Kurta Gebauera rozhodně proslavily trpaslíci. Sám sochař s úsměvem tvrdí, že je seriózní umělec ale o umění ve veřejném prostoru už jednou řekl: Socha ve městě je legrace, recese, happening. Je to něco nepřirozeného, zdánlivě proti přírodě. Město bez sochy je ale jako tělo bez duše.

První otázka směřuje k projektu Malé světy. Jak jste se vy, potažmo žáci vašeho ateliéru, dostali k akci, kterou pořádají Táboráci?
To byl nápad dvou skvělých dam, Moniky Krausové a Andrey Koblasové. Pro každé město je důležité, aby se v něm podobní lidé vyskytovali. Podstatné je věc rozjet, ale i kápnout na ty pravé, což se jim podařilo. Přeci jenom konání ve veřejném prostoru není úplně běžná parketa výtvarného dění. Umění se spíš točí okolo galerií, muzeí nebo happeningů, nežli nějakých realizací přímo ve městě.

Malé světy měly otevřít diskuzi, zda umění do ulic vůbec patří. Stejná otázka i pro vás…
Město, které není kulturní a neděje se v něm stále něco, degraduje své občany. Ty se začnou starat jen o sebe a nakonec ani to ne. Je to takový zvláštní proces vyhnívání. Lidský potenciál je strašně obrovský. Lidské hlavy dokážou produkovat neuvěřitelné množství nápadů. A když se ty nápady nevyužijí kulturně, začnou se lidé nemít rádi, pomlouvat, začnou vymýšlet rafinované věci, jak se ničit. Kultura není nadstavba. Kultura je základ.

Vaše díla jsou často opředena veselými historkami, které k nim i rád vyprávíte. Jaká legenda se váže k soše Bohyně hor v Třinci?
Všechna ta story okolo soch jsou možná zajímavější než sochy samotné. Koncem totality jsem vyhrál soutěž na objekt do prostranství před obchodním domem. Chtěl jsem na podstavec postavit bohyni hor. Komunisté by tam ale raději viděli hutníka. Mezitím proběhla sametová revoluce, od hutníka se upustilo, ale v kurzu byl pro změnu Masaryk.

Často jen na sebe skládáte kameny. Jsou obrovské a často to vypadá, že musí nějaký spadnout. Jak to děláte, že se nesesypou?
Někdy používám čep, na kterém to drží. Většinou ale na sobě části jen balancují. Sedí vlastní vahou. Je to takový můj vlastní druh počítání. Kameny si nakreslím, nebo jen pouhým okem rozpoznám, kde mají kameny těžiště a podle toho usoudím, kde a jak budou stát. Je to práce hlavně hlavou, protože technika je hrozně drahá.

Jak vznikala vaše socha Sen o létání, která levitovala v zámeckém parku ve vašem rodném Hradci nad Moravicí.
Často se mi zdává, že létám. Různými technikami. Někdy se vzlétá z kopce, někdy z vody, někdy právě mezi stromy. Nejdřív jsem napsal povídku. A pak přišla chuť a hlavně příležitost něco v Hradci udělat. Takže jsem plasticky zhmotnil svůj sen v místech, kde se odehrával.

Jak je socha zavěšena? Jaký jste použil materiál?
Postava byla zavěšena na třech místech na stromech. Paprsky lanek se sbíhají do jednoho bodu na zádech, takže objekt je neustále v pohybu. Socha je vyrobená z polyesterového laminátu, jako se používá třeba na lodě. Mělo se to kontrolovat každý půl rok, což se bohužel nedělo a po šesti letech to řachlo. Opravovali jsme to a udělali statický posudek. Naštěstí jsem měl kopii. Všichni se po soše pořád ptají, hrozně jim tam chybí. Což je příjemné, že si na ni tak zvykli a chtějí ji tam.

Lidé mají vaše sochy rádi. U odhalování díla Gottvklec ve Zlíně, které jste postavil na místě , kde před tím dlouhá léta stával Gottvald, jste prý dokonce zažil aplaus…
Dostal jsem nabídku ředitele tamního muzea, abych na sokl po Gottvaldovi něco vytvořil. Zlín se před revolucí jmenoval Gottvaldov, což rozumné lidi dost štvalo, tak jsem chtěl Gottvalda nějak zesměšnit. Takže jsem Gottvaldstát demonstroval asi sedm a půl metru vysokou klecí. Na odhalení sochy tehdy přišlo obrovské množství lidí. Těšili se na to. S ohňostrůjci jsem připravil program. Klec byla obalena papírem, uvnitř svítila rudě, potom se z ní kouřilo a začala prskat a posléze papír shořel a v cárech vlál. Nakonec obecenstvo mohutně zatleskalo jakoby symbolickému konci názvu Gottvaldov.

Podle vašich slov míváte chuť řešit kousky krajiny. Co si pod tím můžeme představit?
V Hořicích na kopci jsem nainstaloval Skálohlavu. Je to taková ležící stařena složená z různě velkých neopracovaných kamenů. Na krku má schody. Celé to má asi devět metrů naležato. Dostal jsem za to pochvalu od nějakých cyklistů, kteří okolo projížděli. Oni si mysleli, že kameny jsou v tom místě jen nasypané. Mě to tehdy hrozně medilo. Socha působila tak nenuceně v rámci krajiny. Jde mi zkrátka o to, zpracovat kus místa. A vždycky raději volím místo, které není nějak pěkné. Pěkné místo nepotřebuje, aby se na něm něco dělalo. Je hezké samo o sobě. Ale z místa, které není dobré, dobré udělat, to mě láká. Tam, kde příroda byla skoupá, může sochař vylepšovat.

Co to máte s těmi trpaslíky? Když se řekne Gebauer, každý si je ihned vybaví. Měl jste jen takové trpasličí období, nebo vás provázejí napříč tvorbou?
Dělal jsem je deset dní u bratří Hůlů v osmdesátém pátém roce. Ale už před tím jsem je měl v kresbách jako parodii na režimní věci. Na pomník, militarismus, na pivařství. Ale ujalo se to a o rok později stály ve Vojanových sadech, což bylo neuvěřitelné. V Rusku byl už ale u moci Gorbačov, a tak výstavu nezavřeli. Přestože se UV KSČ o ni hodně zajímalo. Od kunsthistoričky si nechali poslat dopis, co to jako znamená. Ona napsala, že to je pro zdůraznění klidové pohody parku. Tak to tak vzali.

Vy jste to tehdy nazval sochařským žertem proti genocidě trpaslíků v Čechách…
Ono je to složitější. Trpaslíci by vydaly samy na samostatný rozhovor. Dělal jsem je v době, kdy byly trpaslíci synonymem kýče. Psalo se o tom i v Mladém světě. Ale psalo se o tom tehdy, kdy už trpaslík dávno kýčem nebyl. Na žádné zahrádce už nestál. Kýčem se ale staly normalizační Leninové, kytky v pneumatikách vedle benzinových pump, budovy kulturních domů. A já jsem tento neexistující kýč spojil s existujícím kýčem, což byly pomníky. Zafungovalo to a zaplať pánbůh si lidé alespoň něco pamatují. Byť jsem nadělal spoustu jiných věcí, tohle mají v palicích.

Říkáte často, že kolem soch může být i legrace. Jako to bylo s obřím trpaslíkem u Hořic?
To bylo zadání. Vědělo se o mě, že jsem trpaslíky dělal, že je to moje téma a oni ho tam chtěli. Vtip byl v tom, že okolo Hořic udělali obchvat a Hořice jako by najednou ani nebyly. Nejezdilo se přes ně a ony najednou zmizely v údolíčku a pomalu nikdo ani nevěděl, že tam nějaké město je. Takže oni chtěli nějakou velkou sochu, která by na ně zase upoutala pozornost. A zároveň si chtěli udělat legraci z malosti poměrů, takže proto trpaslík. Když ale uveřejnili záměr, bez toho aniž by zveřejnili, jak bude vypadat, rozvinula se obrovská diskuze o něčem,co nikdo neviděl. Hořice se rozdělily na dva tábory. Jeden byl pro trpaslíka, druhý tvrdil, že je to urážka Hořic. Dostalo se to dokonce do novin a snad i do senátu a parlamentu. Pak jsme ale vydali vizualizaci a předloni vytvořili studenti hořické školy třímetrový model podle mého návrhu.

Na návštěvníky lesa na českobavorském pomezí jste si pro změnu přichystal sochařsky netradiční překvapení. Prozradíte našim čtenářům jaké?
Sochy jsou většinou viditelné. Tato není. Návštěvníci procházeli okolo větvemi zamaskované ptačí budky, která v sobě měla zabudované pohybové čidlo. A když někdo kolem prošel, spustilo to mým hlasem v němčině Schillerovu Ódu na radost. A pak ještě v češtině. To jsem si přeložil sám.

Co považujete za svůj nejulítlejší kousek?
Já myslím, že nic z toho, co dělám, není ulítlé. To je seriozní sochařina. Akorát nějakým způsobem provokuje a reaguje na určité situace. Čím je situace šílenější, tím to vypadá ulítleji. V době totality byla situace tak absurdní, že cokoliv jste udělali, muselo působit ulítle. Zvláštní vlastností soch je, že na sebe nabalují problémy doby, ve které vznikají. Jinak já se demonstruji jako obecní sochař. Sochař je vlastně takovým obecním dělníkem na poli krásy.

Uzavřela bych kruh a vrátila se k projektu Malé světy. Jak by se mělo do ulic dostat umění, které nějak reaguje na děti. Někteří se bojí, abychom z města nechtěli dělat dětské hřiště…
Já jsem v podstatě odpůrce dětských hřišť. Děti si totiž zpravidla hrají s tím, co ke hře není prioritně určeno. Herní prvky by měly působit nevtíravě. Měl by to být krajinný, městský nebo venkovní útvar, který provokuje ke hře.

Myslíte, že některý z návrhů vašich studentů na zvelebení Tábora má naději na realizaci?
Když tady máte tak šikovné mladé dámy, které se do toho s obrovskou vervou pustily, tak určitě ano. A není to otázka peněz. To by mělo být to nejmenší. Peníze se dávají na různé kraviny, proč by se tedy mělo šetřit na umění. Je to všechno hlavně o chtění.