osud však měl připravený ještě jiný plán. „Byl jsem spokojený v každém směru, ve kterém si to jen lze představit. Velmi slušný plat, práci, která mě bavila, služební auto, plány do budoucna, fungující rodina. Bez ohledu na pořadí, ve kterém to říkám. Teď jsem rád, že žiju,“ vzpomíná počítačový expert.

Vše začalo bolestmi zad. Nebral je vážně, patřily k věku, práci, životnímu stylu. Postupem času se ale stupňovaly do takové míry, že prášky proti bolesti bral po hrstech. „Když už to bylo k nevydržení, šel jsem k doktorovi. Verdikt zněl: máte Bechtěreva, to znamená prorůstání obratlů vápníkem,“ pokračuje. Léčba trvala rok. „Pak mi zrentgenovali páteř a zjistili, že je čistá,“ vzpomíná Jan.

To sice znělo jako dobrá zpráva, ale také velmi podezřele. „Proč tedy mám pořád bolesti a musím brát prášky?“ ptal se sám sebe.
Přišlo další vyšetření a další rána pod pás. „Je to rakovina!“ zněl výrok lékařky. „Jeví se to jako Hodginova choroba, nádorové onemocnění lymfatických cest.“ Rozpoutalo se peklo chemoterapií, pokusů, bolestí a nadějí. Potvrzení na sebe nechalo čekat tři měsíce. A přišla další rána.
Toto onemocnění má čtyři stadia rozdělená na A a B. „Já měl čtyřku B. To nejhorší, co může být,“ říká Jan Nachtigal. V té době ještě netušil, že ho čekají dvě transplantace kostní dřeně a že se i osobně setká s tím, kdo mu zachrání život . . .

Když se v roce 2003 dozvěděl, že má rakovinu, pocítil svým způsobem ulehčení. „Ta hrozná zpráva znamenala, že se něco konečně bude dít. Ovšem to jsem netušil, co jsou to chemoterapie. To, že ti slezou vlasy, je to nejmenší. To nebolí,“ pokračuje.

Měl dostat šest dávek, při necelé třetí se zhroutil. Průjmy, zvracení, křeče, kolapsy. Pamatuje si jen, jak ho manželka a řidič nesou do sanitky. Po dvou a půl dávce měl totálně zlikvidovaný obranný systém. Skončil na onkologii v Praze. To trvalo čtyři měsíce. Další vyšetření ukázalo, že má nádory kromě mozku v celém těle.

K první transplantaci došlo v roce 2004. Byla autologní – dárcem je samotný pacient. U některých onemocnění je pro pacienta totiž lepší pro obnovu krvetvorby použít jeho vlastní vyčištěnou kostní dřeň. „Vlastně mi lékaři chemicky vytvořili kmenové buňky, které mi pak vrátili do těla. To byla ta nejhorší chemoterapie, kterou jsem zažil,“ popsal Jan. Bohužel, nepomohla.

Pomoci už mohl jen neznámý dárce. „Když přišla doktorka s návrhem, okamžitě jsem souhlasil. Nic jiného mi nezbývalo.“ Co se stalo v následujícím čase je možné považovat za zázrak. Objevil se dárce. Tedy dárkyně. „Bylo to neuvěřitelné. Když se ohlédnu zpátky, vlastně jsem si ani nic jiného nepřipouštěl. Věřil jsem,“ vrací se o pět let zpátky.

Jeho andělem strážným byla Hanka Hlavová (26). Žena, která vstoupila do registru ve svých 18 letech. I když to pravidla zakazují, lékaři povolili tentokrát výjimku. Jan a Hanka se spolu letos v dubnu sešli v Obecním domě v Praze na slavnostním večeru Nadace pro transplantaci kostní dřeně.
„Nikdy jí nedokážu dost poděkovat za to, co pro mne udělala. Kdyby se nepřihlásila, kdo ví . . .“ přemýšlí Jan.

I když stále ještě nemá vyhráno, nemohl tušit, jak malou měl naději. Lékaři mu dávali pouhých deset procent. A i když stále hrozí, že nový štěp a tělo si přestanou rozumět, přece jen má před sebou cestu, na jejímž konci není tma.

V současné době je Jan v invalidním důchodu, měsíční příjem má 7600 a díky finanční pomoci své matky bere život s nadhledem. I když mu zákonodárci vzali možnost na plný invalidní důchod.

Sám ale dobře ví, že takových lidí jako je on, jsou stovky. A ne každý dostane druhou šanci. Proto se snaží pomáhat třeba jen tím, že si mohou stejně nemocní lidé mezi sebou popovídat na internetových stránkách www.osudy.cz.

Český registr dárců kostní dřeně, dnes Český registr dárců krvetvorných buněk, vznikl v roce 1991 v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Registr eviduje a vyhledává potenciální dárce pro české i zahraniční pacienty. Právě to nakonec bylo jedinou nadějí Jana Nachtigala.