Hned na začátku se zeptám, jestli se vaše rodina zabývala výrobou z keramiky?
Úplně ne, ale maminka měla ohromný cit pro barvu a pro aranžování, dokázala třeba z obyčejných trav ve váze vykouzlit krásnou ozdobu. Bratr měl zase velký talent na malování, ale pak šel studovat architekturu. Starší sestra sice studovala farmacii, ale malovala, batikovala a dodnes pracuje s keramikou. Tatínek byl šikovný na ruční práce, nicméně vystudoval elektro. Takže máme od každého něco.

Leccos jste tedy pochytila…
Oba rodiče nám dávali rady do života. Tatínek vždycky říkával: Když budete vidět někoho, kdo umí práci dobře udělat, i kdyby to byl kameník nebo zedník, koukejte na něj a kraďte očima. Nikdy nezáviďte, ale zkuste se tu práci naučit a udělat co nejlíp. A maminka ho doplnila, a to se mi hrozně líbilo: Holky, musíte být jak do hnoje, tak do kočáru. Ono je to ale pravda. Život je tvrdý oříšek a člověk si musí poradit.

Řídila jste se jejich radami?
Stoprocentně. Když jsem třeba viděla ženské, jak háčkují, řekla jsem si, že to musím taky zkusit. Nakonec jsem uháčkovala zvonečky a obdarovala jimi všechna vnoučata. Minulý rok jsem zase rodině dělala adventní svícny a věnečky.

Pořád vás to tedy nutí něco dělat a nebýt chvilku v klid …
Přesně tak. S těmi věnečky jsem si to nemohla odpustit. Každý rok pravidelně jezdíme o Dušičkách na hroby na Vysočinu, kde se scházíme se zbytkem rodiny. A věřte, že nás je hodně. Maminka měla čtyři sourozence, tatínek měl ještě o čtyři více, takže celkem osm. No a každý vždycky na hrob vyrábí nějakou ozdobu. Předem se ale domluvíme, v jakém tónu budou, aby nám hroby barevně ladily. Ani to není všechno. Na hroby chodíme hromadně, a protože je nás hodně, máme i různá povolání. Mezi námi je třeba architekt a ten se hodně ozývá, když přinesené ozdoby aranžujeme na hrobech. Vždycky radí: tohle posuň doprava, tohle doleva … (smích)

Pozoruji, že jste si i domácnost vyzdobila keramickými výrobky.
Mám na zdech třeba malované kachličky a na poličkách keramické džbánky. Ty jsem ale netočila na kruhu, jen jsem na ně malovala. Všechno ale nepochází z mé dílny. Mám tady i přání, které kdysi dělal brácha mamince a sestra ho potom zdokonalila batikou. Není to žádný zázrak, ale naše společná záliba.

Keramikou jste se ale v zaměstnání nezabývala…
Postupně jsem se k ruční výrobě ale dostala. Nejdříve jsem pracovala v laboratoři, kde mým hlavním úkolem byly chemické rozbory plynů, vod a podobně. Jenže pak jsme měli dvě děti, ty rostly a potřebovaly jsme samozřejmě peníze. A abych si přivydělala, začala jsem malovat keramiku, hlavně tedy to, co si lidé žádali, například ozdobné talíře. Někdo na ně chtěl namalovat zámek, jiný svůj dům, další zahrádku. Po revoluci, někdy v devadesátých letech, jsem nastoupila jako vedoucí do keramického učiliště.

Dostala jste se někdy za hrnčířský kruh?
V zaměstnání už ne. Točila jsem jen při studiu. Pak mi to ale nějak uteklo a dodnes mě mrzí, že točit moc neumím. Spíš jsem se soustředila na návrhy, navrhovala jsem třeba sádrový model a potom formy. Ty se používaly při průmyslové výrobě.

Obdarovávala jste keramikou také své známé?
Jistě, je ale pravda, že jsem si občas udělala soupravičku pro sebe. Ale jen párkrát.

Dostanete se ještě ke keramické hlíně?
Často mě úkoluje syn, když potřebuje pomoci. Nedávno jsem dělala takové hlavy, vypadaly jako chrliče, které známe například z českobudějovické kašny. Tyhle patřily k jedné z pelhřimovských historických budov, které syn restauroval. Pak jsem mu ještě pomáhala s výrobou erbů. Teď mě třeba pověřil, abych mu udělala dvanáct malých zvěrokruhů a nějaké pejsky a kočičky, zkrátka drobnůstky pro děti.

Chtěla jste, aby se váš syn stal také keramikem?
Rozhodl si to sám. Nechala jsem tomu volný průběh. Myslím, že je spokojený, že vystudoval keramickou školu. Kromě toho tam pár let i učil. Je to ale tvrdý chlebíček.

Anna Bosáková
Narodila se 23. září 1938 v Měříně u Velkého Meziříčí, má tři sourozence. Po měšťanské škole se rozhodla jít studovat Střední keramickou školu v Bechyni. Je 56 let vdaná a má dvě děti – dceru Marcelu a syna Michala. Její záliby jsou různorodé – od keramiky, šití, batikování, malování na keramiku až po aranžmá dekorací třeba na Vánoce.

Michal Bosák miluje hledání cesty a stav nirvány

Bechyně – Sedmačtyřicetiletý Michal Bosák zdědil po mamince nejen talent pro tvorbu keramiky, ale také humor. Kromě toho je rád sám sebou, uvolněný a nevázaný.

V ATELIÉRU. Michal Bosák ukázal sochu Svobody, kterou má ve svém novém ateliéru v Bechyni.

Kdy jste se poprvé dostal ke keramice.
Maminka vedla kroužky keramiky na základní škole a ty jsem jako dítě navštěvoval. Moc jsem tam nevyráběl, spíš jsem zkoušel něco tvořit štětečkem.

A uvažoval jste, že budete pracovat s keramikou?
Vůbec ne. Já jsem to svým způsobem neměl rád. Proto jsem šel nejdříve na gymnázium. Jenže po roce jsem zjistil, že tahle škola asi nebude tak úplně pro mě. Z prvního ročníku jsem nakonec odešel a záhy nastoupil na keramickou školu v Bechyni.

A už vás pak lapila?
Pak už ano. Ono nejde úplně říct, že bych keramiku neměl vůbec rád. Spíš v tom byl puberťácký vzdor. Nakonec jsem se ale na škole skutečně našel. Dokonce jsem v ní objevil obrovského genia loci. Měl jsem štěstí na super lidi. To znamená, že jsem tam vplul
a zjistil, že už se konečně netopím a už jenom plavu… To byl úžasný pocit.

Čím vás škola tak nadchla?
Líbil se mi hlavně přístup učitelů. Konečně jsem měl pocit, že můžu růst. Na jednu stranu byla atmosféra upjatá minulým režimem, který tenkrát fungoval, ale na druhou jsme si uvnitř školy žili svůj vlastní svět. Dějepis nás například učil doktor, který byl vyhozený z pražské filozofické fakulty. A nás jako studenty to hrozně bavilo. On nepokřivil dějiny jako tehdy komunisté, on jen vyprávěl a záleželo na každém z nás, jak si to vysvětlil.

Co vás na keramice baví?
Technologie. To znamená, že si s výrobkem rád hraji. Někdy to sice nevyjde, ale to už je jiná věc. Prostě experimenty, to je gró, proč já vlastně dneska dělám s keramikou. Občas je to kouzlo nechtěného, ale je krásné, když se 
z kouzla nechtěného stane chtěné. To je potom pecka. Pak už mě to ale přestane bavit a zase jdu dál.

Jak vás tak poslouchám, nejste rád, když vás někdo svazuje a ukazuje směr, co?
To máte pravdu. Já se ještě stále hledám. Podle mě ale o tom je život. Zajet do určitých kolejí a v nich být dlouhou dobu, to je pro mě šílené. Miluju hledání cesty. Když ji člověk nalezne, netvrdím, že se tak vždy stane, ale když se povede, tak z toho je pak člověk ve chvilkové euforii. V takové nirváně…

Stejně jako maminka pomáháte dětem, co vám to dává?
Začátkem devadesátých let, právě když jsem přišel do Bechyně na keramickou školu, tak jsem začal spolupracovat s organizacemi, které se staraly o postižené. A právě u tělesně handicapovaných bylo hezké pozorovat jejich mentalitu. Oni měli obrovskou snahu a sílu komukoliv cokoliv dát. To je podle mě obohacení života. Člověk ztratí zábrany, v nich nás minulý režim držel.

Čím se v současnosti zabýváte?
Teď si dávám dohromady svůj modelářský ateliér. Není jednoduché vyjmenovat, co patří do mé práce. Vyrábím sádrová svítidla, s architekty pracuji na různých instalacích. Například před časem jsme do Hradce Králové tvořili obrovský lustr, jedenáct metrů dlouhý a 3,5 metru široký. Živí mě výroba forem pro keramiky od džbánků, přes hrníčky a servisy, pomáhám rozjet i keramické mini dílny pro handicapované. Mám zkušenosti i s filmem a reklamami.

Bylo vaším snem mít ateliér?
Samozřejmě. Vždy jsem chtěl být nezávislý. To ale neznamená, že bych nebyl odpovědný. Naopak. Kdo dělá sám na sebe, musí být odpovědný o to víc. Když jsem nastoupil do prvního zaměstnání, tak jsem nerad chodil včas, nechtěl jsem být vázaný pracovní dobou. Peníze beru za to, že práci odvedu dobře. Když je něco špatně, tak mi to odběratel hodí nekompromisně na hlavu.

Michal Bosák
Narodil se 5. července 1966.
Vystudoval keramickou školu v Bechyni, je ženatý a má dceru. Dráhu zaměstnance začal v bechyňské továrně, pak deset let učil na střední keramické škole dílny.
V současné době je na volné noze a zařídil si vlastní ateliér.