Soběslav - Masopust byl dříve na vsích jednou z největších událostí roku a téměř nikdo si ho nenechal ujít. Podle Františka Míky, který své mládí strávil ve Skopytcích, neexistovalo, aby se kostýmy sháněly v půjčovnách. „Každý šel v tom, co našel doma. Sám jsem se při průvodu zhostil několika rolí," vypráví.

Asi nejraději vzpomíná na masku holiče. Měl na sobě dlouhý plášť a v ruce dřevěnou břitvu. „Vždy jsme po cestě chytili nějakého dědu, symbolicky jsme ho drželi a samozřejmě jen tak naoko oholili. Za to jsme dostali třeba pět korun. Už na nás úplně čekali," popsal František Míka.

Podle jeho slov se velké oblibě těšil také kominík. „Falešní kominíci byli součástí každého průvodu. Přinášeli štěstí a chodili vždycky ke slepicím do kurníků krást vajíčka. Byla to tehdy nejlepší kořist. U toho jsme se nejvíc nasmáli," poznamenal.

Velkému zájmu se těšil také netradiční kostým fotografa, který si jednou vyzkoušel i František Míka: „Místo fotoaparátu jsem držel v ruce dřevěnou bedýnku 
s okýnkem. Byl v něm zastrčený takový balónek na klystýr naplněný vodou. Když se někdo přiblížil, dostal malou spršku. To pak holky křičely a utíkaly," směje se.
Stejně jako dnes se po masopustu konala zábava, kde svůj úlovek masky plnohodnotně využily.

S masopustem se setkal až v Řepici

Strakonice – Šestaosmdesátiletý Antonín Rameš během svého života jezdil lodí do Hamburku, poté brázdil Vltavu v Praze, coby kapitán výletní lodi. „Můj život byl pestrý, ale zároveň i těžký. Vždycky ale pode mnou byla voda," poznamenal s úsměvem. Nějakou dobu pracoval také 
v pražských Žlutých lázních. S tradicí masopustů se však setkal až v Řepici, kde posledních sedm let žil. „Každý rok se na něj těšil," přiznal.

Vzpomíná například na to, jak se hned zrána před obecním úřadem scházely masky, někdy jich bylo i ke čtyřiceti. „U každého stavení zahrály písničku, někoho vyzvaly 
k tanci a podobně. Každý je pak něčím pohostil. I mě provedly, když jsem ještě byl zdráv," dodal.
Antonín Rameš si chválil nejen masopusty, ale celý veřejný život v Řepici. Ať už to bylo v dřívějších časech sousedské posezení, či promítání s přednáškami v poslední době. Když mohl, rád se pořádaných akcí zúčastňoval.

Chalupu v Řepici měl po své druhé ženě. Domek byl dlouho opuštěný, teprve pak se tam přestěhoval. Antonín Rameš měl jedinou dceru, žila v Itálii, v 45 letech tam ale po nemoci zemřela. Poslední životní partnerkou Antonína Rameše byla Ludmila Polesná, někdejší vodní slalomářka a několikanásobná světová šampionka. Prožili spolu několik šťastných let.

Masky se šily z domácích zdrojů

Prachatice – Masky, k nimž se dá většina potřebných doplňků zakoupit, rozhodně nejsou stejné, jaké vídala Žofie Tučková ve svém dětství. „Každý, kdo chtěl být v průvodu, si musel s výrobou masky pomoci sám. Jako osmnáctiletá děvčata jsme se převlékala za víly.

Prostěradla se nabarvila namodro nebo nazeleno a z toho jsme měly šaty. Vycházelo se 
z toho, co měl kdo doma, co z toho se dalo na výrobu masky použít," vzpomíná. V masopustním průvodu byl k vidění řezník, švadlenky, princezny, noční královny či lesní žínky. „Předcházela tomu zabijačka a hodování, pak až byl masopust," vypráví.

Před každým stavením si masky zatančily s paní domu, odměnou jim za to byla štamprlička. „V poslední chalupě už mládenci ani tancovat nemohli. Odmítnout štamprličku nemohli, každý si musel dát pro zdraví slivovici," popisuje masopustní veselí.
Na masopust vyrážely nejen svobodné ženy, ale i ty, které již byly vdané. „Masopust byl jednou ročně, tak se to muselo pořádně oslavit. Nechyběla ani tancovačka," říká.

Už dopředu se všichni, kteří se měli zapojit do průvodu masek, domlouvali, kdo bude mít jakou masku, jak bude vůbec celý průvod probíhat. „Všichni jsme se na něj už dopředu těšili, byla to velká oslava," doplnila.

Za škádlení Židů skončila jako školačka v pytli

Komařice – Vůbec první vzpomínku na masopustní koledu má sedmaosmdesátiletá Marie Pavlová z Komařic z dob, kdy chodila do zdejší jednotřídky v objektu zámku. „Bylo mi asi osm roků. Masopust se konal v pondělí, 
v úterý. My jsme ve škole nedávali pozor, jen jsme vyhlíželi z okna, kdy půjdou, to nás pak pan učitel radši pustil domů už v deset hodin. Zrovna se tu koledníci strojili. A to víte, my jsme Židy pořád poškubávali za oblečení, tak nás popadli, každého do jednoho pytle, ten zavázali, postavili 
k hasičárně a odešli. Ale jen co nás další pustili, zase jsme za nimi letěli a pošťuchovali, ale na koledníky jsme si netroufli," vzpomíná seniorka, která si nenechala ujít komařický masopust ani uplynulou sobotu.

Pamatuje ale i smutné časy. „V devětatřicátém přišli Němci a bylo po masopustu. To se nesmělo nic. Po pětačtyřicátém pak hodně lidí z Komařic odešlo do pohraničí, tady zůstalo obydlených jen pár statků a masopust se obnovil až po mnoha letech, teprve v šestapadesátém roce. To jsme ale udělali velkej masopust, dokonce jsme s ním byli i v Praze a na Moravě, kde byla sešlost masopustů," vzpomíná na znovuzrození prastaré tradice.

Pro Marii Pavlovou ale masopust řadu let znamenal nejen veselí, ale i spoustu práce. „Měli jsme s mužem hospodu. Toho mytí, praní, těch ubrusů politých! Byl tam krásný sál s parketami, ale co mi to dalo práce je pak umýt. Ale i tak jsem měla masopust ráda. Sešlo se vždycky spousta lidí, když řeknu dvě stě, je to málo, plná náves a v sále jsme nestačili čepovat a roznášet pití. Pamatuju, že jsem koledníkům schovávala klobouky, aby o ně nepřišli," vypráví.

Koledníky čekala i o uplynulém víkendu, ale vyhlížet je jen z okna svého domu až do podvečera, kdy obvykle přichází na řadu stavení v ulici, kde Marie Pavlová bydlí, nevydržela a byla se na řádění koledníků spolu se sousedy podívat na komařickou náves.

Pálenku si vychutnaly i babičky

Markvartice – Ani na okamžik nezaváhá, když slyší otázku, jaký nezapomenutelný zážitek má spojený s masopustem. „Pamatuji si, jak ještě za mých mladých let tady Markvarticemi jezdívaly vždycky o masopustu cikánské vozy a cikáni. To bylo ještě někdy v padesátých letech. Nezapomenu, jak se také jednou stalo, že místní babičky uzmuly koledníkům láhev kořalky. Sedly si na náves na lavičku, podávaly si ji navzájem a upíjely a upíjely, až se opily," vzpomíná František Písek.

Jako mladý prý na koledu také chodíval, také tancovával kolečko a vůbec zažíval všechno, co k tomu patří. Ale to prý bylo jen několik let, pak už to přenechal mladším.

V Markvarticích pořádali masopust svého času také zdejší hasiči, jejich velitelem byl po určitou dobu i František Písek. Tehdy to bývala silná základna, která pořádala 
i masopustní taškařice pro vedlejší Zubčickou Lhotku nebo Zubčice. „Mívali jsme tu organizované všechny. Muže, ženy, dorost, žáci, ale v šedesátém osmém to všechno krachlo. Přestal jsem dělat 
i velitele, protože mi sebrali klíče od hasičárny," dodává František Písek.

Dnes už masopustní rej pro Markvartické pořádají hlavně nadšenci z nedalekých Zubčic.

Břiličtí hasiči vyrobili i dělo

Břilice – V sobotu převzaly maškary vládu ve vesnici Břilice u Třeboně. Tam má masopustní veselí již mnohaletou tradici a přežilo i totalitní režim. „Vždycky ho organizovali dobrovolní hasiči. Začínali jsme s pořádáním v roce 1975. Dávali jsme ho dohromady v duchu staročeských tradic a snažili jsme se nechat mu původní podobu. Čerpali jsme ze vzpomínek břilických občanů, něco jsme si pamatovali i jako děti," říká Vojtěch Leština, který byl dlouhé roky neúnavným organizátorem.

Asi sedmičlenná parta nadšenců se scházela před masopustem každou neděli a plánovala, jaké budou novinky 
a připravovala program.
„Postupně jsme dělali všechny masky, chtěli jsme, aby byly původní, jak to bývávalo dřív, takže různá řemesla a vše, co k tomu patřilo.

Měli jsme i tradičního pana Masopusta. Dnes už je to trochu problém, ale mívali jsme i dva páry koní, jeden táhl na bryčce Masopusta a druhý cikánský vůz s plachtou, na kterém jezdily děti," pokračoval Vojtěch Leština.

Břilický masopust tradičně začíná výstřelem z děla, které rovněž vyráběli hasiči. K tomu patří vždy oficiální úvodní řeč s prupovídkou. A večer se všichni scházejí v hospodě, kde se masopust pohřbívá. 
K tomu neodmyslitelně patří i tancovačka s muzikou a na své si přijdou i děti.

Kostýmy byly z Národního divadla

Milevsko – Maškarní průvody Josef Kroh sleduje už více než padesát let. Má radost z toho, že se tato tradice, s výjimkou krátkého přerušení, udržela dodnes. V sobotu se uskutečnil již 151. ročník.

„Za první republiky organizoval maškarní průvody takzvaný komitét a být jeho členem byla pro obyvatele města prestižní záležitost. 
V průvodu mohli účinkovat jen milevští občané. Po válce se ustavilo Maškarní sdružení, které spadalo pod kulturní klub ZVVZ. Je pravda, že v té době měli lidé spíše zájem dívat se z chodníku než jít za masku," uvedl Josef Kroh.

V padesátých letech si Milevští koupili za slušný peníz kostýmy z Národního divadla. Udržovali je ve velmi dobrém stavu a když o ně přestal být zájem, předali je do divadla v Písku.

Každý rok měly průvody jiný ráz, dost často vycházely 
z aktuálních událostí ve společnosti a tomu se přizpůsoboval vzhled masek. „Ale byly maškary, které se držely celá léta. Samozřejmě to byl Bakus, dále holiči, párkaři, nechyběl mlýn, který staré báby semlel na mladice. V průvodu bývali i koně z tehdejšího státního statku," vzpomínal Josef Kroh.

K maškarám v Milevsku patří také pomalované výlohy obchodů s více či méně vtipnými veršíky. Podobu maškar zachytil akademický malíř Karel Stehlík.