Začátek května v roce 1945 zasel do srdcí všech Čechů semínko naděje, že válka již brzy skončí. Fronty osvoboditelů se blížily z východu i ze západu a nezbývalo nic, než čekat, kdy dorazí. Když se ale 5. května z rozhlasových přijímačů ozvalo volání o pomoc Praze, začátek Pražského povstání motivoval k odporu obyvatele i na jihu Čech.

„Tábor sice netrpěl bombardováním tolik jako jiná města, celkem na něj byly uskutečněny jen dva nálety, nicméně obyčejný život válkou zasažen byl. Školy byly obsazeny německými vojáky nebo uprchlíky, které zpráva o povstání v Praze značně vyděsila," vypráví Jitka Vandrovcová, která se svou sestrou Lenkou stojí před táborským nádražím a ukazuje účastníkům sobotní vlastivědné vycházky pamětní desku u první koleje.

Poukazují nejen na škody, které utrpělo nádraží, ale i na transporty Židů, která tudy projížděly z Prahy a směřovaly přes České Budějovice a Horní Dvořiště nejčastěji do koncentračního tábora Mauthausen.
„Tehdy 25. ledna se podařilo třem vězňům přelézt bok vagonu a začali utíkat. Dva z nich zastřelili, uprchnout se podařilo jen jednomu," popisuje průběh zoufalého pokusu o záchranu života Jitka Vandrovcová. Přestože postřelení vězni stále žili, tehdejší drážní lékař Malý je nesměl ošetřit ani přes skutečnost, že venku vládly kruté mrazy mínus 26 stupňů. Svědci uváděli, že když je pak Němci odnášeli, museli je doslova odtrhnout z kolejnic, k nimž přimrzli. „Jen na jihu Čech po sobě tento transport zanechal 300 mrtvol pohozených u trati," dodala k hrůzné minulosti Lenka Vandrovcová.

Den po dni svobodným Táborem

Lidé, kteří se sešli ve dvě hodiny odpoledne na další historickou procházku Sobotníků, patřili ke generaci, jež si válečné časy pamatuje z dětských let. Na tvářích některých z nich bylo patrné, že i jejich rodiny zažily německý teror na vlastní kůži.
Při zmínce jedné z průvodkyň minulostí o potravinových lístcích, na něž dostávalo německé obyvatelstvo větší příděly než Češi, pokývali někteří účastníci procházky smutně hlavou. Přestože slunce příjemně hřálo do zad, při vzpomínkách na tuto smutnou dobu nejednoho z nich mrazilo za krkem.

V sobotu 5. května ve čtyři hodiny odpoledne svolalo německé vojenské velitelství poradu se zástupci českého četnictva, městské policie a zástupců města.
„Vystupování Němců bylo ještě velmi sebevědomé, zakázali shromažďování lidí a nařídili zavírací dobu pro všechny podniky a obchody na osmou hodinu večerní," vypráví již na Žižkově náměstí Jitka Vandrovcová, „německý velitel vyhrožoval, že Němci disponují tak velkou silou, kterou by během dvou hodin obsadil celé město. Po celém Táboře lidé strhávali německé vlajky a nahrazovali je československými."

Ve tři hodiny 6. května se uskutečnila dalších schůze, tentokrát i za přítomnosti ilegálního národního výboru. Velitel Němců odmítl vzít na vědomí jeho existenci a prohlásil, že jeho muži složí zbraně pouze do rukou Američanů a zároveň bude zajištěno bezpečí pro německé civilní obyvatelstvo.
„Výslech vládního komisaře a policejního nadporučíka Slezáka byl v pondělí 7. května ukončen s rozkazem, aby byl ve městě zachován klid a jakákoliv porušení se měla hlásit Wehrmachtu nebo gestapu," popisuje události těsně před osvobození města Lenka Vandrovcová.

Následující den se uskutečnila poslední schůzka s velitelem Wehrmachtu, který uznal národní výbor a českého okresního hejtmana. Vyvěšování českých vlajek přestalo být trestné, a bylo povoleno zatýkání kolaborantů, udavačů a zrádců.
Zároveň se vyklidila budova gestapa, dnes původní dům dětí a mládeže za hrází Jordánu. Příslušníci gestapa se připojili k posádce Wehrmachtu v táborských kasárnách. V noci z 8. na 9. května pak Wehrmacht i gestapo město opustili.

Osvoboditelé konečně dorazil

Sovětská armáda přijela osvobodit Tábor 10. května od jihu. Lidé ji vítali již od Černých mostů, dále přes dnešní Soběslavskou a Budějovickou ulici na Křižíkovo náměstí. Kolem půl jedné dorazili na Žižkovo náměstí.
„Vítali je představitelé místního okresního národního výboru, a také spisovatel Ivan Olbracht, který byl předsedou krajského revolučního národního výboru. Veliteli sovětských vojsk byli major Pěrvuchin a generálmajor Konotop," líčila události osvobození Jitka Vandrovcová.

Dopis z Buchenwaldu, ve kterém stálo, že se vězni brzy vrátí, přišel 11. května. Vlak s nimi dorazil do Tábora o deset dní později.
V polovině května pak Tábor navštívil prezident Beneš se svou manželkou, aby před hotelem Grand přivítali předsedu místního národního výboru Václava Soumara. Prezidenta uvítala i partyzánská brigáda Táborité v čele s Josefem Hojdarem.

Dne 17. května se po městě rozkřikla zpráva, že byl četníky chycen jeden z nejbrutálnějších táborských gestapáků, Karl Müller.
Do města byl přivezen vlakem a podél silnic od nádraží až k věznici na náměstí Mikuláše z Husi se shromáždily stovky lidí. „Müller byl veden na provaze uvázaném za jednu nohu, bos a se svázanýma rukama za zády. Na krku se mu houpala cedule s nápisem VRAH TÁBORA," dodávají průvodkyně.

Táborští sice uposlechli výzev četnictva, aby Müllera nechali projít, stejně měl ale ochranný oddíl partyzánů a četníků co dělat, aby rozlícený dav udržel. Při těchto slovech bylo v obličejích Sobotníků vidět zadostiučinění.
Krátce po zatčení Müllera se otrávila jeho dvacetiletá dcera Olga, která pracovala na táborském úřadu. V době heydrichiády údajně při pohledu na odsouzené, které vezli na popraviště, vykřikovala, že se chce koupat v české krvi. Karl Müller nakonec zemřel v září 1945 na zápal plic.

Táborskému gestapu velel od března 1940 Arthur Albrecht, jenž nechal zřídit táborské popraviště. Za své hrůzné činy nebyl nikdy potrestán.
Den před Müllerovým zatčením se na náměstí Mikuláše z Husi uskutečnila veřejná poprava největších táborských kolaborantů Jaroslava Ryneše a Zdeňka Krále. Mimořádný lidový soud nad oběma vynesl rozsudek smrti. Odsouzenci měli po těle modřiny, svázali jim ruce a byli označeni písmenem Z jako zrádce. Jejich život ukončila šibenice 18. května 1945 v půl jedenácté dopoledne za obrovského počtu přihlížejících občanů.

V září přivezli zpět do města zabavené zvony, Švehlovu sochu, Holečkovu pamětní desku a pamětní desky z pomníků padlých v 1. světové válce. Devátého října převzal velení nad sovětskou posádkou v Táboře sovětský ministr sportu generálmajor Gleb Baklanov a o měsíc později se vojáci s městem rozloučili. Gleb Baklanov se stal čestným občanem Tábora.
„Historie se stále opakuje a je učitelkou pro nás pro všechny. Naše dějiny by měl každý znát, aby se takové hrůzy už nikdy neopakovaly," vyzývá Pavla Suchomelová, která se historických procházek Sobotníků pravidelně účastní a výpravy do historie patří mezi její koníčky.