Jan Kulík narukoval na vojnu hned v roce 1914, kdy mu bylo už 41 let. S manželkou tehdy vychovávali čtyři děti, tři dcery a jednoho syna. Na vojně jako muzikant ve vojenské hudbě strávil pouhé dva roky. V roce 1916 se kvůli srdeční vadě dostává do pražské nemocnice, kterou už ale neopustil. Poté umírá.

Aby budoucím generacím zbyla památka, poctivě si sepisoval deník. Ten se v rodině uchoval dosud. Ale neležel ladem. Ostatní členové do něj doplňovali i své zážitky.

„Šestého září 1914 jsem byl povolán jako zeměbranec k vojenské posádce do Českých Budějovic. Moji kamarádi narukovali již 26. července a někteří tak již stáli v poli proti nepříteli," píše na začátku války Jan Kulík, který sloužil u domobraneckého praporu číslo 17 a 18.

Z Tučap neodešel bojovat sám. Obecní kronika zmiňuje i další jména, například Matěje Vaňáska, čeledína velkostatku, dále pekaře Josefa Pazderu či průvodčího elektrické dráhy Jana Čápa.

Přestože se Hana Lukasová narodila po smrti Jana Kulíka, zná svého dědu alespoň trochu z vyprávění. „Povídala o něm hlavně babička, tety i maminka, která byla ze všech sourozenců nejmladší. Vím, že byl zedníkem a často pracoval ve Vídni. Trávil tak kolikrát i tři čtvrtě roku.

Vždycky, když přijel, byl na světě jeden z jeho čtyř potomků," vybavuje si vnučka Hana Lukasová.

Těší se na dovolenou

Jan Kulík ve svém deníku zmiňuje, že po 12. září 1914 ztrácí v poli první kamarády ze svého praporu. V tu dobu se těšil, že dostane dovolenou a pojede se podívat za rodinou. Místo toho ale přišel rozkaz, který velel, že se vojáci přesunou pryč. Konkrétní místo jim ale nikdo nesdělil.

„O půl třetí hodině jsme vyšli z České Reálky, kde byl náš batalion ubytovaný, k nádraží za pochodu naší hudby. Na nádraží jsme vzpomínali na své milé doma a za pár minut nás unášel vlak k Vídni," četla vnučka Jana Kulíka z deníku.

V KAPELE. Jan Kulík ještě jako člen vojenské hudby.

Přes Dolní Rakousko se dostali až do Uher. Tam zůstali až do července 1915. Pak přišlo další stěhování, a to až do chorvatské vesnice nedaleko Slavonie. Po měsíci přešli do města Mitrovica až na samý břeh Sávy. Tam manévrovali na srbských silnicích.

Na začátku října přišla pro Jana Kulíka rána. Po mši, které se zúčastnil i generál, se dozvěděl, že je vojenská hudba rozpuštěná „a že máme naše nástroje poslat domů. Pak jsme byli přiděleni k jiné práci. Já se chopil místo klarinetu pro vojína užitečnějšího nástroje, totiž manlicherovky, opakovací palné zbraně, a místo not jsem dostal do ruky olověné patrony," popisuje.

Vzdával se nerad

Svůj milovaný nástroj opouštěl nerad. Jak zmínila Hana Lukasová, na klarinet hrál již několik let před válkou a se svou kapelou bavil lidi v okolí Tučap.

Dlouho netrvalo a na začátku října 1915 zažil útok nepřátelských vojsk. Jeho brigáda chtěla zrovna zdolat druhý břeh řeky Sávy. Pršelo, bouřilo. Právě do tohoto nečasu se ozvala německá děla a pušky.

Po bojích se dočkal dvoudenního odpočinku. Pak táhli na Bělehrad. V deníku Jana Kulíka se lze dočíst, že tam pronásledovali nepřítele na útěku přes celé Srbsko až do Albánie. Vojáci za nepřítelem denně ušli 40 až 46 kilometrů. Museli ho mít neustále na mušce, aby se nemohl nikde opevnit. Od té doby zažívali jen menší potyčky a nad nepřítelem vyhrávali.

Na konci listopadu se ale u Jana Kulíka přihlásila srdeční vada, a tak začala jeho pouť po nemocnicích. V srbské nemocnici ve Valjevě uznali, že není více schopen činné služby a poslali ho přes Bělehrad a Vídeň zpět do vlasti.

„Jen nachvilku se vrátil do Tučap k rodině. Pak ale musel do nemocnice v Praze, kde zemřel. V hlavním městě je také pochovaný. Jeho hrob se nachází ve Vinohradech, kde je část věnovaná vojákům," vysvětlila Hana Lukasová. O tom, že by dědu přemístili na tučapský hřbitov, se v rodině nemluvilo. Její babička, která ovdověla, musela pak vypomáhat u řídícího Menšíka.

Historie tučapského pomníku

• První krok ke stavbě pomníku padlých vojínů v 1. světové válce učinil tehdejší starosta Tučap Jindřich Hemer. Dne 28. září 1916 svolal poradní schůzi na místní radnici.
•Jako místo, kde by měl pomník stát, zvolili prostor u kostela. Zdůvodnili si to tím, že zde bude v čistotě a bude ušetřen silničního provozu. Rozhodli se i pro vytvoření zátiší, kde budou moci příbuzní padlých vojínů rozjímat.
• Později se vybrané místo lidem nelíbilo a při hlasování si zvolili prostor u školy proti panské zahradě.
• Stavby se ujal táborský sochař Jan V. Dušek. Tučapští mu za práci zaplatili celkem 5950korun.
• Na vytvoření pomníku obec uspořádala sbírku mezi místními. První přispěl Karel Sícha, který pracoval jako panský zahradník 
a ve válce ztratil osmnáctiletého syna Julia. Věnoval 100 korun. Pomáhaly i výtěžky z tanečních zábav, divadel či plesů.
• Dobrovolní hasiči vykopali 31. května 1920 základy pomníku. Místní zedníci poté otvor zdarma vyzdili. I další lidé se podíleli. Bylo potřeba nalámat kámen, dovézt písek z cihelny a vyházet ho, přivézt cement i vápno …
• 21. července 1920 sochař s kameníkem osekával pomník.
• Slavnostní odhalení pomníku, na němž je 42 jmen padlých vojáků, bylo naplánováno na svátek sv. Václava 28. září 1920.
zdroj: Pamětní kniha obce Tučapské