„Všechno co vím, znám z historek. Děda umřel pár let poté, co se vrátil z války," začal své vzpomínání osmaosmdesátiletý muž s tím, že jeho babička Marie, za svobodna Kulířová (pozn.red: její strýc byl stavitel František Kulíř, který se podílel na mohyle Jana Žižky u Sudoměře), zůstala sama na šest dětí, včetně otce pana Karla.

Od tabule na frontu

František Vokroj se narodil v roce 1876 v Radomyšli a celý život zasvětil kantořině. Maturoval na soběslavském učitelském ústavu v roce 1895, působil po školách na Strakonicku. Katedru musel ale vyměnit za ruskou frontu.
„V Rusku se přidal k legionářům a domů se vrátil v roce 1921. Vojáci se totiž nalodili ve Vladivostoku a než přicestovali do italského Terstu, uplynuly tři roky. Dědeček se tak s nimi podíval do Japonska nebo do Ameriky," skládá další střípky z vyprávění Karel Vokroj, jenž stejně jako jeho děd i otec celý život učil.


V Rusku se František vyhnul všem zraněním a jediné, co si přivezl domů, byla vzpomínka na Japonsko. Dodnes visí v podobě šodó, neboli japonských kaligrafií, na zdi obývacího pokoje Karla Vokroje. „Kromě fotografií mi dědečka připomínají i dvě kresby z Japonska, které doplňují kaligrafie," poukazuje na rodinné dědictví a doplňuje, že František zemřel asi rok poté, co se vrátil do vlasti.

„Po návratu z Ameriky učil v Řepici. Babička vyprávěla, že zasedl k obědu a řekla mu, že pumpa u studny na zahradě špatně funguje. On vstal a řekl: To bych se na to podíval, aby nešla," popisuje vnuk, „vyběhl prý na dvorek u školy, chytil za pumpu a svalil se k zemi mrtvý. Zřejmě umřel na infarkt nebo na nějakou mozkovou příhodu," polemizuje nad smrtí svého předka, jenž se vyznačoval silnější postavou, přísností a někdy i poněkud prudší povahou.

Z manželství s Marií přišlo na svět šest dětí. Nejstarší syn František zemřel na španělskou chřipku těsně před maturitou. Rok poté, kdy jeho otec odešel do války. Druhorozeným dítětem byl již zmiňovaný otec pana Karla.
„Babička pak zůstala sama na malé hospodářství a pět dětí, které všechny vystudovaly. Brala vdovský legionářský důchod a představte si, že z něj postavila ve Volyni rodinný domek. Nechápu, jak to mohla všechno vůbec utáhnout," obdivuje Karel Vokroj ženu, jež zemřela ve dvaadevadesáti letech.

Okolo světa

Někomu první světová válka cestování znemožnila, druzí se do světa vydali, ale s plnou polní a se zbraní přes rameno. Československých legionářů, kteří podnikli nedobrovolnou cestu přes oceán, byly desetitisíce. Mezi nimi právě i František Vokroj.
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk v rozkaze ze 14. listopadu 1918 vystihl, co od těchto mužů nová republika ještě očekává. „Bratři v Rusku a na Sibiři, nemůžete se vrátit domů tak brzy, jak byste si přáli. Nicméně touto obětí posílíte pozici našeho národa na mírové konferenci."

Někteří si uvědomovali, jak dlouhá a strastiplná cesta to bude. Na rozdíl od jiných se s rodinami setkali až tři roky po konci zákopové války. Obě divize legionářů se totiž měly pustit do tažení proti bolševikům, ale Sověti přednostně dopravovali na Západ zajatce centrálních mocností a transporty s Čechoslováky se úplně zastavily. Proto vzali legionáři osud do svých rukou a ovládli do poloviny roku 1918 sibiřskou magistrálu v délce tří tisíc kilometrů. Chtěli sice domů, ale evakuace legií z Ruska skončila až 2. září 1920, kdy z Vladivostoku odplul poslední transport.

Lodě měly dvě trasy. Muži z domoviny se vraceli přes Tichý oceán na západní pobřeží Spojených států, pak cestovali vlakem přes severoamerický kontinent a poté znovu lodí do některého z evropských přístavů. Tak se dostal do rodné země i František Vokroj.
Druhá trasa, jíž se domů dostala většina našich mužů, vedla do Singapuru, přes Bengálský záliv na Cejlon a poté Rudým mořem a Suezským průplavem do Terstu.
Některé však měly zcela osobitý osud.