První světová válka neušetřila ani rodinu Milady Vonešové z Řípce. V zákopech bojovali její dva strýcové, bratři tatínka.

FRANTIŠEK MATĚJKA z Budislavi před odchodem do první světové války. Štěstí mu nepřálo, kulka zasáhla jeho plíce.„Nejdříve narukoval František Matějka, ten se narodil v roce 1893. Po ukončení školní docházky se šel učit krejčím do Vídně k mistrovi Jelínkovi. Pak nějaký čas bydlel u strýce Jana Stacha. Pracoval až do vypuknutí války, tedy do 26. července 1914. Krátce nato rukoval do Jindřichova Hradce k pětasedmdesátému pluku," vypráví jeho neteř.

Jindřichův Hradec byl sice z ruky, ale rodina se za ním často vypravovala. Jak tenkrát bylo zvykem, chodilo se pěšky. V Čechách ale František dlouho nezůstal. Převeleli ho na ruskou frontu.

„Po dlouhých měsících v zákopech se sešel s Františkem Růžičkou, který pocházel také z Budislavi. Objali se, vítali se a v tu chvíli padl výstřel. Strýce kulka zasáhla do plic a ramene. Zatočil se a padl do rukou kamaráda," vypráví Milada Vonešová, jak nebezpečné a bolestné bylo na frontě setkání kamarádů.

Milada VonešováFrantišek Matějka pak dlouho ležel v nemocnici ve Vídni. Ani taková dálka nebyla pro jeho maminku překážkou. „Šla dvanáct kilometrů do Soběslavi, pak jela vlakem do Českých Velenic a odtud vlakem až do Vídně. Byla velmi odvážná," oceňuje svou babičku paní Milada.

Když se Františe vyléčil, jako invalida se dostal do Polska, ale nakonec stejně doputoval ke svému pluku do maďarského Debrecínu. Při výcviku se ale ozvaly následky zranění, vyčerpaného ho odvezli do nemocnice. A když rodiče žádali o propuštění do domácího ošetřování, vyšlo to.

Zranění se nelepšilo

„Tentokrát se ale neblýskalo na lepší časy. K nelepšícímu se zranění se ještě přidal zápal plic. Tehdy chyběly nutné léky, takže strýc 15. května 1917 zemřel," popisuje Milada Vonešová. Místo jeho posledního odpočinku je na budislavském hřbitově.

Uniformu oblékal i její druhý strýc Jan Matějka (*1895). Také se učil ve Vídni, ale na rozdíl od bratra truhlářem. Na vojnu rukoval téměř rok po Františkovi, a to do rakouského Lince. Pak ale pokračoval přes Polsko až do Ruska.

Ani jemu se kulky nevyhnuly. „Výstřel mu způsobil průstřel dlaně. Ruku měl celou zdeformovanou. Zdravotnické péče se mu dostalo až v Pardubicích," přibližuje neteř osud Jana Matějky.

Po válce nastoupil na průmyslovou školu do Chrudimi 
a do poštovní školy v Praze. Pracoval na poště v Tučapech, Veselí nad Lužnicí, Dírné i Petrovicích. Nastálo se uchytil až v Jindřichově Hradci. „Zemřel v roce 1984, kdy mu zbývalo jen málo do devadesátin. Proti bratru Františkovi měl svým způsobem štěstí. Ačkoliv byl zraněn a zmrzačen, dožil se vysokého věku," dodává Milada Vonešová s tím, že strýce Františka zná pouze 
z tatínkova vyprávění.

Historie pomníku v Budislavi

Pomník Budislav• Ještě 1. světová válka neskončila a místní už se ptali, zda vedení obce postaví padlým vojínům důstojný pomník.
• Podnět k postavení pomníku vyšel od místního spolku ochotníků, který byl založený v roce 1917 mimo jiné farářem Josefem Jančarem.
• Když divadelníci ze svých představení získali větší sumu, obrátili se na akademického sochaře J. V. Duška z Tábora s prosbou o zhotovení návrhu pomníku padlým vojákům. Na jeho stavbu přispěli i lidé z obce a okolí v dobrovolné sbírce.
• Pomník stojí uprostřed návsi před budovou obecního úřadu a bývalou školou a doplňuje pískovcovou sochu Panny Marie.
• Pomník je z tesaného kamene. Na vysokém štíhlém podstavci, který symbolicky znázorňuje mohylu nad hrobem legionáře, stojí žena s dítětem. Žena – matka. V její tváři je možné číst celou historii světového vraždění. Hrůzy loučení, úzkost, osamocení, Jobovy zvěsti, které přilétaly jedna za druhou…
• Život ztratili: Vojtěch Šenolt, František Havel, František Šlechta, Jan Nemrava, Bohumil Veselý, František Matějka, Josef Miksa, Jan Semrád, Augustin Tománek, Josef Kovanda, Václav Janota, Petr Drtina, Josef Salaba, František Králík a další.
Foto: Ludmila Mikulová