„Votrubo, tohle ale přece teď nebudeme řešit. Víte moc dobře, že to mezi těma dvouma spraví pár facek, tancovačka na Vejfuku a zase bude dobře,“ rozpálil se vrchní soudní rada a šéf pátračky začal velet.

„Teď nechám udělat opatření na nádraží, v tom nevidím problém. Neznám ajznbona, kterej by Blechu neznal. Problém je v tom, že Blecha všechny lepší kradený kabáty vozil hned do zastavárny do Prahy. Dáme hned echo pražskejm četníkům a uvidíme. Jak ale ten ukradenej kabát vlastně vypadá, pane…“
„Už jsem myslel, Votrubo, že se na to nezeptáte. Je to vlněnej flaušák a je dlouhej. Zkrátka zimník. Je černý barvy a kolega si nedávno nechal do něho udělat novou bizamovou vložku. Navrch s dlouhým šálovým límcem. Taky z bizamu.“

„No jo, ale to jste měl říct hned, pane doktore. Fajnšmekrový kabáty, ty Blecha přímo miluje,“ skočil Votruba Žlábkovi do řeči, ale ten ho hned utnul.
„Votrubo, neskákejte mi hrome do řeči, teď teprve přijde ten ohromnej průser.“
„Aha, je to tady. Doktore, mejlím se, že nejde ani tak o ten kasařskej vercajk, jako jde spíš o to, co je v tom kabátě?“
„Votrubo, vy chlape jeden, samozřejmě, že se vůbec nemejlíte. V tý bizamový vložce je po levý straně udělaná taková malá, šikovná, tajná kapsa, která na první pohled vůbec není vidět.“

„Na pistoli,“ nevydržel to Votruba, ale hned nato raději zmlkl.
„Prdlajs na pistoli. V ní měl můj klatovskej kolega uschovanejch čtyřicet tisíc.“
„A doprdele!“ ozvalo se v ložnici u Votrubů a paní Votrubová po tomto hlasitým manželově zvolání konečně otevřela oči.

„Tomu říkám opravdu choulostivá záležitost,“ zvedl se konečně šéf písecký pátračky z postele a začal se za chodu oblíkat do uniformy.
Když dorazil nadporučík Votruba v časnejch hodinách na četnickou pátračku, byla už informace o Blechovi zapsaná v Knize služeb a službu konající strážmistr Hřebejk už měl provedený opatření nejen na nádraží v Písku, ale i na nádraží Wilsonově v Praze. Jakmile se objevil šéf ve dveřích, rázem měl úsměv na tváři.
„Koukám, že dneska nemůžete, šéfe, nějak dospat. Před chvílí jsem dostal telefon z Klatov. Hrozná bžunda. Několik frajerů tam udělalo opravdu fešácky krajskej soud. A hádejte, šéfe, kdo se do toho zločinu z našich vejlupků údajně taky namočil. To neuhodnete.“

„Hřebejk, a kdo myslíte, že mě před chvílí vytáh z postele? Volal mi sám Žlábek. Ten darebák je opravdu náš Blecha. Mimochodem, ten pitomec tam ukrad zimník, kterej patří prezidentovi klatovskýho krajskýho soudu.“

„No jak jde o kabát, tak to by mu, tedy Blechovi, bylo podobný. A není to nějaká pitomost? Blecha by přece měl ještě dobře měsíc sedět na Borech a lepit pytlíky.“
„No, už je nelepí. Ironie osudu je v tom, že právě prezident klatovskýho soudu mu zkrátil tu basu o měsíc za dobrý chování. Hřebejk, Blecha se musí okamžitě sbalit a hlavně ze sebe musí vysypat, do jakýho frcu dal ten kabát. Ten je důležitej.“

„Šéfe, kabát vzal čert. Hlavně musí Blecha říct, kam dal tu tašku s tím kasařským vercajkem. Ten prej byl setsakra vypiplanej,“ stavěl Hřebejk automaticky na kávu a šéf pátračky otevřel prostřední zásuvku psacího stolu, kde měl svoji krabičku viržínek.

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.