Bezpochyby z nedostatku místa pro úředníky (zejména hospodářské) v zámku postaveny pro ně domky proti pivovaru. Domek č. 15 připomíná se r. 1774 jako byt polesného (v org. Walsdbereiters-Wohnung. také v josef. katastru 1785 zapsán „Polesnýho panský dům, zahrádka při něm“).
Roku 1787 koupil František Maysl, panský polesný, s manželkou Kateřinou od Antonína Štibrala, řezníka, kus zahrady dle bytů vrchnostenských s jedné strany dvorečku a zahrady Ignáce Kidla (č. 32) z druhé strany, od cesty vozové až po zahrádku p. děkana za 30 zl. rýn. R. 1789 bydlí tu však pasák mladého dobytka, neboť polesný bydlil v č. 16. Když dostal se do Vožice za panského lékaře Adolf Fischer, byl mu r. 1826 upraven byt v tomto domě a krajskému úřadu oznámena také výše služného a deputátu.

Lékař Fischer byl své doby populární osobností vožickou a přes poněkud drsnou povahu byl oblíben u všech vrstev občanstva jako dobrý a lidumilný lékař. Jedna z jeho dcer Josefina (provdaná byla za aktuara okresního úřadu vožického, později okr. komisaře v Táboře Františka Heyduka, známého zasloužilého historického spisovatele vožického) a druhá Karolína stala se paní Neudörflovou, mlynářkou na Šelmberce.

Zpráva kraj. registratury z r. 1825 praví o něm: Adolf Fischer, nově ustanovený vožický zkušený ranhojič, žádá o povolení k očkování na panství vožickém a byly mu přikázány tyto obvody: Ml. Vožice, Radvánov, Hrachovice, Těchobuz a Vodice. Fischer pocházel z Bíliny, kde se r. 1798 narodil. Byl snad před tím, než přišel do Vožice, v Ml. Boleslavi, protože tamní kraj. úřad žádal r. 1827, aby ranhojiči tomu udělena byla u vyšších míst pochvala za horlivost v očkování proti neštovicím v r. 1825.

V popisu panských budov z r. 1832 líčen je stav domu takto: „Obydlí ranlékařovo je z kamene, na hlínu stavěno, taškami kryto a je na zadní straně proti vrchu na zdi zchátralé, má 11 sáhů délky a 3 sáhy 4 stopy šířky, sestává mimo přízemí z poschodí. V přízemí je koňská stáj s dřevěným obložením na tři koně, světnice s trámovým stropem a cihelnou podlahou, pak podzemní místnost klenutou. Do horního patra vedou ze dvora dřevěné schody na dřevěnou pavlač, ze které je vchod do síně s dřevěným stropem a cihelnou podlahou, dále je tu klenutá kuchyně, 3 světnice s rákosovými stropy, prkenými podlahami a kamny, mimo onu část chatrné zdi je vše v upotřebitelném stavu. K opravě zdi bylo by třeba tří sáhů nového zdiva.“
Zpráva z r. 1833 prozrazuje, že obydlí lékaře Fischera, které hrozilo sesutím, bylo opraveno, rovněž i stáj, což provedl panský zednický mistr Josef Wenz. V soupisu obyvatelů čteme při domě č. 15 n., že bydlí tu Adolf Fischer, vrchnostenský ranlékař, manž. Josefa, dcery Josefa, Karolína, Aloisie. Fischer koupil si r. 1837 dům Na Pondělce a dům č. 15 měl pak najat vinopal Lüftschitz, mimo něhož bydlil tu hajný Moučka a Kučerová. Když prodal dům Na Pondělce r. 1844, bydlil Fischer opět v nově zřízeném panském domě č. 15. V přiznání k dani z tohoto domu r. 1863 uvedeno, že bydlí tu lékař Adolf Fischer a byt jeho sestává ze 2 pokojů, komory, kuchyně, skladiště, dále tu stáj a slep, celkem 7 místností, z nichž nájemné udáno částkou 20 zl.

Ústní podání

O lékaři Fischerovi vyprávěly se četné historky líčící jeho svéráznou povahu a připomínající při tom jeho nedokonalou znalost české řeči. Mluvil přímo beze všech okolků a nečinil rozdílu mezi bohatým a chudým. Byl vysoké postavy, v obličeji snědý, chodil zahalen v plášť a s holí „žižkovkou“ t. j. a hlavou Žižkovou, jak tehdy byly v oblibě. Známá veselá společnost v pivovarské hospodě čítala ho mezi své návštěvníky.

Potkal jednou občana táhnoucího do vrchu těžký náklad na trakaři a při tom ještě kouřícího z dýmky. Počal se hned zlobiti a lámavou češtinou vytýkal mu, jakou to provádí hloupost, když si kazí plíce a málem by ho byl přetáhl holí.

Starý kostelník Martin Král potloukl se a zlomil si tři žebra. Zavolán lékař Fischer, který ohledav starce třiadevadesátiletého, nařídil obklady a utěšoval: „Pan Král nebejt umšít, pan Král bejt tady do sta let.“ A skutečně mnoho neprohádal, zemřel Král ve věku 98 let.

Kdysi jel k nemocnému do Oldřichova a cestou viděl chlapce rovněž tam se ubírajícího za chladného počasí a sněžení. Když se od hocha dověděl, že jde na posvícení, zlobil se naň: „To stojí sa to našrání, tolik skustit.“ Vzal ho k sobě na vůz, přikryl plášťem a při zpáteční jízdě se proň zastavil. Od chudého pacienta nic nevzal za léčení. „Sám nic nemít, co mi může dát,“ říkával.

RICHARD HRDLIČKA

Vážení čtenáři, nabízíme vám unikátní možnost nahlédnout do téměř sto let starého rukopisu mladovožického rodáka, historika a spisovatele Richarda Hrdličky. Text se dostal šťastnou souhrou osudu do rukou vedení města, které chce ještě letos podle něj vydat knihu. Ještě před jejím vydáním se ale můžete i vy prostřednictvím pravidelného seriálu Táborského deníku seznámit s historií mladovožických domů a domků, tak jak ji popsal na začátku minulého století Richard Hrdlička (1868 – 1967).