Tábor – „Nyní mají někteří lidé doma spousty různých knih, to ale za války vůbec nebývalo," začala své vyprávění třiaosmdesátiletá Božena Kaprálová, jež pochází z Blanice u Mladé Vožice.
Strávila tu mládí a lidé si pro četbu jezdili do knihovny v Mladé Vožici. „Určitě vás napadne, že tam byly hlavně náboženské spisy. Není to tak. Církev ji tady provozovala 
v jednom z domků. Byly tam pohádky, ale i milostné romány," vypráví pamětnice, která našla největší oblibu 
v básních Josefa Václava Sládka a stále nazpaměť zná jejich sloky. „Ještě dnes si jeho básně pamatuji. Pomáhaly mi překonat těžkou dobu. Jsou nádherné. Lidé byli stále 
v práci a večery jednoduše trávili u knih," zmínila se.
Podle jejích slov byly knihy drahý špás a dovolit si je mohl málokdo.

„Občas měl někdo jeden nebo dva výtisky. Nebýt knihoven, které bývaly i v malých obcích, tak by se k nim člověk ani nedostal. Někdy měli lidé knihovny i doma a půjčovali knihy ostatním."
Lidé si proto často vypomáhali novinami, které stejně jako knihy nabízely také různé příběhy. „Pamatuji, že maminka nějaké noviny odebírala a v nich byly vždy knihy na pokračování. Vystřihávala romány, které pak slepovala a svazovala. Sestra je má ještě doma. Lidé bývali hodně čtiví," uzavřela.

V Praze bylo hodně antikvariátů

Otín – Zatímco v menších městech byly zvláště některé knížky doslova podpultové 
a nedostatkové zboží, v Praze to bylo podle šestašedesátiletého Františka Fojta lepší. „Ani jsem moc nechodil půjčovat si do knihovny, měl jsem doma hodně knih svých, které jsem si koupil," říká obyvatel Domova seniorů v Otíně u Jindřichova Hradce.

Moc se sháněním knížek nezabýval, ale co se mu líbilo, to si opatřil. Pochází z Pacova, ale čtyřicet let žil v Praze. Jako zemědělský inženýr totiž nejdříve pracoval na okresní a pak krajské zemědělské správě a nakonec roky na ministerstvu zemědělství.

„V Praze bylo i hodně antikvariátů, takže se dalo získat hodně zajímavých knížek. Neměl jsem nikdy ani žádného vyloženě oblíbeného autora, spíš jsem si kupoval to, co zrovna bylo k mání. Nejraději jsem měl historické romány a cestopisy. Ale zase jsem neměl nějaký vyhraněný zájem. Líbily se mi hodně naše české dějiny a potom také evropské. Bylo to zajímavé a poutavé čtení," doplnil František Fojt.
V minulosti bývaly zažité knižní čtvrtky, kdy se na pulty dostávaly novinky. Kolikrát před knihkupectvími stály od rána dlouhé fronty, a mít známého knihkupce byla výhra, protože ten za určitou „protislužbu" většinou nějaký ten bestseller pro kamaráda schoval.

Knižní láskou byl Kája Mařík

Rájov – Když před necelými sto lety sepisovala Marie Wagnerová pod pseudonymem Felix Háj první dobrodružství Káji Maříka, chlapce z oblasti Podbrdska, jistě nepředpokládala, jaký fenomén pod její rukou vzniká. Kája Mařík maximálně okouzlil 
i Anežku Šítalovou z Rájova. „Byla jsem do něj zamilovaná," usmála se šestaosmdesátiletá žena. „Mám všech sedm dílů. Vždycky mě hrozně bavily!"
Jako dítě knihy, ve kterých postavička Káji Maříka ožívala, získávala od faráře. „Tehdy bylo povinné náboženství. Pan farář nám knihy rád půjčoval," řekla Anežka Šítalová, jež četla už od dětství. Další knihou, kterou s velikým zaujetím přelouskala, byla například Babička Boženy Němcové.

Anežka Šítalová žije v okrajové části Rájova, která je spíše samotou. Elektřina byla 
v jejich baráku zavedena až začátkem padesátých let. „Četli jsme proto u petrolejových lamp," zavzpomínala.

Ke knihám se nejčastěji dostávala jak u zmiňovaného faráře, tak ve škole. „Měli jsme tam půjčovnu. Jinou možnost jsem vlastně neměla, protože mě tatínek nikam moc nepouštěl," dodala Anežka Šítalová, která je dodnes vášnivou čtenářkou. Bohužel už ale ze zdravotních důvodů nemůže číst knihy. Věnuje se tedy alespoň dennímu tisku či třeba časopisům.

Co číst bylo, ale muselo se vybírat

Prachatice – Velkou čtenářkou byla v minulosti osmaosmdesátiletá Ludmila Drápalová, která v současné době bydlí v prachatickém Domově seniorů mistra Křišťana. Když šlo o knihy, velice ráda si je kupovala nebo půjčovala a trávila u nich svůj volný čas.

„Četla jsem hodně, až po manželově smrti jsem polevila, už jsem se nedokázala tolik soustředit," přiznává.
Její rodiče měli velkou knihovnu, kde vyhledávala tituly úplně nejraději. „Ráda jsem si knihy ale i kupovala. Některé byly levnější, jiné i docela drahé. Kniha se dala koupit za patnáct korun československých, ale třeba i za třicet. Vždycky jsem si rozmyslela, kterou knihu koupit," vyprávěla paní Ludmila. Nejen peníze ovlivňovaly výběr knih u Ludmily Drápalové. „Vybírala jsem si takové knihy, které jsem opravdu chtěla zařadit do knihovny, nekupovala jsem všechno," řekla. Mezi její nejoblíbenější knihy patřil román Margaret Mitchellové 
o americké občanské válce Jih proti Severu. „To je knížka, kterou mám ráda dodnes," říká k románu, který se svého času zařadil po Bibli k nejprodávanějším knihám a stala se předlohou úspěšného filmového zpracování.

Ke knížkám vedla Ludmila Drápalová také své děti. „Dětem jsem od jejich dětství knihy kupovala a dcera je dodnes velká čtenářka," uzavřela.

Mayovky střídaly romány klasiků

Písek – Mikoláš Morávek využíval každé volné chvilky ke čtení. Dokud působil ve vysokých manažérských funkcích, tolik toho času nebylo. Nyní se může věnovat novinkám na knižním trhu i vracet se k oblíbeným titulům.
„V dětství jsem četl dobrodružnou literaturu od Karla Maye, zaujaly mě také vědecko-fantastické příběhy, jejichž autorem byl Jules Verne. V mládí potom dobrodružnou literaturu vystřídaly romány od klasiků, jakými byli Lion Feuchtwanger, Ernest Hemingway, Honoré de Balzac, Johannes Mario 
Simmel a další spisovatelé," uvedl Mikoláš Morávek.

Studium na gymnáziu ho přivedlo k povinné literatuře a k románům od Aloise Jiráska, Lva N. Tolstého nebo od jednoho z nejvýznamnějších slovenských autorů Martina Kukučína. Rodina měla obdobný výběr autorů.
Čtení knih si oblíbila celá rodina, která byla členem edice Společnost přátel krásných knih, později edice Knižní klub.V okolí Mikoláše Morávka byly knihy běžnou výbavou.

„Zakázanou literaturu ani rodokapsy jsem nesháněl. Postačily mi romány, které byly dostupné na knižním trhu nebo v knihovně. V každém období života jsem měl nějakou oblíbenou knížku. Byli to romány, nebo povídky od autorů, které jsem už jmenoval," dodal pan Morávek.

F. L. Věk je dnes už téměř zabitá publikace

České Budějovice – V mládí četl Jiráskova F. L. Věka a další náročné knížky. I proto jednasedmdesátiletý Milan Štěpánek z Českých Budějovic 
s lítostí sleduje, jak málo čte dnešní mladá generace. „Dříve se četlo podstatně více, už ve škole byla povinná četba, která hrála podstatnou roli," vzpomíná na mládí. Podle něj je podobný přístup ve školách v dnešní době již neproveditelný. „Děti mají dnes jiné možnosti, počítače. Dnes se student u maturity přizná, že nečetl Babičku, ale našel si na internetu rozbor na dvě stránky a stačí mu to. Je to trochu smutné," nechápe Milan Štěpánek, který navíc dodává, že rozhodně nebyl největším čtenářem ve třídě. „Ale i tak jsem četl hodně. Měl jsem rád Cirkus Humberto, ten jsem četl několikrát. Pamatuji si i ten seriál, ale ten se knížce nikdy nevyrovnal," srovnává.
I když většina mladých chlapců četla v té době dobrodružné chlapecké romány od Foglara, odebírala časopisy a hltala Rychlé šípy, Milan Štěpánek přiznává, že na dobrodružné knížky nikdy nebyl. „Spíš jsem četl ty historické," říká s tím, že tento zájem mu vydržel dodnes. „Nejraději mám období středověku, českých králů," dodává.

Jako milovník historie poznal i tvorbu Aloise Jiráska. Jeho F. L. Věk se Milanu Štěpánkovi líbil. „Přitom dnes je to téměř zabitá knížka," pokrčí rameny jednasedmdesátiletý čtenář, který vzpomíná i na dobu knižních čtvrtků, které byly neodmyslitelnou součástí minulého režimu. „Byl o to tenkrát veliký zájem, lidé si vybírali, které knížky si koupí a stáli i dlouhé fronty. Já sám jsem kromě toho odebíral na vojně i knižnici Naše vojsko," vrací se 
k mládí.

I ve svém věku je stále vášnivým čtenářem, protože ho literatura stále baví, historická samozřejmě stále nejvíce. Pomáhá mu k tomu i jeho manželka. „Máme v Rožnově na náměstí knihovnu. Manželka tam má zařízenou kartičku, tak chodím s ní a občas si nějakou knížku půjčím," uzavírá s úsměvem Milan Štěpánek.

Pásla krávy s knížkou v ruce

Strakonice – „Knihy byly moje velká vášeň." vzpomíná na své mládí Marie Kovárnová. 
I když jako malé dítě musela doma hodně pomáhat, přesto si vždy čas na četbu našla. Nejčastěji to prý bylo večer doma, pěkně pod peřinou, aby ji rodiče nevyhubovali. „Kolikrát jsem si četla až dlouho do noci, i když jsem ráno musela brzy vstávat a jít do školy." vzpomíná s úsměvem na tváři. Přes den si prý vzala knížku jen k pasení krav, kde nehrozilo, že ji někdo z rodičů uvidí. „Jindy na to nebyl čas," svěřuje se, „matka by mě hubovala, kdyby věděla, že si listuji knihou a nepracuji."

Ráda četla červenou knihovnu, ale nejraději povinnou četbu. Zakázaná literatura jí nic neříkala, a tak se spíš věnovala knihám, které mají i v dnešní době velký význam.

Možností, kde sehnat nějakou pěknou knížku, dříve opravdu mnoho nebylo. „Na koupi knih nebyly peníze, takže školní knihovna byla skoro jediná možnost, jak se dostat k nějaké hodnotné četbě." popisuje shánění knih nynější důchodkyně.
Vzpomíná například na podkroví v domě, kde bydleli. Na půdě, kterou tajně navštěvovala, našla po strýcích rodokapsy. Ty si pak půjčovala, když už neměla co číst. Ačkoliv některé byly v tak špatném stavu, že se i jejich sešitový vzhled rozpadal, patřily k jejím oblíbeným.