Táborsko/ Koncem roku skončilo pro dvacet čtyři obyvatele ubytování ve vožickém hotelu Záložna. Někteří si našli vlastní domov, někdo se přestěhoval k příbuzným. Čtyři bývalé nájemníky sociální ubytovny v Mladé Vožici vzala pod svá křídla realitní kancelář Pikola, která do konce roku 2007 spravovala i jejich předchozí bydlení.
„Ne všichni měli hned kam jít. Ty lidi znáte, nechcete, aby zůstali na ulici. Nabídli jsme jim tedy ubytování ve vlastních kapacitách v Sezimově Ústí,“ říká majitelka realitní kanceláře Monika Prokopová.

S pěti dětmi
Jednou z přestěhovaných rodin jsou i Konečných. Žijí se svými pěti dětmi ve dvou místnostech přestavěných z prádelny. „Ve Vožici měly děti aspoň vlastní pokoj, ale jsem ráda, že máme i tohle,“ tvrdí Jiřina Konečná. Její manžel přišel spolu s ubytováním ve Vožici také o zaměstnání, ale už od půlky ledna znovu pracuje. Realitní kanceláři platí měsíčně i se službami osm a půl tisíce. „Nemívají s placením problémy, nezůstávají dlužni. Kdyby se jim sociálka postarala o byt, rozhodně by byli schopni ho řádně platit,“ ujišťuje Prokopová.


Do azyláku ne
Když se Konečných museli z Vožice odstěhovat, nabídla jim sociální pracovnice možnost přesídlit do azylového domu. „Do azyláku jsem nechtěla. Kam by se poděl manžel,“ ptá se Konečná. Dostali seznam ubytoven, v nichž se měli pídit po bydlení. „Rodina s více než dvěma dětmi je na volném trhu jen velmi těžce ubytovatelná. Takovým, jako jsou třeba Konečných, by měl pomáhat stát,“ míní Prokopová. Tito lidé se k bytu nedostat obálkovou metodou. Není v jejich silách nabídnout předplacený nájem nebo si vzít hypotéku.
„Ze zákona nemohu poskytovat žádné konkrétní informace, ale zcela obecně mohu říci, že s klientelou Záložny jsme měli několik jednání. Společně se starostou Mladé Vožice jsme se snažili jejich tíživou situaci vyřešit,“ tvrdí vedoucí táborského sociálního odboru Alice Švehlová.
Nabídek, kontaktů nebo předjednaných ubytování ale zdaleka všichni nevyužili.
„Považujeme za úspěch, že žádné nezaopatřené děti nezůstaly před zimou na ulici, ale jednání s bývalými obyvateli Záložny nebyla vždy jednoduchá. Pro mnoho z nich bylo těžké pochopit, že se vůbec musejí z vožické ubytovny odstěhovat,“ uvádí Švehlová.


Potřebných je víc
„S tolika dětmi je to těžké. Sousedé si stěžují na hluk, prý se chtějí vyspat po noční,“ naznačila Konečná. Nejstarší dcera už chodí do školy a na úkoly i učení by potřebovala soukromí. „Rodina je čistotná, o děti se starají, větší byt by si zasloužili,“ míní Prokopová.
„Těch potřebných rodin je bohužel spousta. Poptávka několikanásobně převyšuje nabídku bytů, které by od města byly k dispozici. V rámci sociálně právní ochrany dětí napomáháme v řešení bydlení desítkám rodin z našeho území,“ vysvětluje Švehlová.
Do sezimoústecké ubytovny Jitřenka se spolu s početnou rodinou Konečných přestěhovali také Kopáčkovi se dvěma dětmi, Ladislav Strouhal se svými třemi vnuky a do předělané kolárny nouzově také Karolína Musilová.
„Jsem tady spokojená. Sociálka nám nabízela azylový dům nebo ubytovny. Manžel poctivě všechny obvolal, ale nikde nám nedali šanci,“ říká Markéta Kopáčková. „Nebýt slečny Prokopové, museli bychom se s mužem rozdělit.“
Ladislav Strouhal obývá byt 1+1 se třemi kluky, o něž pečuje. „Já už nikam jinam nepůjdu. Je to tady mnohem lepší než ve Vožici. Kluci mají blízko do školy, platím tolik, kolik si můžu dovolit a k životu nám to stačí,“ ubezpečuje.