close Jiří Dintar. info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in Jiří Dintar. Jak se říká, svět není černobílý, a pravda bývá leckdy někde uprostřed. V tomto případě je ale kyvadlo notně vychýlené v neprospěch chovatelky. Ano, možná má své kočky opravdu ráda… a utrácí za ně převážnou část svého důchodu.

Ale to nic nemění na tom, že zavírat kočku s poraněným hrdlem společně s dvojicí dalších „útěkářek“ v kovové popelnici zatížené kamenem, rozhodně v pořádku není. Stejně jako mrtvolka kocoura, na které v krabici před maringotkou několik dní polehávají další kočky. „Loučí se s kamarádem,“ vysvětluje chovatelka.

Už před více než 14 lety na Havlíčkobrodsku, kde v té době manželé Kaprálovi žili, budil tento způsob „chovu koček“ zájem ochránců i veterinářů. Obzvlášť, když jich z podzimního počtu 94 najednou na jaře zůstala stěží šedesátka…

Zkrátka – „tento způsob lásky zdá se mi býti poněkud podivným“. Chovatelka blouzní o tom, jak jí lidé a město Chýnov podstrkují granule, ve kterých jsou mikročipy, po nichž se kočky chovají divně… v útulcích se dle jejích slov kočky zabíjí a prodávají lidem ke svačině… a další a další podobné příběhy.

„Já je nikomu nedám. To bych je radši zabila,“ říká chovatelka naprosto jasně. Její „láska ke kočkám“ připomíná přístup tyrana, který svou rodinu drží řadu let zamčenou ve sklepě se slovy „miluji vás, ale než bez vás žít, radši nás všechny otrávím“…

Proto je dobře, že příslušné úřady – a to doslova na poslední chvíli – přistoupily k jejich odchytu a následnému umístění do útulků. Teď je však potřeba přistoupit také k tomu, aby jich u maringotky zase příští jaro neběhaly další desítky. A také k přezkoumání psychického stavu chovatelky a její svéprávnosti.