Úzký, avšak sympatický dům čp. 18 na rohu Žižkova náměstí a Vodní, dříve zvané Vodičkovy ulice, byl poprvé zmiňován v roce 1524, kdy jej Marie Koumarka se souhlasem pana purkmistra a pánů radních prodala Matějovi Kučerovi. Zároveň k tomuto domu majetkově náležel i malý domek naproti přes ulici, tedy za domem čp. 17. O této malé nemovitosti se dokumenty již dále nezmiňují, později byla přeměněna ve stáj.

Před ní směrem k náměstí, jinak řečeno mezi čp. 17 a 18, se dodnes nachází vzpěrný oblouk přes Vodní ulici. Těchto stavebních prvků se ve městě vyskytovalo více. Jejich úkolem bylo udržovat hlavní domovní zdi, které se pro tíhu kleneb mohly rozestupovat.

Po Kučerově smrti zdědila vdova Alžběta čp. 18 i sousední dům čp. 19. O toto dědictví vznikl spor mezi jejími vnuky Janem a Václavem Maškovic a jejich sestrou Alžbětou, manželkou Jana Strussa. Původně se čp. 18 ujal Jan Mašek i s protější stájí,ovšem nejspíše brzy zemřel. Anna Maškova si roku 1565 stěžovala k císaři, že městský písař Pavel Lucín kšaft Alžběty Kučerové ve svém vlastním domě psal, když ona již nemohla mluvit. Takto byli určeni poručníci, kteří s majetkem volně nakládali. Císař Maxmilián nařídil listem svému bratrovi arciknížeti Ferdinandovi výslech poručníků, a poté jim bylo nařízeno složení poručnictví.

Dům čp. 18 dále patřil Pavlovi Maškovi, který ho prodal roku 1602 rytíři Václavovi Dvořeckému z Olbramovic, vejběrčímu kraje Bechyňského, ale za povstání českých stavů neměl tento převod již platnost, navíc došlo ke konfiskacím majetků. Uvedenou nemovitost roku 1635 koupil Jan starší Vratislav z Mitrovic. Za dva roky se od jeho dcer čp. 18 dostalo k synům Václava Františka Malovce z Malovic. On sám měl též Vratislavovu dceru za manželku. V majetnictví se zde nadále střídali Albrecht Kapoun ze Svojkova, Zikmund Josef Antonín Kapoun a od roku 1691 Václav František Klouzal. Tehdy dům však „stále k většímu spuštění přicházel“.

Rozmíšky a pře

V roce 1697 primátor Václav Klouzal s manželkou Judytou prodali tehdy již zpustlé čp. 18 punčocháři Ondřejovi Stefflovi. Ten vedl na začátku 18. století s Matějem Kamberským rozmíšky, řešené u rady a obce. Po smrti Stefflově byl dům čp. 18 prodán v roce 1731 krejčímu Josefovi Vokůrkovi, který též vedl handl s obilím a hokynářství. Z jeho čtyř synů se dědictví ujal Josef. Ten roku 1798 dům postoupil zeťovi Františkovi Klavíkovi se ženou Marií.
Za tohoto majitele dostalo čp. 18 prakticky dnešní podobu. Barokně – rokokové průčelí patří k posledním stavbám daného slohu v Táboře. Na štítě byl umístěn císařský orel se značkou F II na prsou, což znamenalo sídlo bankálního úřadu (asi jako finanční ředitelství). Dle prsní značky můžeme zdejší výstavbu určit mezi léta 1792, kdy se František ujal vlády jako římský císař toho jména druhý, a rok 1804, kdy přijal titul rakouského císaře jako František I. Zde můžeme počítat i s rokem 1806, kdy římské císařství zaniklo.

Z Klavigera Klavík

Kupecká rodina Klavíků sídlila v domě čp. 18 dlouho. Jejich původní jméno znělo Klaviger, při německé výslovnosti g = j vzniklo pojmenování Klavír, Klavig či Klabik, až nakonec Klavík. Obchodník František Klavík jako řádný a poctivý muž nabyl ve městě obliby a jeho obchod kvetl. Domu se roku 1829 ujal jeho syn František Josef, který po studiích v Táboře a Praze byl vychováván pro obchodní dráhu. Ačkoli otcův obchod patřil k předním v Táboře, synův obchodní duch již žádal rozsáhlejší činnost. A tak se už od roku 1824 ucházel o obchodnické právo v Českých Budějovicích, kam přes řadu překážek nakonec přestěhoval svůj domov a založil zde velkoobchod. Ani ve svém rodišti však obchodní činnosti nezanechal, mimo jiné v Táboře založil lihovar, syrobárnu, stodoly a stáje, vše v okolí dnešní hlavní třídy Nového města. V roce 1844 zakoupil velkostatek Kamenná Lhota u Borotína.

Purkmistrem

František Josef Klavík získal v Táboře i v Českých Budějovicích veliké vážnosti. Ve volbách do samosprávy v roce 1849 byl zvolen hlasy českých i většiny německých voličů purkmistrem Českých Budějovic, když již rok předtím ho volby vynesly do křesla zemského poslance za město České Budějovice. Spolu s Vojtěchem Lannou založili roku 1855 městskou spořitelnu. Byl by dlouhý seznam činů Františka Josefa Klavíka, z nichž jmenujme alespoň snahu o působení českých středních škol v Českých Budějovicích. Právě zde však postupně rostlo národnostní napětí, s politickými urážkami se zhoršovaly i hmotné poměry tohoto Čecha. A tak jako „Ondřej Puklice ze Vztuh tělesně, tak i Klavík, přes svoji spravedlnost k oběma národnostem, byl zničen hmotně a mravně“ (viz. Ottův Slovník naučný, díl XIV.) Klavík zemřel 19. března 1878, pohřbu se zúčastnily všechny budějovické spolky, české i německé.

Táborský dům čp. 18 byl roku 1868 prodán konkurzem Antonínovi Kremličkovi a jeho ženě Františce. Dalším majitelem se stal kupec Antonín Macák, též s chotí Františkou. Ti zde na přelomu 19. a 20. století provozovali obchod se smíšeným zbožím. V drobném prodeji koloniálního zboží pokračoval daný majitel i ve dvacátých letech, kdy k sortimentu přibral rybářské potřeby. Na celou tuto činnost ve třicátých letech navázali Josef Macák a jeho žena Blanka. Tradice lahůdek, které pan Macák vždy inzeroval v pohledných reklamách táborského tisku, se v obchodě čp. 18 udržela až do doby relativně nedávné.

Hostinec

Bočním vchodem do domu z Vodní ulice bychom v minulosti vstoupili do hostince známého pod názvem na Krétě. Na počátku minulého století zde působil hostinský Jan Šourek, později ve dvacátých i třicátých letech Jan Kroužek s manželkou Věrou, kteří v domě též bydleli, časem zde s nimi žila ještě Žanda Kroužková jako žena při domácnosti.

Později ovšem vůni piva vystřídala sladidla, jelikož v daných prostorách se usídlila cukrářská výrobna. A dortíky po jisté době, poněkud paradoxně, uvolnily místo zubním technikům, laborantům a protézám do úst.

Nutno podotknout, že Vodníulice nakonec o hospodu ošizena nebyla. Ve výše zmiňované stáji byla zřízena lidová pivnice, kterou zde najdeme dodnes.
Pouze koloniál s lahůdkami v čp. 18 již nepůsobí. Zdejší obchodní prostor změnil svůj profil, přesto se stále zdá, jako kdyby v této části náměstí něco chybělo. A možná nejen v samotném středu historického jádra města. Tyto otázky by se však asi měly řešit jinde.

STANISLAV ZITA