Kříž ve štítě domu a nabělená okna patří domu číslo čtyři v Klokotech. Stavení vzbuzovalo v dětech, které tudy chodily do tehdejší školy v dnešních Emauzích, rozporuplné pocity. Zejména v době, kdy před budovou postával černý pohřební vůz Škoda 1203.

Přesto podle historických pramenů v objektu nikdy márnice či pohřební služba nebyla. Vlastníkem domu a pozemku o 676 metrech čtverečních je město Tábor. Dům na křižovatce ke klášteru a garážím v Klokotech, popisovaný jako kulturní památka, v současnosti pustne.

Užitečné garáže

Objekt nyní využívá centrum sociálních služeb G-centrum.
„Máme ho zapůjčený od města a jsou v něm zaparkované vozy pro pečovatelskou službu v Lidické ulici, aby nestály venku. Využívat objekt budeme i nadále, protože jiné prostory nejsou,“ říká ředitelka Jaroslava Kotalíková. I podle ní by si budova zasloužila poopravit, peníze na to však chybí.
„Už je v havarijním stavu, opravujeme ji alespoň svépomocí. Naši řidiči ji nahodili, udělali okapy, vyměnili prkna ve střeše. Až bude po dovolených posekáme trávu. Jsme za ten objekt rádi, neměli bychom jinak kde parkovat,“ poznamenala vedoucí Pečovatelské služby a denního stacionáře Renata Kainráthová.

Tučný vejminek

Historie domu sahá až do zhruba roku 1868, kdy byl součástí Hospůdky v budově číslo 3.
Kniha O Klokotech, již napsal v roce 1933 František Pěnka, popisuje, kterak v něm bydlela Verunka Soukupová – majitelka hostince. V roce 1911 pak objekt dala za prokázané dobré služby Barboře Kadlecové z Lhotky Hnojnovy. Ta jej později prodala krejčímu a hostinskému Václavu Adamcovi.
„Byl to zřejmě jakýsi větší vejminek,“ domnívá se historik táborského Husitského muzea Stanislav Zita.

Bývalý nevelký grunt pak obývalo mnoho sedláků. „Po druhé světové válce pak byl ve všem zmatek a s grunty to bylo všelijak,“ říká Zita.
Nemovitou kulturní památkou však nakonec podle táborského odboru Státní památkové péče není.

„Kromě klokotského kláštera, kapličky Dobrá voda a křížové cesty žádná kulturní památka v těchto místech není. Zřejmě je v katastru nemovitostí chyba,“ upřesnila vedoucí odboru památek Marie Vlčková.

A kde se tedy vzala pověst márnice? „Možná tam někdo s pohřebním vozem pouze stával,“ míní Vlčková.
Zhruba od osmdesátého roku spadala pod OÚNZ a v roce 1991 ji město Tábor získalo zpět. G-centrum ji využívá od roku 2001.

Tipy na nevyužívané, opuštěné či zajímavé objekty můžete telefonovat na redakční číslo 381/256 066.

David Peltán