Jaroslav Havlík v rozhovoru představuje své cesty po asijských zemích, jejich vývoj a proměny i fotografování na klasický film.

Proč zrovna Asie, proč Nepál a Tibet?
Bydlel jsem v Německu a měl jsem blízko k Alpám. Hned po emigraci jsem začal jezdit do Alp, mí přátelé byli horolezci a s nimi jsem svého času trávil v horách každý víkend. Oni si pak splnili sen a odjeli na nějakých osm měsíců do Nepálu. Já tehdy bohužel zůstal doma, musel jsem pracovat. Když se ale vrátili a byli toho plní a vyprávěli, dohodl jsem se, že příště vyrazím s jedním z nich. To se taky stalo. Nepál mě zcela okouzlil, nejen hory, ale celá ta země. To je úplně jiný svět. Tehdy, před těmi třiceti lety, tam místy panoval středověk. Dneska už to tak samozřejmě není, ale i tak ta atmosféra přetrvává.

Jak moc se konkrétně Nepál za tu dobu změnil?
Hodně. Jeden konkrétní příklad - na jedné z fotek jsou vidět děvčátka oblečená v tamních tradičních oděvech, v oblečení, které si ušily samy nebo jim ho ušily maminky. To už dnes není takřka vidět.

close Černobílé fotografie z cest Jaroslava Havlíka po Nepálu. info Zdroj: Jaroslav Havlík zoom_in Černobílé fotografie z cest Jaroslava Havlíka po Nepálu.

A co turismus?
S tím je to stejné. V Nepálu existuje několik známých, profláklých treků, kam bych asi nikoho dobrovolně neposlal, a jinde je to únosné nebo tam třeba není vůbec žádný cestovatel. Já volím ty destinace, kde turisté nejsou. Hledám stále nová místa, snažím se nevracet. Tentokrát vzhledem k nemocnému kolenu zamířím do okolí Annapuren, což je jeden z nejkrásnějších, ale taky nejznámějších treků.

Další známkou změn je fakt, že se všude staví silnice. Takřka všude se dojede na motorkách. Motorky vlastně celý Východ znásilnily. Taková je celá Asie, plná motorek. Dovolit si ji tam může úplně každý a jsou všude, třeba i ve vesnicích, kam ani nevede pořádná cesta. I tam kluci mají motorku a jezdí si z jednoho konce vesnice na druhý. Na jednu stranu to ale chápu, jako mladý kluk jsem přece taky chtěl mít motorku. I to je civilizace.

Velmi brzy vás čeká další cesta. Pokolikáté se do Nepálu vlastně vracíte?
Určitě to bude víc než podvacáté. V poslední době mě omezila nemoc, ale zase proběhla v době covidu, kdy to stejně s cestováním bylo marné. Pokud budu moct, budu se tam vracet i dál – i kdybych si tam měl jenom sednout a koukat kolem sebe.

Jakou jednu radu dát člověku, který se do tohohle kouta Asie vydává poprvé?
Koupit si jejich medikamenty proti průjmu, ty české v podstatě nezabírají (směje se).

To mě přivádí k otázce nepálské kuchyně. Je pro nás vážně tak jiná?
Mají jedno takzvaně národní jídlo, což je Dal Bhat, čočka s rýží, a podle movitosti rodiny je to jídlo bohatší nebo chudší. Ale myslím, že ho od krále až po největšího nuzáka jedí všichni. Samozřejmě se podřídili turismu, takže je k dostání všechno, na co si člověk vzpomene. Nepálci jsou ovšem kuchařští mistři, jak je ostatně vidět například v Indické restauraci tady v Jindřichově Hradci. Jsou úžasní, umí fantasticky vařit, jsou kreativní, ale základními potravinami přitom zůstávají rýže a čočka plus zelenina plus maso.

Jací jsou Nepálci lidé, ve srovnání s námi?
Ten rozdíl je velký. Já se mezi nimi vždycky cítím neuvěřitelně svobodně. Padají ze mě veškeré starosti, problémy, prostě najednou cítím velkou svobodu. Lidé jsou nejvíc ze všeho příjemní.

Jeden příklad. Když kdysi ještě nebyl tolik rozšířený internet, narazil jsem na jednu takovou – ne přímo internetovou kavárnu, to je moc honosný název, ale na místnost s primitivními počítači, kdy člověk ani neviděl na klávesnici, jak byla ta písmenka ošoupaná. Sám jsem s tím tehdy ještě neuměl tolik zacházet, ale psal jsem dopis, a jak se to tak v Káthmándú velice často stává, vypadla elektřina. Samozřejmě vypadla, když už jsem měl celý skoro celý dopis sepsaný. Začal jsem nadávat a všichni se tam smáli. Ale ne mně, ale tomu, že vypadla elektřina, to byla legrace. A já si tehdy uvědomil, jaký je rozdíl mezi Západem a Východem. Jak jsme pitomí, jak se hned rozčilujeme… Oni se zasmáli a šlo se dál. Tak to je pro mě opravdu signifikantní příklad jejich mentality a rozdílů mezi námi.

Nepálci se na člověka všude usmívají, mračí se vážně málokdy. Někdy jsou naštvaní, když je fotím, a když si to vyloženě nepřejí, tak to v těch chvílích pochopitelně nedělám. Většinou jsou ale spokojení, někdy se dokonce nastavují… Někdy jim za to i platím, když je ten člověk opravdu zajímavý, protože fotka chce čas. Vždycky jsem si s nimi sedl, povídal si, aby se uvolnili, já taky, abychom si na sebe vznikli a fotka se povedla.

I v dnešní době plné zrcadlovek, dronů, skvělých mobilů a všeho podobného stále fotíte na film.
Ta nová technika mě nezlákala, nikdy jsem se s ní pořádně nenaučil. Navíc z digitálního fotoaparátu nevytvořím fotku celou kompletně tak, jak jsem zvyklý – normálně si totiž fotku vyvolám klasickou cestou, udělám paspartu a vyrobím na ní i rám.

Jak se svět zrychlil, tak se zrychlila i tahle fáze fotografování. Na digitální foťák člověk za hodinu udělá stovky fotek a z toho vybere tu dobrou. Když fotím na film, tak si musím sakra rozmyslet, co vyfotím. Na to mám obvykle 36 políček filmu. Mám ještě jeden foťák středního formátu, to je 6 na 7 centimetrů, kde je dokonce jenom 10 políček filmu. A to už vážně musím přemýšlet. Ten střední formát už ale téměř nenosím, protože je těžký. Když jsem byl mladší, tak jenom samotné foťáky vážily kolem 12 kilogramů. Dneska telefon, který máte v kapse, udělá téměř podobnou fotku jako zrcadlovka. S mobilem občas fotím barevné fotky.

V zemích, jako jsou Nepál a Tibet, určitě na náměty k fotografování není nouze.
Nejlíp se mi fotí po ránu. Ať se člověk vydá jakoukoliv uličkou, nachází náměty. Na cestě pak fotím přírodu, ale málokdy se povedou opravdu krásné fotky, protože to chce svůj čas a ten čas já tam nemám. Musím za ten den dojít z jedné destinace do druhé, někam, kde je voda, kde si můžu postavit stan a tak dále. Kdybych se každou chvíli zdržoval, tak bych nikam nedorazil. Je to taky o štěstí. Nicméně se mi povedly i fotky krajiny.

Jaká vlastně je tamní krajina a příroda?
Střídají se pásma normálního počasí a přírody podobné jako u nás, tedy s tím, že to jsou subtropy, je tem tepleji, a čím výš se stoupá, tím vegetace ubývá. Většina takových známých květin a rostlin, co člověk vidí u nás, například vánoční hvězdy, tam to jsou stromy. Stejně tak rododendrony, tam je to les, stromy tak velké, že je člověk ani neobejme. Což je úžasné - když na jaře kvetou, člověk vidí červené hory. To se bavíme o výšce kolem tří tisíc metrů nad mořem. V Tibetu ještě kolem čtyřech tisíc metrů výšky pěstují brambory a speciální ječmen, ze kterého dělají takzvanou campu. Upraží zrnka, namelou je a smíchají s jačím máslem. To, když není žluklé, tak je docela fajn a výživné.

close Pozvánka na vernisáž výstavy fotografií. info Zdroj: archiv zoom_in Pozvánka na vernisáž výstavy fotografií.