Jiří Dintar.Zdroj: Deník / RedakceZda je to v pravý čas, či ještě brzy a jde o zbytečný risk, se neshodnou ani současný ministr zdravotnictví s tím bývalým. Těžko tedy soudit. Co ale vidíme s jistotou, je stav prudce se rozevírajících nůžek v úrovni vzdělání dětí. A stále narůstá…

Je to logické. Úplně jinak totiž vypadá distanční domácí výuka dejme tomu v rodině dvou vysokoškoláků, kde má dítě bezproblémové zázemí k tomu se učit… a ve volném čase dochází ještě na hodiny klavíru. A úplně jinak jsou na tom děti z nízkopříjmových či jinak problematických rodin.

Taková matka samoživitelka se třemi dětmi, dělícími se o jeden počítač, jim po příchodu z fabriky se školními úkoly leckdy ani nedokáže poradit. Obzvlášť pokud je sama schopna napsat „jestly“ a tápe nad tím, co že jsou to vlastně ty mluvnické pády. Když má navíc horko těžko co dělat, aby dětem obstarala aspoň obživu, jde zkrátka spousta věcí stranou…

Důležitost zázemí ostatně není žádným převratným objevem. Současná podoba distanční výuky ho jen brutálním způsobem nasvítila a zdůraznila. Řešení je přitom nasnadě: přestat se stavět k dětem jako víceméně jednolité skupině, a místo toho ostře rozdělovat. Zkrátka, neměřit všem stejným metrem. Učitelé přece dobře vědí, jak na tom jejich žáci jsou.

A že Mařenka a Pepíček se klidně můžou učit jenom z domova. Zato Davídkovi by hodně pomohlo, kdyby aspoň jednou v týdnu dorazil na prezenční výuku. A Tomášek ji potřebuje pokud možno intenzivní, protože doma se nenaučí vůbec nic. Takže do školy aspoň třikrát do týdne, pokud to nejde denně.

Bylo by to logisticky opravdu tak složité?