VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kněží přes noc skončili v broumovské věznic

Veselí nad Lužnicí – Přesně dvacet dva let trvalo, než mohl Josef Hugo Pitel vystudovat a stát se knězem. Ve splnění jeho životního cíle mu bránily režimy. Teologická studia dokončil jen přes nezlomné úsilí a touhu pomáhat lidem.

11.1.2013
SDÍLEJ:

DLOUHÁ CESTA kněžským životem dovedla faráře Huga Josefa Pitla ze západu Čech až na jih do Veselí nad Lužnicí, kde se snaží odpočívat a zároveň sloužit bohoslužby v domově sv. Františka.Foto: Lucie Janečková

Byl vězněn a odsouzen za rozvracení republiky. Nevynechal jedinou příležitost upozorňovat na zločinnost komunistického režimu 
a ještě i dnes na nebezpečí této ideologie neúnavně upozorňuje. Je člověkem vnímavým, citlivým a přestože mu bude už osmdesát pět let, nechybí mu smysl pro humor.
Když jsem ho navštívila v domově sv. Františka ve Veselí nad Lužnicí, kam se minulý rok přestěhoval z Třeboně, nadšeně vyprávěl o radostech i životních osudech.


Vy tady v domě sv. Františka sloužíte každý den mši, že ano?
Ano, to bylo mojí podmínkou. Když v létě dělal pan biskup změny v diecézi, tak došlo k mému penzionování, protože mi letos bude už 85 let. Paní ředitelka českobudějovické diecézní charity Michaela Čermáková mi nabídla tohle bydlení s tím, že už si dávno přáli, aby v charitním domě byl také kněz, tedy duchovní služba. Já jsem právě žádal tuto možnost, abych mohl denně konat bohoslužby. Začátek je vždy v 17 hodin. Účastní se jich nejen obyvatelé domu, ale přicházejí i další zájemci, někdy mladé rodiny s dětmi, jindy jednotlivci.

Pane faráři, díky vám vlastně tento dům stojí.
Před deseti lety, když byly ty velké povodně, tak jsem dostal za úkol jet s ředitelkou českobudějovické diecézní charity do Bolzana v Tyrolsku, kde pro postižené povodněmi připravili dar několika tisíc eur. Před panem primátorem a panem biskupem jsme tam prezentovali potřeby této katastrofy. Ten slíbený obnos se navršil na takovou sumu, že se řeklo, že ho nebudeme rozdělovat po drobných darech, ale že poskytneme především bydlení těm, kteří ho potřebují. A tak se začal stavět tento dům. Před deseti lety mě ani nenapadlo, že tam žebrám na dům, ve kterém skončím. Dům sv. Františka je vzácný i tím, že ho postavili lidé nám neznámí, většinou lidé prostí, kteří svými dary peníze shromáždili. Je to dům jihočeské diecézní charity a bydlet v něm může přes třicet klientů. Máme zde vše, co potřebujeme – slušné bydlení, dobré zacházení i péči.

Když trošku odbočím. Jak vnímáte amnestii, kterou prezident Václav Klaus vyhlásil k 1. lednu?
Právě vyhlášená amnestie je pro mě velice nesrozumitelná a je to pro mě opravdu taková bolest. Cítím s mnoha lidmi, kterým jde o humánnost, ale zároveň také o spravedlnost, budoucnost a jasnost v té spletité dnešní politické a hospodářské situaci. Nevím, jak tato amnestie k těmto základním podmínkám přispěla. Já sám jsem ale amnestii prožil.

Mohu se zeptat za co a kdy k tomu došlo?
Za komunismu jsem byl vězněn a odsouzen za podvracení republiky. To spočívalo v tom, že jsem celá léta, i když jsem musel pracovat ve fabrikách, prodělal službu u PTP, zůstal věrný svému řeholnímu povolání. Soukromě jsem složil řeholní sliby a to byl trestný čin. V roce 1958 jsem byl na pracovišti zatčen, odvezen do Plzně a tam měsíce vyšetřován. Pak nastaly procesy s námi s mladými členy premonstrátského řádu, že udržujeme řeholní život a to je přece zakázané. Výkon trestu jsem prožíval ve věznici v Kartouzích u Jičína, kde byli vězněni nejen zločinci a vrahové, ale také kněží, sedláci a živnostníci.

Jak ta amnestie probíhala?
Amnestie pro politické vězně byla vyhlášena v šedesátém roce, kdy do světa přímo křičely poměry socialistického Československa. Ale to byl velký rozdíl proti té nynější. Tehdy jsme odcházeli pokojně, i když ti, kteří tu amnesii prováděli, nám dávali najevo pohrdání. Amnestie navíc neznamenala, že se vrátíme ke svému povolání a nebo na nějaká slušná místa. Spíše naopak.

Kdo si podle vás zaslouží amnestii?
Podle mě člověk, který si je vědom, že nekonal správně a že se mu dává nová příležitost.

Co by měl udělat amnestovaný, když odejde z vězení na svobodu?
Jde o to, aby tito lidé byli sociálně a lidsky zajištěni. Jak vidíme v naší společnosti, která je jinak velice bohatá, toto zůstává otevřené a bolestné. Lidé se octnou na ulici, a tak je nebezpečí, že upadnou do starých trendů. Tady má své poslání i naše charita, která ve svých možnostech může zajistit palčivé okamžiky, kdy byli lidé propuštěni a neměli, kde přespat. Charita může radit, protože máme své psychology, ale nemá pravomoc řešit životní otázky. Kdyby někdo za mnou přišel a žádal radu, mohu mu projevit lidský křesťanský cit a vést ho k tomu, aby si uvědomil tu novou šanci, kterou dostal a také ho připravit na to, že cesta nebude jednoduchá a aby se ji snažil zvládnout.

Setkal jste se někdy s takovým člověkem?
Na farách se kněží setkávají s bezdomovci a s různými typy lidí, kteří přicházejí a žádají pomoc, ať už oprávněně nebo neoprávněně. Jsou to někdy případy, které hraničí až s drzostí, protože ti, kteří tu pomoc skutečně potřebují, se chovají docela jinak. Měli jsme směrnici, že jsme nedávali peníze, ale jídlo. Jednou ke mně přišel člověk, vyprávěl mi drastickou příhodu, že se nutně potřebuje dostat vlakem do nějakého města a nemá peníze na cestu. Tak jsem mu chtěl koupit jízdenku, ale v tom okamžiku jeho zájem o pomoc přestal.

To je zajímavé. Jste člověk bohatý zkušenostmi. Aby taky ne. Dle vašeho věku lze soudit, že jste prošel třemi obdobími – v dětství nacismem, v dospívání komunismem a teď žijete v demokracii.
My jsme zvláštní generace, okusili jsme od všeho. Ve svém dětství jsem se setkal se starým Rakouskem, protože v rodině se vyprávělo o příbuzných, kteří zažili první světovou válku, vyprávělo se o začátcích republiky a v obecné škole při vlastivědě jsme se setkávali se svobodným státem – první republikou. Samozřejmě také s katastrofou zvanou nacistická okupace. To všechno už jsem prožíval, bylo mi přes deset let a mám to ve vzpomínkách. Chodil jsem ministrovat a pohyboval jsem se mezi kněžími, uvědomělými křesťany a začínal rozumět tomu prožívání. Zvláště za nacistické okupace, kdy v mých rodných Klatovech bylo sídlo gestapa a dostávaly s k nám hrozné zprávy.

Co jste v tomto věku prožíval asi nejvíce?
Největší bolest mi způsobovalo zacházení se židovskými občany. Měl jsem spolužáka Žida, jmenoval se Arnošt Ringr, v Klatovech měli obchod. Já jsem k nim chodil do rodiny a dostal jsem se i do synagogy. Najednou už nebyl ve třídě, protože židovské děti nesměly mezi árijce a potom, to už jsme byli starší, stýkal jsem se s ním u svého vzdáleného příbuzného zahradníka, kam byl jeho otec i on přidělen na práci. Z celou rodinou byl ale odvezen do koncentračního tábora, kde zahynul. Po válce se vrátil jeho starší bratranec, který mě vyhledal a vyprávěl mi, jak na mě Arnošt často vzpomínal. Chtěl jsem si proto jeho památku zachovat.

Opravdu? Jak se vám to podařilo?
Když jsem dostal pozvánku, že se mohu zúčastnit poutního zájezdu do Palestiny, tak jsem požádal naši průvodkyni v Izraeli, že bych se chtěl více dozvědět o svém spolužákovi a že jsem slyšel, že tam mají síň, kde jsou k dispozici seznamy umučených v koncentračních táborech. Shodou okolností to byla ruská židovka, která studovala v Praze a mluvila česky. Tam jsem se domluvil a za šest týdnů mi přišel dopis, kde mi napsali, kdy Arnošt, jeho sestra Eva i rodiče zahynuli v plynové komoře. Pro sebe jsem si tak splnil uctění jedné z mnoha obětí.

Jak jste se vlastně stal knězem?
Bylo to mým snem, přestože jsem nebyl nejlepším žákem, ani hodným a poslušným chlapcem. Byl jsem spíš trochu darebák. Je podivuhodné, jak Bůh vedl mé kroky v těch složitých situacích. Ke konci války se mě ujal jeden kněz, který mi dopřál, abych se přiblížil kněžství, a vzal mě do soukromé církevní školy. Byl jsem tam do té doby, než ji nacisté zavřeli. Po válce bylo mnoho kněží a křesťanů vězněno v koncentračních táborech. Církevní ústavy byly zrušeny a musely se obnovit. Poté jsem se octnul v klášteře Teplá u Mariánských Lázní, což je osm set let starý premonstrátský klášter, který je známý svou knihovnou, v níž je sto tisíc svazků. V klášteře, jelikož byl v Sudetech, bylo mnoho členů německé národnosti. Tam jsem vlastně začínal studovat kněžství. Ti němečtí řeholníci byli odsunutí a my jako mladí adepti jsme klášter měli naplnit a počeštit. Českým převorem tam byl Heřman Tyl, mladý kněz, který byl spolu s ostatními premonstráty v Nové Říši zatčen a čtyři roky strávil v Buchenwaldu. Jeho spolubratři tam zemřeli, on přežil a chtěl klášter Teplá zachránit. Měl mnoho známých především z koncentračních táborů. Jeho spoluvězněm byl například komunistický ministr Alexej Čepička.

Zdá se to jako dobrý konec, ale jednoduché to určitě nebylo. Pokud se nemýlím, byl jste poté zatčen a převezen do Broumova. Jak se to seběhlo?
V padesátém roce, v noci ze 13. na 14. dubna, jsme byli při akci nazvané Kláštery přepadeni v klášterech od StB, od milice. Mezi první nepřátele nového zřízení patřila církev a v církvi řády. Každý musel otevřít svůj pokoj, příslušníci na nás mířili samopalem a my jsme se museli obléci, nesmělo se mluvit, všechno jsme tam museli nechat a všichni obyvatelé klášterů byli odvedeni do autobusů. Týkalo se to nejen nás mladých, ale také starých profesorů i kněžích, kteří tam žili na penzi. Všechny nás natlačili do autobusů a vyjelo se neznámo kam. Já jsem něco o komunismu věděl z vypravování od volyňských Čechů, ale nikdo z nás nedomyslel, co to bude znamenat, až to prožijeme na vlastním těle. Zastavili jsme ráno v Broumově, na polských hranicích, starobylý benediktinský klášter tam byl změněn na kriminál. Svezli nás přes tři sta. Tu noc byly zrušeny všechny kláštery. Vše bylo tajné, nikdo se nemohl na nic připravit.

Co tam s vámi dělali?
Všichni jsme tam byli drženi, museli jsme poslouchat tzv. školení, kde nám vykládali ty nesmysly a přitom nás pozorovali. Na podzim přečetli jmenný seznam lidí, kteří se stali příslušníky armády, protože musí splnit vlasteneckou povinnost a narukovat. To nebyla pravidelná vojenská služba, ale právě utvořené pracovní technické prapory (PTP) čili otrokářské zřízení. Moje jednotka skončila na Slovensku, kde jsme tam betonovali letiště. Já jsem krátce poté onemocněl a byl jsem odeslán do vojenské nemocnice do Rožumberoka. Poté jsem byl propuštěn do přezkumu a mohl jsem se vrátit domů, protože kláštery neexistovali. Po deseti měsících jsem byl znovu vyzván k nástupu do služby a znovu kvůli zdraví propuštěn. Nastoupil jsem do továrny, kde jsem strávil několik let.

Stále jste ale nebyl knězem. Jak tahle pouť pokračovala?
Až když přišel do Prahy jako administrátor arcibiskupství pražského pozdější kardinál Tomášek, líčil jsem mu mou klopotnou pouť a snahu. Po nějakém čase navštívil ministerstvo kultury, kde bylo církevní oddělení.Tenkrát tam odvážně řekl, že přichází protestovat, že během roku mu zemře vždycky větší počet kněží a že mu dovolují jen tři kandidáty ročně pro celou oblast. Jmenoval jim tedy vhodné lidi, kteří by mohli studovat na kněze. Všichni jsme pak byli přijati do Litoměřic na jedinou teologickou školu. To už byl rok 1966. Já jsem postoupil rovnou do třetího ročníku, protože už jsem měl čtyři semestry od padesátého roku.

Za dva roky byl rok 1968. Jak vzpomínáte na něj?
Poprvé jsem mohl vyjet z republiky. Jel jsem do Rakouska, do našich klášterů s tím, že budeme moci konečně obnovovat řádový život. Když jsem se chtěl v srpnu vracet, tak mi večer někdo tloukl na pokoj. Byl to jeden z mladých premonstrátů a říkal mi, že nemůžu jet zpátky do Československa, že se tam střílí. Já jsem říkal, že ne, že to jsou manévry. Hned mě ale vzal k rádiu, já jsem si našel stanici Praha a slyšel jsem o té hrůze, o vpádu spojeneckých vojsk. Pro mě to byl velký šok. Stál jsem totiž před ukončením studia a kněžským svěcením a teď zase překážka. U rakouských bratrů jsem strávil dva měsíce a pak jsem se vrátil domů. O rok později už jsem byl v pražské katedrále vysvěcen na kněze a mohl jsem ještě mít první mši svatou v Klatovech. Pak jsem mohl působit jen v pohraničí, například u Karlových Varů či Tachova. Všude jsem našel boží lidi, kterým jsem mohl sloužit.

To však stále nejsou jižní Čechy.
Kolem roku 1989 jsem si uvědomil, že už jsem tak nějak starý a viděl jsem, že klášter v Teplé, který se nám podařilo obnovovat, chtějí vést mladí. Zajel jsem za biskupem Antonínem Liškou, s nímž jsem byl u PTP a nabídl výpomoc českobudějovické diecézi. Byl jsem v Boršově, poté v Třeboni. Myslím, že jsem tam zbytečně neseděl. V kostele jsme zachránili mobiliář, například je opraven hlavní oltář, lavice, kaple sv. Barbory i postranní oltáře. No a nakonec jsem se uchýlil sem do Veselí nad Lužnicí.

Řekněte mi ještě na závěr, co vás dokáže potěšit.

Mám radost z toho, jak se na bohoslužbách potkávají lidé, kteří bydlí zde v domově, s těmi, kteří sem přijdou z města, jak si podávají ruce, zdraví se a vědí, že alespoň v jeden okamžik všichni patří k sobě.

Autor: Lucie Janečková

11.1.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Administrativa - Administrativa Recepční 75 Kč

Recepční (kromě recepčních v hotelích a dalších ubytovacích zařízeních) recepční. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 75 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: základy AJ nebo NJ, prac. doba 15:00-20:00 včetně víkendů. Pracoviště: Autocamping malý jordán, Ke Mlýnu, č.p. 59, 390 03 Tábor 3. Informace: Liběna Flachsová, +420 723 479 168.

Zákaznický servis - Zákaznický servis Pracovníci v zákaznických 16 000 Kč

Pracovníci v zákaznických kontaktních centrech Operátor call centra. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 16000 kč, mzda max. 20000 kč. Volných pracovních míst: 15. Poznámka: Chcete skloubit práci i letní prázdniny? U nás se na dovolené vždy domluvíte!, Rádi komunikujete s lidmi a pomáháte jim? Nemáte problém s prací na PC?, Zapojte se do našeho kamarádského kolektivu, kde je práce zábavou, je především o komunikaci s lidmi a o možnosti si individuálně řídit svůj časový plán. , A to, že dostanete placené volno za své splněné úkoly, je jen jedna z mála výhod práce u nás., Tato práce je vhodná jak pro osoby se zdravotním postižením, tak i pro maminky na mateřské, které se většinou hůře uplatňují na trhu práce. , , Nyní nabízíme na HPP nové zkrácené úvazky na 4, 5, 6 a 7 hodin. , , Náplň práce:, , Naši specialisté vás pečlivě zaškolí a připraví na komunikaci se zákazníky po telefonu. Zároveň se naučíte zaznamenávat zjištěné informace do PC. , Nabídka, U nás všem nabízíme širokou škálu motivačních odměn a bonusů. , Mezi benefity patří například vyplácená jubilea, nabídka levnějšího volání, zdarma občerstvení na pracovišti, hry a soutěže o různé ceny + další aktivity a ohodnocení, které pozitivně ovlivňují náladu a život našich operátorů. Je toho od nás ještě víc…ale to se dozvíte, až se uvidíme. ?, Pracovat budete pouze na ranní směny od pondělí do pátku, víkendy a svátky jsou volné., , , Tak co, našli jsme Vás?, , Volejte na tel: 380 900 122, nebo nám zašlete životopis na email: nabory@atoda.cz. Pracoviště: Atoda tábor, s.r.o., Světlogorská, č.p. 2771, 390 05 Tábor 5. Informace: Nicola Plánská, +420 380 900 122.

Výroba - Výroba Brusič nástrojů a kovů 18 100 Kč

Brusiči nástrojů a kovů brusič nástrojů a kovů. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 18100 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: placené ubytování, příspěvek na stravování, kontakt tel. nebo e-mailem, místo výkonu práce: KOVOSVIT MAS, a.s. - Sezimovo Ústí. Pracoviště: Petramont s.r.o., organizační složka, kovosvit mas a.s, náměstí Tomáše Bati, č.p. 419, 391 02 Sezimovo Ústí 2. Informace: Jozef Fečanin, +420 004 219 480 028 31.

Výroba - Výroba Elektrotechnici a technici energetici 23 000 Kč

Ostatní elektrotechnici a technici energetici Provozní elektrikář. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Nepřetržitý provoz, úvazek: . Mzda min. 23000 kč, mzda max. 35000 kč. Volných pracovních míst: 4. Poznámka: Náplň práce: udržování výrobního zařízení v provozuschopném stavu, Požadujeme: Osvědčení z vyhlášky ČÚBP A ČBÚ č. 50/1978 Sb. § 6 a vyšší, Čtení technické dokumentace, , Znalost automatizace (fr. měniče, snímače, elektro ventily…) - výhodou, Mechanická zručnost, Samostatnost, odpovědnost, Příspěvek na penzijní připojištění v případě pracovního poměru na dobu neurčitou, Stravenky, Odměna za odpracovanou dobu, K základní mzdě prémie a příplatky, Další odborné vzdělávání, možnost odborného růstu. Kontakt: emailem.. Pracoviště: Partner in pet food cz s.r.o. - veselí n.l., Jateční, č.p. 470, 391 81 Veselí nad Lužnicí 1. Informace: Dagmar Budinová, +420 734 418 541.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Chutná hezky, Jihočesky

Slapský „vlašák“ získal zlato

Ilustrační foto

Již nejsou mezi námi

Noc v muzeu na knihařské téma

Soběslav - Smrčkův dům v Soběslavi se v pátek od 16 ponoří do atmosféry sedmé Noci v Blatském muzeu.

Z automobilu zmizel notebook

Veselí nad Lužnicí – Pískovny opět lákají zloděje. Přesvědčila se o tom řidička Toyoty Yaris, která v době mezi půl osmou a půl devátou hodinou středečního večera odstavila svůj automobil právě u jedné z místních pískoven.

Psychika i fyzička v Café Deník

České Budějovice – Kavárna Deníku v parku BosoNoha se zaměřila na prastarý ideál rovnováhy duše a těla.

Kráska z Íránu, Maroka nebo jihu Evropy? Vyberte nejhezčí fanynku skupiny B

Fotbalové mistrovství světa v Rusku neprovázejí jen nádherné útočné akce a góly, ale i krásné ženy na tribunách či ve fanzónách. Do konce června vám budeme nabízet nejsympatičtější fanynky týmů z každé skupiny. Můžete hlasovat pro vaši favoritku, vítězky pak postoupí do finále, v němž se „utkají“ o pomyslný titul Miss šampionátu.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT