VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Krutost nacistů skončila na Táborsku 10. května

Táborsko - Svoboda byla vykoupena hrdinstvím a krví. Před 64 roky padlo nacistické Německo.

8.5.2009 1
SDÍLEJ:

Jan Vycpálek, Jan JirásekFoto: Archiv

Už je to dávno. Velká část občanů tu dobu nepamatuje. A ani nemůže. Avšak význam porážky hitlerovského Německa trvá dosud. Bez ní by svět vypadal jinak.


Především Evropa by pod nadvládou nacistů zcela změnila svou tvář. Samotná existence národa by byla zcela vyloučena. Plány na vyhubení či deportaci Čechů měli nacisté již vypracované. K realizaci jim chybělo pouze jediné – vítězství ve válce.
Neuskutečnění nacistických plánů si vyžádalo obrovské množství obětí. Přinesli je i občané táborského kraje.


Čest důstojníka


Již v prvních měsících okupace zahájilo na Táborsku činnost několik tajných odbojových oragnizací.
Mezi nejvýznamnější patřila Obrana národa, do které se zapojili především důstojníci nacisty rozpuštěné československé armády. Její činnost se skládala především z rozšiřování protinacistických tiskovin, získávání vojensky a politicky důležitých informací a jejich odesílání do pražského ústředí, které je vysílačkou předávalo do Anglie.


Významnou roli hrálo i shromažďování zbraní pro budoucí ozbrojený boj s okupanty. Táborská Obrana národa udržovala spojení s Pískem, Budějovicemi, Prahou…
Avšak v únoru 1940 gestapo Obranu národa odhalilo a začalo zatýkání jejích členů.
Výslechy táborských důstojníků začaly ihned po jejich zatčení a pokračovaly denně v neztenčené míře.
„Tak pane plukovníku, začneme znovu od počátku,“ řekl s důrazem vyslýchající gestapák plukovníku Cyrilu Pazderovi, který byl ještě před rokem velitelem táborské vojenské posádky. „Kdy jste se sešel s majorem Szafránem a dohodli jste se na ustavení té vaší organizace v Táboře?“
„Znali jsme se dlouho a setkávali se jen služebně. Občas jsme se viděli i po rozpuštění československé armády, ale o založení organizace jsme nemluvili,“odpověděl Pazdera německy.
Ve stejném duchu se nesly i další Pazderovy odpovědi. Popíral jakoukoli činnost vojenské odbojové organizace.
„A majora Pertla znáte?“
„Tak už mají i jeho,“ pomyslel si Pazdera.
„A kapitána Novotného taky znáte?“
„Takže dostali i Novotného a s ním jistě i vysílačku,“ řekl si v duchu a vše popřel.
Ale gestapák se nevzdává: „Co víte o zbraních, které byly před rokem vyvezeny z kasáren?“
„Opravdu nic. A myslím, že k ničemu takovému ani nedošlo. Jako velitel posádky bych o tom musel být ionformován.“
„To byste jistě musel,“ odpověděl ironicky gestapák.
Stejně jako Pazdera odpovídali i ostatní zatčení důstojníci.
Trpělivost a úlisná mírnost vyslýchajících gestapáků byla brzy vyčerpána. „Zneužíváte toho, že čest německého důstojníka nám nedovoluje přinutit vás, české důstojníky, k přiznání násilím. Ale rozmyslete si to.“
Nerozmysleli.
Z cely dali přivést Roberta Mixu, vedoucího odbojové organizace mládeže. Jeho malé a od narození pokřivené tělo se jistě chvělo obavami. Jeho oči těkaly sem a tam.
Vrhli se na něj a surově ho zmlátili. „Budete mluvit?“ obraceli se k důstojníkům.
A pak znovu místo nich bili Roberta Mixu. Čest německého důstojníka byla zachována.
Pro „velezradu“ byl plukovník Cyril Pazdera popraven 25. listopadu 1942. Jeho spolupracovníci v odboji Novotný a Szafrán zemřeli v Berlíně dva měsíce předtím. Major Pertl zahynul již 21. ledna 1941 v koncentračním táboře. Svobody se nedožili ani další členové Obrany národa.


Žádný Johan


Z táborské četnické stanice jich vybrali osm. Dostali rozkaz připravit se na cestu do Prahy.
V určený den se jich v Praze sjelo na 150 z celých Čech a Moravy. Soustředili je ve škole nedaleko Kobylis. Ale důvod, proč museli do Prahy, se stále nedozvěděli.


Pak je přepočítali jednou, dvakrát, třikrát. Četníci pochopili, že těm, kteří je pozvali do Prahy, záleží na tom, aby nikdo nechyběl.
Utajovaný důvod jim oznámili až pozdě odpoledne. „Budete přítomni popravě četníků, vlastizrádců.“
Srdce se jim sevřela úzkostí. Všech osm mužů z Tábora si vzpomělo na kamaráda Honzu Jiráska, zatčeného před pěti měsíci ve spojitosti s odbojem kolem Borotína.


Navečer je odvedli na střelnici, která byla změněna na popraviště.
Ruce mají spoutané, jsou bledí, ale jdou vzpřímeně. Jmenují se Rajmon, Famfulík, Bojas, Jirásek.
„Honza,“ šeptl někdo z Táborských.
Zástupce německé prokuratury předstoupil před odsouzené a překládal jim do mateřštiny ortel smrti. Z jeho německých úst vychází podivně zpitvořená čeština.
Odsouzení jsou hrdí na svůj národ a řeč. Zástupce „spravedlinosti“ překládá rozsudek třetímu z odsouzených. Ale Jiráskovi se jeho jméno z Němcových úst nelíbí: „Žádný Johan Jiracek z Tabor. Já jsem Jan Jirásek z Tábora.“ Pohledem našel své kamarády a usmál se na ně. Jako kdyby se s nimi loučil.
Krákoravý hlas dočetl rozsudky smrti. Chtěli je přivázat ke kůlům. „Jsme vojáci, žádní zločinci,“ bránili se.
Snažili se jim zavázat oči, ale praporčík Bojas křikl: „Jsem zvyklý dívat se smrti do tváře. Byl jsem na frontě.“
Nastoupila popravčí četa.
„Ať žije Československá republika!“ Třetí zvolání nedokončili. Třeskly výstřely, hlas statečných zmlkl.
Bylo 18.42 hodin, 8. července 1943.
Táborští odcházeli s hlavami skloněnými smutkem. Za kamaráda Honzu Jiráska. Nazradil, i když toho tolik věděl.
Při zatýkání odbojářů v různých oblastech Čech gestapo zjistilo, že stále větší počet četníků se dává do služeb protifašistického odboje. Při likvidaci ilegálního Krajského národně revolučního výboru v Borotíně padl do rukou gestapa i příslušník policie Jan Jirásek z Tábora.
Za činnost v odboji zatklo gestapo i zástupce velitele četnické stanice ve Stránčicích Bojase, štábního strážmistra Rajmona z Náchoda a strážmistra Famfulíka ze Záboří. Aby bylo zabráněno dalšímu rozkladu protektorátního četnictva, dohodl se šéf pražského gestapa Weinmann s K. H. Frankem, že všichni čtyři jmenovaní budou popraveni veřejně.


Jejich hrdinným vystoupením před popravou však bylo dosaženo pravého opaku. Sám jeden z vedoucích pražského gestapa Jantur příštího dne po popravách ve svém hlášení napsal: „Podle mého názoru mohl postoj odsouzenců posílit velkou část přítomných úředníků četnictva v jejich říši nepřátelskému postoji, zvláště když vyslané oddíly pocházely převážně z četnických stanic, které jsou zde pro určitou nespolehlivost známé.“
Tak se stalo, že veřejná poprava z 8. července 1943 byla první a poslední veřejnou popravou českých četníků a policistů.


Vražedné noci


Jmenoval se Jan Vycpálek, narodil se roku 1905 v Táboře. U Krchů se vyučil elektromechanikem, na vojně se přihlásil k letectvu a stal se pilotem.
Po pěti letech se s vojnou rozloučil, prošel různými zaměstnáními, poznal dobu nezaměstnanosti a pak se mu konečně podařilo najít práci u Bati ve Zlíně.
Po okupaci země německými vojsky se dlouho nerozmýšlel. S několika zlínskými kamarády přešel hranice do Polska a společně vstoupili do československé jednotky, kterou na polském území zakládá podplukovník Ludvík Svoboda.
Nečekaně ho povolali k sovětskému komisaři: „Nabízíme vám návrat domů a zpravodajské nasazení ve vaší vlasti,“ navrhl komisař překvapenému Vycpálkovi.


Jan se nerozmýšlel dlouho a podepsal. Podepsali i jeho zlínští přátelé. Stali se agenty sovětské rozvědky na území protektorátu.
Brzy potom letěly k protektorátu z východu první zakódované zprávy. Pětice špionů postupně získala mnoho spolupracovníků. Vycpálek za čas navštívil nevlastní maminku a sestry Boženu a Marii v Táboře, do spolupráce zapojili Jana Valentu a Josefa Faldynu z Baťovy sezimoústecké továrny.
Avšak po delší době se na skupinu rozvědčíků napojil zrádce. Jaroslav Bednář. Na Vycpálkových rukách a na rukách jeho čtyř kamarádů zaklapla pouta. Zatkli i Janovu maminku a obě sestry.


Nacistické úřady po tvrdých výsleších zinscenovaly se zatčenými několik soudních procesů. Z více než 200 obžalovaných soud vynesl padesát osm rozsudků smrti. Mezi odsouzenými byl i Jan Vycpálek.
K vykonání rozsudku smrti ho odvezli do berlínské věznice Plötzensee.
Po zákazu činnosti Sokola někteří jeho členové pokračovali v práci ilegálně. Vytvářejí odbojovou organizaci JINDRA, její centrum je v Praze. Odbojová sokolská oraganizace vznikla i v Táboře. Její skupiny se tvoří v Soběslavi, Milevsku, Mladé Vožici, Černovicích, Pelhřimově. Táborští navazují spojení i se sokoly v Českých Budějovicích.
Ale na podzim 1942 se gestapu podařilo odhalit ústředí JINDRY. Na Táborsku zatkli 26 mužů a žen. Většinu poslali do koncentráků, osm postavili před berlínský soudní dvůr. Pěti soud udělil dlouholetý žalář, nad třemi vynesl rozsudek smrti.
Byli k ní odsouzeni Karel Evald, Josef Hrubeš, Miroslav Posadovský.
K vykonání rozsudku smrti je odvezli do berlínské věznice Plötzensee. V době nacistického režimu se „proslavila“ zvláštní nelidskostí a sadismem hromadných poprav. Pod její gilotinou a na jejích oprátkách v době druhé světové války zemřelo kolem dvou tisíc vězňů.
Nadešla noc ze 4. na 5. září 1943. Berlín se otřásá pod údery bomb. Oblohu křižují německé světlomety a v kuželích záře hledají nepřátelské bombardéry. Cílem bomb se stala i věznice.
Situací, že dojde k útěku vězňů, se okamžitě zabývalo nacistické ministerstvo spravedlnosti. V tajném rozkazu rozhodlo všechny odsouzené k smrti okamžitě popravit.


Nastal však problém. Popravní sekyra je po náletech vyřazena z provozu.Tedy k usmrcení oběšením. U stropu zabudovali do stěn traverzu, po níž se pohybovalo osm řeznických háků s připevněnými oprátkami.
Popravy začaly v půl sedmé večer 7. září a skončily až ráno. Tu noc padlo hákům za oběť 186 odsouzených. Mezi nimi tvořili nemalou část Češi. Tak jako v prosinci minulého roku i nyní nastupovalo k popravě vždy osm lidí najednou. Ruce jim svázali dozadu, na nahé tělo navlékli papírovou košili. Protože bombardování přerušilo dodávku elektřiny, svítí si kati na svou práci svíčkami.
Po denním odpočinku unavení kati pokračovali v popravách i následující dvě noci – 8. a 9. září. Počet obětí se zastavil na konečném čísle 360.
Protože letecké útoky znemožňovaly jakoukoli dopravu, před popravní komorou ležela hromada nahých mrtvol ještě několik dní.
V uvedených třech nocích zahynuli v Plötzensee i čtyři Táboráci: sovětský rozvědčík Jan Vycpálek a tři vedoucí sokolského odboje Karel Evald, Josef Hrubeš a Miroslav Posadovský.


Ze života s nimi odešel i autor světoznámé Reportáže psané na oprátce, novinář Julius Fučík.
Při vzpomínce na věznici Plötzensee nelze nevzpomenout na německé důstojníky z Operace Valkýra, kteří se podíleli na přípravách a 20. července 1944 na provedení atentátu na Adolfa Hitlera.


Zvrhlý divák


Hitler, jenž s velkým štěstím unikl smrti, nařídil popravy zrádných důstojníků provést v Plötzensee a pečlivě je nafilmovat. Scény odehrávající se v popravní komoře při věšení odvážných pučistů byly šílené.
Hitlerův rozkaz provést poravy zvlášť bestiálním způsobem – pomalým uškrcením – byl splněn se vší důsledností. Kati lidem při popravě nelámali vaz, ale oprátky pomalu a opatrně vytahovali nahoru, aby se dusili co nejdéle a co nejvíce trpěli ve smrtelných mukách. Kamera nelítostně zaznamenávala křečovité zmítání popravovaných a jejich zoufalé úsilí vyprostit se z oprátky.
Filmové záběry z poprav hrdinných německých důstojníků si nechal Hitler promítat ještě téhož večera. Pohodlně se usadil v křesle a se zvrhlou rozkoší se kochal utrpením umírajících.


Nelidská krutost nacistů trvala doslova až do posledních chvil války. I u nás na Táborsku.
Svědčí o tom i vypálené domy Leskovic a Lejčkova s polovinou stovky mrtvých, důkazem jsou i zastřelení v Mladé Vožici a okolních vesnicích, stejně jako v Bechyni, Opařanech, Bernarticích a v jiných místech.
Konec nacistického běsnění udělalo až osvobození Táborska Rudou armádou 10. května 1945.

Jaroslav Hojdar

8.5.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Z náklaďáku si odnesl tři kufry nářadí

Ilustrační foto.

Muž si ustlal u kolejí, měl velké štěstí

AKTUALIZOVÁNO

U Semic se stala nehoda. Řidič a dva malí synové jsou vážně zraněni

Písek - V neděli před 14. hodinou se stala na silnici I/20 na trase Písek - ČB nedaleko Semic vážná dopravní nehoda. Čelně se střetla dvě osobní auta - Škoda Octavia a Škoda Felicie. Během nehody došlo ke třem vážným a jednomu lehkému zranění. Na místě zasahoval vrtulník. 

V Sezimově Ústí se stala nehoda s chodcem

Sezimovo Ústí - Nad nedělním ránem, kolem třetí hodiny, vyjížděly všechny složky záchranného systému k vážné dopravní nehodě, která se stala na na E55 v místě výjezdu ze Sezimova Ústí směrem na Planou nad Lužnicí.

Lidé na Táborsku vynesli na trůn ANO

Táborsko - ANO Andreje Babiše, které mu na jihu Čech vedla poslankyně Radka Maxová z Tábora, těžko v okrese hledá vážného konkurenta.

Ve zcela obrostlém domě žijí spokojeně již po tři generace

Mladá Vožice – Dům rodiny Slabých budí velkou pozornost. Každý podzim se stává doslova pastvou pro oči: hraje totiž všemi barvami, od zelené přes žlutou až po krvavě rudou.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení