Až do roku 1803 chodili horusičtí školáci za vzděláním do nedalekého Veselí nad Lužnicí. V té době zde žili většinou rolníci, kteří se starali o svůj lán. Jak uvádí školní kronika, se vzděláním to neměli valné. „Co do povahy, jsou zdejší obyvatelé nábožní, mírní, pracovití a dobrosrdeční. Co do vzdělání, jsou ale velmi pozadu. Svědčí o tom ta okolnost, že se většinou řádně podepsati nedovedou a stěží jen došlé listiny přečtou," píše tehdejší kronikář.
Obyvatelé Horusic si už od počátku devatenáctého století přáli samostatnou školu. Když se jim konečně podařilo vyškolit se z Veselí, vzdělávaly děti osoby výpomocné, například vysloužilý voják ze Soběslavi. V roce 1810 místo kantora obsadil František Hoflich, který byl původním povoláním pekař. Ti, kteří jeho výuku zažili, dlouhá léta vyprávěli, jak se uměl ohánět metlou.
Škola vyhořela
Původní školní budova byla ze dřeva. „Dle udání starších občanů vyhořela v roce 1815 a na jejím místě postavená jest budova zděná," uvádí horusická školní kronika.
V roce 1856 byli žáci rozděleni do dvou oddělení. Do obou chodilo celkem 66 dětí. Kolem roku 1870 vedení školy žákům pořídilo nové učební pomůcky, a sice pohyblivá písmena, počítací stroj a mapu Čech.
Jelikož kolem roku 1874 přestala škola stačit kapacitně, bylo nutné vypořádat se s otázkou, jak dál naložit s nedostatkem místa. Obec ale neměla peníze na stavbu, a tak se rozhodla, že stávající školu opraví a rozšíří. „Občané přistavěli světnici, ohradili dvorek a přidali dosud scházející studnu. Poté rozbourali štít a síň učební, čímž muselo být přerušeno vyučování," čteme v kronice. Prvním učitelem byl František Freiberg, který zde působil do roku 1879. Po něm nastoupil Matěj Dvořák.
Ačkoliv zdi nové učebny nebyly ještě úplně vyschlé, žáci v ní museli usedat, protože jiné místo zkrátka neměli. Zanedlouho se ale dostavil nepřítel vyučování – různé dětské nemoci.
„V nevyschlé učebně, jejíž stěny třpytily se potůčky, jejíž podlaha i dveře a části nábytku zachyceny houbou se ani nic jiného nedalo očekávat. Neblahému vlivu nezdravé místnosti podlehl i učitel. Zachvátila ho zhoubná nemoc – neštovice. Poněvadž byl ošetřován v budově školní, rovněž i více dítek neštovicemi onemocnělo. Vyučování bylo skoro na celé čtvrtletí přerušeno," popisuje kronika s tím, že děti usedly do lavic až poté, co byla škola desinfikována.
Ke stavbě nové budovy došlo ale později. Počet dětí totiž stoupl na 92 a největší problémy nastávaly v zimě. Školáci si neměli například kam odkládat dřeváky.
Školu postavil Jindřich Špirhauzl v 1897 naproti staré budově. Byla už dvoutřídní. Řídícím učitelem se stal Matěj Dvořák, který přešel z původní školy, a dalším kantorem pak Vojtěch Hajný z Lipnice.
V září 1957 jde s taškou na zádech do první třídy i Vladimír Neumann z Horusic: „Za mě už tady byla jednotřídka a děti se tu učily do páté třídy. Pak přecházely do Veselí. Já si pamatuji na řídícího učitele Bedřicha Schmidta. Byl to kliďas a řekl bych, že i dost naučil. Jenže za tři roky šel do důchodu a pak nastoupil Jan Koloušek," začal své vyprávění Vladimír Neumann.
Jak doplnil, natropili se různých dobrodružství. Bedřich Schmidt měl přirozenou autoritu a vždy si se zlobivými žáky poradil. Jan Koloušek už byl ale trochu prudší. Vladimír Neumann byl ale správným klukem. S kamarády stavěl bunkry a válčili proti sobě praky.
„Chodili jsme k rybníku a budovali je na ostrůvcích. Taky jsme měli přehled o tom, kdo co pěstuje na zahrádce. Kolikrát jsme neodolali a museli jsme ochutnat. U cizího bylo vždycky všechno lepší," pokračoval ve vzpomínání s tím, že sousedi byli většinou tolerantní. Jen jeden je za ukradené hrušky hnal až na hráz rybníka.
Učitel netrestal
„Učitel nás za tyhle lotroviny netrestal. Člověk spíš dostal nařezáno doma. Když jsem něco provedl, maminka se to dozvěděla od ostatních ženských na poli, a pak jsem to schytal," doplňuje.
Nepamatuje, že by volný čas trávil vysedáváním doma. V zimě chodili bruslit na rybník, v létě se kromě stavby bunkrů věnoval také sportovním hrám na hřišti, například fotbalu nebo vybíjené.
Během školních let okusil s kluky také chuť cigaret. „Když jsme s kouřením začínali, byl jsem asi ve třetí nebo ve čtvrté třídě. Cigarety jsme brali od kluka, který se do vsi přistěhoval a jeho maminka prodávala v obchodě. Prošlé cigarety odkládala na půdu, on je bral a nosil nám je. To jsme měli velké zásoby," říká z úsměvem Vladimír Neumann s tím, že tohle tajemství se dlouho neudrželo. Děti ale byly vynalézavé, a tak se s cigaretami schovávaly například ke staré mlátičce, nebo do boudy, která byla dříve pro kance.
Budova chátrá
Dveře za posledními žáky se zavřely v roce 1977. Od té doby dojíždí do Veselí nad Lužnicí. Chvíli byl objekt prázdný. Pak sloužil jako školka pro děti zemědělců, ale to jen během léta, tedy od května do září. Místní si do bývalé školy chodili také půjčovat knihy, což prozrazuje i nápis na budově.
Školu však postihl smutný osud. V současné době je nevyužívaná, má vymlácená okna a pomalu chátrá. Místní by budovu chtěli opravit a zřídit v ní společenskou místnost nebo třeba hospodu, kde by se mohli scházet. Takový prostor jim momentálně chybí.