To bylo patrné i v sále táborského divadla, kam zavítali především dříve narození. Skupina je svými hity zavedla zpátky až do 50. let, kdy její popularita gradovala. Již 62 let dávkuje posluchačům písně Indonésie, Tichomoří, Severní a Latinské Ameriky i Španělska. Dnešní kapelník Jan Hromas se s námi vydal na samý začátek. „Svou první smlouvu podepsali 1. listopadu 1946. V tehdejší partě působil Václav Kučera a jeho pozdější manželka Marta Komárková, Vladimír Procházka, Josef Landa a další. Až do roku 1953 se jmenovali Philipines Hawaians, pak skupina Václava Kučery. Svůj název ještě různě obměňovali,“ připomněl.


A pak už přišli Kučerovci?
To až po úmrtí pana Kučery v roce 1983, kdy jsme skupinu už převzali my a navázali na tradici. Ono se jí mezi lidmi stejně jinak neříkalo. Na přání pana Kučery jsme ji ale zmodernizovali: přidali jsme bicí, klávesy i baskytaru. V tomto složení to běželo až do revoluce a po ní jsem kapelu rozpustil s tím, že půjdu do důchodu. Jenže jsem jednou potkal bývalou manželku Honzy Pospíšila Milicu, což je naše harfenistka. Oni dva tvořili vynikající duet, ale právě nikde nehráli.


Takže slovo dalo slovo a vrátili jste se ke Kučerovcům…
Přesně tak. Já jsem do kapely dovedl svou bývalou manželku a později i dceru Šárku, která s námi také zpívá. Od té doby hrajeme zase v tradičním složení; máme za sebou takový comeback k akustice.


Jak si vysvětlujete, že se kapela tak dlouho udržela?
Základ je v tom, že si vždy zvolila nějakou krásnou písničku, ať již z Latinské Ameriky nebo Havaje či Indonézie, a přetavila ji na ucho evropských posluchačů. To je to nejdůležitější, co Kučerovci pro naše posluchače udělali.


Kdy si skupina užívala největší slávy?
V 50. a 60. letech. Já jsem přišel v jedenasedmdesátém a ještě jsem si ji sedm osm let také prožil, hlavně v Polsku.


Z původní muzikantské rodiny už mezi vámi nikdo není?
Ne, ale v Čechách žijí dcera a synové Václava Kučery. O Alici toho moc nevím, Václav je badmintonista a Pavel instalatér.


Hrajete i v zemích, ze kterých vaše písničky pocházejí?
Říká se to o nás, ale nikdy jsme tam nebyli. Já si myslím, že ale právě v tom je to kouzlo. Možná kdybychom tam byli, tak zpíváme písničky třeba z Islandu. Takhle máme pořád krásné představy a sníme své havajské a mexické sny a nikdo nám to nerozmluví. Je pravda, že za bývalého režimu jsme se k písničkám dostávali složitě, ale s dnešním internetem to už problém není.


Měla kapela někdy problémy s tehdejším režimem?
Určitě. Václav Kučera nám vyprávěl historku, jak byl u tehdejšího ministra kultury Kahudy na koberečku a ministr mu říkal: „Soudruhu Kučero, vždyť vy vyděláváte víc peněz než naši horníci v Ostravsko–karvinských dolech!“ Občas jsem problémy zažil i já, a to mnohem později.