Historie vesnických škol se začala psát od roku 1774, kdy byl za vlády Marie Terezie schválen tzv. Všeobecný školní řád. Ten dal impulz ke zřizování nejnižších, tzv. triviálních škol. Tak uvádí vodická kronika.

Druhá budova školy, kde je nyní obecní úřad a pošta.

Přestože obec měla štěstí a na návsi vyrostla budova školy, stalo se tak až mnohem později. Nejblíž byla škola v Cetorazi, kam před rokem 1776 chodily děti z Prasetína, Oblajovic, Hartvíkova, Babčic, Domamyšle, Vosikovce, Vodice, ale také z Velké Rovné či Bedřichova. V roce 1776 ale začala fungovat škola v Hartvíkově, kam se vodičtí žáci nakonec přesunuli.

První škola u Gregorů. Nyní slouží soukromým účelům.

Jenže v roce 1853 ve Vodici napočítali již 85 žáků, což stálo za myšlenkou zřídit vlastní školu. Netrvalo dlouho a byla na světě. Stalo se tak následující rok. Vznik školy významně podporoval majitel velkostatku Jan Rytíř z Widerspergu. Nejdříve se vyučovalo v usedlosti čp. 12.

Obec ji zakoupila od Vojtěcha Stibala za 2100 zlatých. 17. září 1871 škola vyhořela a okresní školní rada ji dala opravit. O osm let později, tedy v roce 1879, přichází z Dolní Cerekve do školy nový učitel a správce Pavel Doležal. Konstatoval, že budova vypadá jako zbořený hrad. I přesto v roce 1881 přibývá tělocvična a o tři roky později je posvěcena druhá třída, jejíž zřízení obec nebyla příliš kladně nakloněna. Učitelé ve Vodici měli velmi tvrdé podmínky, hlavně s bydlením.

V roce 1897 zasedala komise, která řešila stavbu nové školy. Do země se koplo 1. srpna 1901, do zimy byla škola pod střechou a 3. září 1902 se kolaudovalo. Rozpočet školy se vyšplhal na 28 500 korun. Na stavbu přispěli i místní obyvatelé. O deset let později byly ve školy již tři třídy.

Jaroslava VaňkováTřiaosmdesátiletá Jaroslava Vaňková vzpomínala, že ve třídě mohlo být klidně i čtyřicet dětí. „Učil nás Stanislav Panoš a pamatuji si, že jsme seděli čtyři v jedné lavici. V hasičské zbrojnici dokonce museli udělat pobočku školy, protože všichni žáci se do tříd nevešli," popisovala žena, která do první třídy nastoupila v roce 1936. Nejvíce dětí se prý narodilo v roce 1928.

Marie JanurováPřísnost a tresty. To si jako první při vzpomínce na školu vybavila šestasedmdesátiletá Marie Janurová. „Když jsme něco provedli, museli jsme klečet na stupínku a dostávali jsme také přes ruce ukazovátkem i rákoskou. Rána štípla a pak pálila. To byl asi jediný způsob, jak usměrnit hejno dětí," směje se Marie Janurová.

Sbírali chrousty

Jaroslava Vaňková ji doplnila: „Trestali nás za maličkosti. Jakmile učitel vyšel ze třídy, my jsme začali běhat po třídě. Všude bylo hned plno prachu a kantor se pak zlobil, že musí celou třídu vyvětrat," poznamenala s tím, že učitel je vedl i k přírodě. Za Domamyšlí školáci sázeli bukvice, nebo sbírali chrousty.

„Jeden rok jich bylo tolik, že by sežrali veškerou úrodu. Chodili jsme na ně už brzy ráno. Pod strom se položila plachta, kluci vylezli nahoru, zatřásli a spousta chroustů popadala. Sypali jsme je nejdříve do sudu a ve škole pak do díry, do které se dalo vápno a zalilo se horkou vodou," popisuje hubení chroustů Jaroslava Vaňková. Obě se shodují, že nejlepším učitelem byl Stanislav Panoš, který hrál na housle a u dětí měl autoritu.

František Souček„Opravdu naučil. Poznalo se to, když jsme přešli na měšťanku do Pacova. Tam totiž Panoše uznávali," zhodnotil František Souček, který se narodil v roce 1939. Všichni však mají nezapomenutelné vzpomínky na kněze Svobodu, který vyučoval ve škole náboženství. „Děti se ho bály. Byl hodně přísný. Po něm ale nastoupil Štemberk a to byl pravý opak. To byl tak hodný člověk, proti Svobodovi apoštol. Přišel z koncentračního tábora a nehty měl, chudák, celé strhané," podotkl František Souček.

Poslední žáci se ve vodické škole učili do roku 1973. Poté se sem hned nastěhovala pošta, která zde zůstala dodnes. „Před revolucí jsme budovu rekonstruovali. A teď tu máme nejen poštu, ale také knihovnu, obecní úřad, ale i místnost, kde místní ženy cvičí," řekl starosta František Adamovský, který do funkce nastoupil v roce 1986