Ani dnes se zatím nedočkala záchrany a její krása mizí před očima každým měsícem.

Další z komárovských opuštěných domů je číslo popisné 5, dříve jeden z největších a nejvýznamnějších statků v obci. Dnes v něm budete jen těžko hledat krásu selského baroka, již se tak staletí pyšnil. Jeho novým majitelem je společnost Bonus, konkrétně Jan Rosák.

„Nějací mladí lidé dům tehdy koupili a začali s opravami, ale nedokončili je. Noví majitelé chtějí pokračovat, mají zpracovaný projekt a pán se sem snad chce i stěhovat," míní starosta František Malecha.

Usedlost tvořila sýpka, jedna z nejstarších v Komárově, a obytná budova. Sýpka se sune k zemi, obytná budova má nová okna.

„Byli tu za posledních šestnáct let tři majitelé a objekt je na tom čím dál hůře. Špejchar býval i v architektonických průvodcích, byl nádherný! Dnes je z něj takřka ruina. Hodně se na stavu podepsal minulý režim, který v objektu podobně jako u nás udělal prasečák a lidé se tu ke stavbám chovali jako kozy v bezinkách," popisuje sousedka, která si nepřála být jmenovaná. I ona má za sebou těžké chvíle rekonstrukce historicky cenného objektu – nemovité kulturní památky.

„Člověk k těmto stavbám musí opravdu vztah. Z povinnosti či pro peníze to opravdu dělat nelze. Ty domy mají duši," dodává.

Šance na život

Obě budovy statku by však mohly ještě dostat šanci. V plánu je totiž jejich záchrana. „Stav objektu není dobrý, ale už je vypracovaná dokumentace na opravy. Majiteli jde o zachování původního stavu, což není jednoduché, protože tomu předcházejí jednání s památkáři a podobně. Také se hledají finance. Kdy přesně opravy začnou tak nedokáži konkrétně říci, odhaduji za rok, dva," tipuje správce budovy Jaroslav Český. Jan Rosák usedlost koupil před zhruba čtyřmi lety. Stavět by se mělo i z původních materiálů. Kolik opravy budou stát se stěží odhaduje, pozná se to až při prvním „kopnutí" do domu.

Také využití objektu ještě nemá přesné kontury, možná bude sloužit k rekreaci či stálému bydlení. „Jedná se také o pozemcích kolem statku. Majitel by jim rád vrátil původní využití, tedy používání k pastvinám a udržovaným travnatým plochám," dodal Český.

Zajímavé je, že Národní památkový úřad v Českých Budějovicích zrušil památkovou ochranu nad hospodářskou budovou, kde býval prasečák, sklad a palírna borky. „Ochrana se rušila natřikrát, v letech 2009, 2010 a letos, na žádost majitelů. Zrušení památkové ochrany se týkalo stodoly, pak seníku, kolny a palírny. Důvody jsou bohužel neveřejné," říká Eva Zuzáková z Národního památkového úřadu v Českých Budějovicích. Chráněná je nadále obytná budova, stáje a sýpka.

„Nejsmutnější pohled se nám naskytne na velmi chátrající usedlost č. p. 5, která se nachází v jihozápadním rohu vsi. Dům má částečně dochovanou dispozici staršího, původně roubeného stavení, pravděpodobně z roku 1815. Jeho dnešní podoba vznikla v roce 1905, jak se můžeme dočíst z vročení. V levé části stavení stojí patrová sýpka laděna do žluté a modré barvy. Pravděpodobným autorem je opět Martin Paták. Je datována rokem 1862," píše Zuzana Nováková z Husitského muzea v Soběslavi ve své diplomové práci.

Historie původního, roubeného stavení přitom sahá do roku 1787, kdy v něm bydlel Petr Pítra. „Roubenka tam stále je, jen o ní nikdo neví. Část jí zbyla v komoře obytné budovy a je zakrytá zdivem. Dále si myslím, že dům nezdobil Paták, ale jeho konkurent František Šoch. Jejich styly byly ve finále podobné, takže je to těžké přesně říci, ale já četla ve starých knihách, že to byl Šoch," prozradila Lenka Martínková, která statek obývala v 90. letech 20.století.

Zlaté časy na statku

Rodina Pítrových v roce 1927 bydlela v č.p. 3. „Pětku" obývala Rosálie Ševcová z čísla popisného 1 – vdova po rolníku Františku Ševci, který padnul v první světové válce. „Dědu zapíchli Srbové, když si myl nohy ve vodě. Babička zůstala sama s třemi dětmi," říká vnučka Marie Chyšková. Statek tehdy patřil k šesti největším v obci, rozloha i s pozemky byla kolem 30 hektarů půdy. Místními jsou tito hospodáři nazývání celoláníci. Ti obyčejně krom rozlehlých polností mívali také asi šest krav, pár volů, pár až dva páry koní a kolem 20 kusů dalšího hovězího dobytka.

V roce 1935 došlo k drobné úpravě okolí gruntu. Do té doby „chybělo" v obci číslo popisné 6, které bylo jen podružskou chalupou u statku číslo pět. Šestku pak postavil Jan Honsa. O rok později se na statek č.p. 5 přiženil František Mrázek (*1902) z Klečat, který si vzal Boženu Ševcovou. Usedlosti začaly dobré časy.

V roce 1937 Mrázek opravil střechu nad stájemi a začal budovy opravovat. I když ho na chvíli v roce 1938 přibrzdilo rukování do války.

Svolávací lístek dostal spolu s ostatními 25. května v devět hodin ráno, v deset už byli muži v Soběslavi. Dle kroniky se rychlým nástupem a postupem zasloužili o obranu státu. Mrázek se zanedlouho vrací na statek a v roce 1939 staví chalupu pro služebné. Celá usedlost vzkvétala.
Po válce (1945) se František Mrázek stává předsedou Národního výboru, ve funkci je však pouhý rok. Dle kroniky Komárova Mrázek vstupuje 25. září spolu s dalšími rolníky do JZD. Jenže to se neslučuje se záznamy Lidového soudu v Soběslavi z listopadu 1955.

Už v roce 1952 je František Mrázek dvakrát pokutovaný za neplnění státních dodávek, které jsou mu uloženy, a nemá prý zájem o prosperitu JZD. Při tom, co se dělo poté, jímá hrůza. Mrázek nechtěl hnojit nakázanými hnojivy, schovával si obilí a žito, neplnil uložené dodávky, ponevadž splnit je nebylo reálné. Neměl také vhodné zatřídění, protože pocházel z kulacké rodiny, měl příliš majetku a rychle budovy opravoval, za první republiky byl členem lidové strany a navíc měl najatou děvečku a kočího. Tudíž vykořisťoval námezdní pracovní síly. Zařadil se tak mezi nevhodnou kapitalistickou vrstvu obce. To je jen zlomek obvinění za údajný vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost a narušování soužití v obci.

Komunistické zlo

Lidový soud Františka Mrázka odsoudil - aby ho převychoval a aby byl odstrašujícím příkladem pro ostatní v obci - k šesti měsícům vězení nepodmíněně, zabavení veškerého majetku, zbavení čestných občanských práv na pět let, zákazu pobytu na Soběslavsku a nahrazení nákladů trestního řízení. Mrázkovi tehdy měli tři děti, dvě dcery a syna.

„Soud proběhl během čtrnácti dní, bez právníků, bez šance na obhajobu. Tomu se dnes už jen směju," vzpomíná tehdy sedmnáctiletá Marie Chyšková, starší dcera Františka Mrázka.

Původně však měli komunističtí pohlaváři zabavit statek číslo popisné 1. „Paní tehdy šla za předsedou, plakala a na kolenou prosila, ať to nedělají. Měli malinké děti, my už byli větší a tak jsme šli my. Nezlobíme se, byli to příbuzní babičky, protože z toho gruntu pocházela," říká Marie Chyšková.

Na Mikuláše roku 1955 přišlo vystěhování rodiny ze statku v Komárově. V ledovém prosinci se choulila zabalená do dek na korbě nákladního vozu. „Vše probíhalo pod dozorem funkcionáře ONV, který spolu s řidičem přijeli záměrně malým nákladním autem. Nesměli jsme si vzít nic navíc, jen co se vešlo na korbu, jen to, co bylo nutné pro holý život. Čtrnáctiletý bráška si nesměl vzít ani svého psa. Ten za námi dlouho běžel a štěkal, loučil se, a bratr plakal. Bylo to strašné. Nikdo nevěděl, kam nás vezou," vzpomíná žena a celá se zachvěje. Nikoli však vzpomínkou na zimu, ale bolestí v duši.

„Promiňte, celá se klepu, když se o tom začne mluvit. Jsem z toho špatná a vždy mě to rozhodí. Všichni jsme tehdy byli velice nešťastní a ani já si nedovedu představit ty pocity lidí, jako byl táta. Dal do statku úplně vše - sílu, život, veškeré peníze, mnozí se kvůli opravám obydlí se zadlužili. A pak někdo přišel a vše jim sebral. Vím, že tyto lidi mrzelo, že byli odsouzení za nic. To je ve finále i lámalo," dodává.

Rodinu Mrázkových odvezli na farmu Dolní Skrýchov u Jindřichova Hradce, kde bydlela ve dvou malých místnostech bez sociálního zařízení, bez vody. Tam rodina pracovala šest let. František Mrázek mezitím odešel na šest měsíců do vězení na Slovensku. Do té doby byl silný, zdravý muž. „Když se z vězení vrátil, viklaly se mu všechny zuby a měl angínu pectoris. Asi ho bili a nevíme co ještě. Měl zakázáno mluvit o tom, co zažil. Muselo to být ale strašné," vzpomíná na hrůzy Marie Chyšková. Ani ona, ani sestra nesměly studovat. „Chtěly jsme na Střední zemědělskou školu, ale bylo nám to zamítnuto, protože se otec se projevil neplněním dodávkových úkolů jako nepřítel lidově demokratického zřízení. Studovaly jsme tak zemědělské učiliště a domů nesměly často jezdit, aby nás tam soudruzi neviděli. Otec nás tím chránil," podotýká. Rodina následně bydlela na Lhotě Samotě u Plané nad Lužnicí a nakonec v domečku v Sezimově Ústí, kde rodiče Marie Chyškové dožili. Do Komárova se už nikdy nepodívali a navrácení usedlosti se nedočkali.

Výsledky voleb? Hrůza

K tomu došlo až v roce 1992, kdy Marie Chyšková statek převzala ve zdecimovaném stavu. Pro nedostatek financí na opravu se ho v roce 1996 rozhodla prodat tetě Lenky Martínkové. Ta se grunt snažila léta zachránit a podle Marie Chyškové se jí to dařilo.

„Teta mi objekt přenechala. Jsem veliký milovník této architektury, a tak mi bylo líto, v jakém stavu je. Byl skoro padesát let pustošený," vypráví Martínková. Začala tehdy se rekonstrukcí, brána do statku už byla spadlá, sýpka měla propadlou střechu. Do objektů zatékalo a zdivo trhal mráz. „Když jsem začala s opravami, lidé ve vsi si klepali na čela. Milovala jsem to tam. Stálo mě to mnoho sil i peněz. Mám vztek, když se tam nyní jednou za rok podívat. Současný majitel se o to zatím nestará dobře a dům opět pustne," říká smutně Lenka Martínková a dodala, že kdyby měla peníze, hned by statek koupila zpět a pustila se opět do oprav. „Dům jsem tehdy opustila, protože přítel tam nechtěl bydlet a nechtěl už v opravách pokračovat. I já jsem do toho dala veškeré úspory, nezbylo, než jít do menšího domečku," doplňuje. Dům číslo pět před asi čtyřmi roky prodala současnému majiteli Janu Rosákovi, ten by ho chtěl v nejbližší době vrátit do původního stavu.

Nutno dodat, že v roce 2008 byla Marie Chyšková předvolána kriminální policií. Ta chtěla zaznamenat a vyšetřit všechny zločinné hrůzy, která se za minulé režimu staly. „Chtěli po nás formální žalobu, která měla sloužit pro další generace jako doklad toho, co se tu dělo! A jak dopadly volby dnes? Občané ty lidi opět volí! Co se to tady děje? To je ta paměť národa tak krátká?" ptá se Marie Chyšková a neskrývá zlobu.

Nedokáži po tom, co jsem od ní slyšel a četl, odpovědět…

David Peltán