Kouzlo se přihodilo 17. ledna. Učitel otevřel kufřík a řekl: Janičko, tohle je tvoje flétna

O tom, že flétna je nástroj opředený magií, svědčí i Mozartova opera s názvem Kouzelná flétna. Ve starořeckých mýtech hrál bůh Pan na flétnu z rákosu, do něhož se proměnila nymfa Syrinx, zatímco v německých legendách dokázal krysař zvukem své píšťaly zahubit krysy i ukrást děti. Racionální novověk sice odepřel flétně schopnost kouzlit, ale díky tomu vynikl její skutečný dar — okouzlit. Stále více dětí dnes objevuje krásu flétny a učí se na ni hrát pod dohledem pedagogů. V Táboře se stala vyhledávanou učitelkou hry na tento nástroj Jana Pavlatová. Vyučuje v místní Základní umělecké škole a několik let vedla dětské flétnové soubory.

Umíte vyřezat píšťalku z vrbového proutku?
Umím. A vy?

Já ne. Ani nevím, jak na to…
Zkuste to. S žáky jsem ráda chodívala vyrábět vrbové píšťalky, abych jim zpestřila hudební nauku. Nejlepší doba je v dubnu, když sluníčko zahřeje zem a míza začne stoupat do vrbového proutí. Nejdřív vyříznete z prutu asi tak deseticentimetrový váleček. Pak ho držadlem nožíku oťukáte po celé délce, aby se uvnitř oddělila kůra od dřeně prutu. Jakmile je proutek dobře naklepaný, šikmo seříznete stranu, která se bude přikládat k ústům. Tím vznikne zobec a poblíž něj vykrojíte shora proutku příčný výřez. Tudy se bude tvořit zvuk. Pak z proutku stáhnete kůru. Z dřeně vyříznete špalíček ve stejné velikosti, která je mezi zobcem a zvukovým otvorem. Seříznete z něj plátek a zasunete ho do zobce tak, aby vyplňoval plochu pod zvukovým otvorem. Vzduch, který bude proudit tím úzkým tunýlkem při hraní, bude narážet na hranu otvoru, a tím se z píšťalky ozve tón.

Jak ale výšku tónu měnit?
Nejjednodušší píšťalky mají jen ten jediný tón. Abyste zahrál písničku, musíte zbytek holého proutku zasunout z opačné strany do píšťalky a posouvat jím jako pístem. Tím už vznikne regulérní nástroj, takzvaná pístová flétna. Má podmanivý klouzavý zvuk. Rádi ji používali hudebníci v době renesance.

Když jsem chodil do hudební školy, bývalo zvykem, že žák, který chtěl hrát na dechový nástroj, se nejprve musel naučit na zobcovou flétnu. Platí to ještě dneska?
Už ne. Ani se nevyžaduje, aby ten, kdo se chce učit hrát na příčnou flétnu, musel předtím zvládnout zobcovou. Jestliže se žáček rozhodne, že chce hrát právě na příčnou, rovnou na ni začneme. Má to jen dvě podmínky. Musí příčnou flétnu obsáhnout rukama a ufouknout ji. Když je na něj dlouhá, pomůžeme tím, že na ni nasadíme zahnutou hlavici místo běžné rovné. Tím se délka nástroje zkrátí. Ale pokud i přesto je příčná flétna na žáčka pořád ještě velká anebo na ni nestačí s dechem, doporučím mu, aby začal na zobcovou. Aspoň nemusí čekat, až k příčné doroste. Díky zobcové se brzy naučí, jak správně dýchat a také rytmus a noty. Každému dítěti vymyslím takový studijní plán, aby výuka šla ruku v ruce s jeho dispozicemi. Ostatně vždyť i zobcová flétna je krásný nástroj, jen si k němu najít tu správnou cestičku.

Hodně vašich žáků rádo vzpomíná na účinkování v souboru Flautino…
Ten jsem vedla proto, aby si děti ověřily i na veřejnosti, že zobcová flétna je stejně hodnotný hudební nástroj jako kterýkoliv jiný. V obsazení jsme měli flétny od nejmenších sopraninových až po velké basové. Děti odehrály plno úspěšných koncertů. Jejich muzicírování nadchlo i maličké začínající flétnisty. Aby si i oni zahráli na veřejnosti, sestavila jsem z nich soubor Flautinko. Někteří žáčci si pak zvolili zobcovou flétnu jako svůj jediný nástroj a na příčnou už nepřestoupili.

Zato my jsme kdysi měli skoro dojem, že „zobcovka“ je nástroj za trest, který se nedá nikde uplatnit…
Taky si tu dobu vybavuji. Naštěstí je to už nějakých třicet let zpátky. Od té doby se zobcová flétna v hudební praxi hodně rozšířila. Používá se nejen pro původní provedení staré hudby, ale skládají pro ni i soudobí skladatelé. Už na to zareagovalo i naše hudební školství. Dneska není problém vystudovat zobcovou flétnu na konzervatoři jako hlavní obor, ale ještě poměrně nedávno si ji profesionální flétnisté směli přibrat jen jako vedlejší nástroj, a to až v pomaturitních ročnících. Kdo chtěl studovat jen zobcovou, musel do zahraničí. Flétnisté, které znám, jezdili většinou do Holandska.

A vy jste si flétnu vybrala hned, nebo vám byla přidělena?
Kdepak, já si nic nevybírala, já byla pro hudbu objevena. V první třídě mezi nás jednoho dne přišly učitelky z hudební školy a vyzkoušely naše hudební schopnosti. Dozvěděla jsem se, že mám pro hudbu nadání. Nato mě maminka odvedla do hudebky neboli lidušky, jak jsme říkali tehdejší Lidové škole umění. Zapsali mě tam na klavír. Měla jsem z toho radost, klavír se mi líbil. Učila mě paní učitelka Aninka Vodňanská. Ráda na ni vzpomínám, protože byla hodná a svým vzezřením vypadala v dobrém slova smyslu jako učitelka ze staré školy — kulaté brejličky, tmavé šaty, bílý límeček.

Kdo vás nadchl pro flétnu?
Když jsem začala jako šestiletá chodit do hudebky, ještě jsem všechny nástroje neznala. Pak jsme s rodiči chodili na učitelské koncerty, aby-chom se my děti s nástroji seznámily. A tam se to stalo. Pan učitel Karel Daňhel hrál na příčnou flétnu Mozartovo Andante C dur. Krásná melodie. Byla jsem uchvácená. Od té chvíle jsem toužila po flétně. V hudebce mi nebránili, a tak jsem na ni po čase přešla a klavír jsem si nechala jako druhý nástroj. Vyučoval mě právě Karel Daňhel.

Je pravda, že díky němu se v Táboře hraní na flétnu rozmohlo?
Myslím, že ano. Nejen že uměl a umí výborně hrát na flétnu, ale zároveň skvěle pracuje s dětmi a umí je nadchnout. V hudební škole byl tehdy prvním učitelem, který vyučoval flétnu jako svůj hlavní obor. Dodnes jsem nezapomněla na zážitek, který se přihodil přesně 17. ledna. Pan učitel přede mnou otevřel pouzdro s příčnou flétnou a řekl: „Janičko, tohle je tvoje flétna.“ Toho dne jsem s ní spojila svůj život a nikdy jsem toho nezalitovala.

Vy jste na příčnou hned začala?
Ne, předtím jsem hrála půl roku na zobcovou. Pan učitel čekal, až povyrostu, protože tehdy ještě neexistovaly zahnuté hlavice na příčnou flétnu. Ale na zobcovou jsem pak samozřejmě hrála dál.

Co vás na příčné překvapilo?
Jak je to křehký a choulostivý nástroj, i když je kovová. Zvuk se na ni tvoří jen přiložením rtu a foukáním ve správném úhlu. Běžnou příčnou flétnu si při hraní nemáte o co opřít, je to vlastně úzká trubička, kterou musíte udržet u rtů v přesném sklonu. Když flétnista hraje v horku a potí se mu ruce a obličej, má co dělat, aby hru zvládl.

Zažila jste s flétnou nějaký trapas?
Asi úplně nejlepší byl ten první. Přišla jsem na hodinu, sestavila jsem příčnou flétnu a začala jsem hrát. Přesněji řečeno, snažila jsem se hrát, ale z flétny šlo jen syčení. Dělalo to dojem, že jsem nehrála a ztratila nátisk. A já přitom poctivě cvičila a ještě jsem se doma rozehrávala, než jsem šla na hodinu! Karel Daňhel mě chvilku pozoroval a pak řekl: „Půjč mi tu flétnu.“ Foukl do ní, ale zase se ozvalo jen syčení. Rozložil ji tedy na jednotlivé díly. Podíval se proti světlu do spodního dílu — v pořádku, pak do horního dílu — v pořádku, pak do hlavice — „Co to tam je?“ Sáhl do ní špičkami prstů a začal vytahovat jakousi látku. Vytahoval a vytahoval, a v ruce se mu objevily zmuchlané šatičky od panenky.

Jak se tam dostaly?
Moje sestřička Pavla. Takový skřítek. Z legrace je tam nacpala, když jsem před odchodem do hudebky na chvilku spustila flétnu z dohledu.

Říká se, že když chce někdo při vystoupení rozhodit hráče na dechový nástroj, ať před ním jí citron a muzikantovi začnou téct sliny. Je to tak?
Tohle na mě neplatí. Mnohokrát jsem hrála před lidmi, kteří jedli, a nijak mě to neovlivnilo. Příčného flétnistu při hraní zlikvidujete tím, že ho rozesmějete. Zatímco hráč na zobcovou flétnu se v takové chvíli do svého nástroje prostě zakousne a nějak to odehraje, příčnému flétnistovi stačí jen, aby se pousmál, a okamžitě ztratí tón. No, nevím, jestli jsem udělala dobře, že jsem tohle prozradila…

Prozraďte tedy, kdy vám flétna přinesla největší potěšení.
Vlastně v tom nehrála hlavní roli flétna, ale moji žáci. Příští rok to bude třicet let, co flétnu vyučuji, a když tak nad těmi léty přemýšlím, nevzpomínám si, že bych někdy měla s některým žákem nějaký zásadní problém. Pokud se totiž někdo sám rozhodne, že chce hrát na flétnu, znamená to, že si ho flétna našla sama. Zrovna jako se to kdysi stalo i mně. A výuka? Vlastně to ani není výuka, ale společná cesta za něčím krásným. Zvuk flétny člověka doopravdy zušlechťuje. Tohle její kouzlo vnímá jak žáček, tak jeho učitel. Když děti absolvují celou výuku, většinou mi za to nějakým způsobem vyjádří vděk. Třeba mi napíšou přáníčka nebo samy secvičí hezkou skladbu. Nikdo je k tomu nenutí. A to je pak pro mě největší odměna a potěšení. Děti totiž díky flétně pochopily, že každá práce, kterou člověk dělá s radostí a citem, má smysl. A je úplně jedno, jestli se z ní stane povolání nebo jen zábava pro volný čas.

Josef Musil