Zahlédnete ji například na místních Hubertových jízdách, při křtinách hříbat či na závodech. Také učí děti jezdit na koních v rámci letních kurzů a od svých patnácti let cvičí huculy k výkonnostním zkouš-kám. Brzy jí bude devatenáct, studuje ve čtvrtém ročníku Táborského  soukromého gymnázia a na dveře jí klepe maturita.

Máte doma podkovu pro štěstí?
Nemám. Nejsem pověrčivá. Ale svého času jsem na krku nosila na šňůrce hřebík z podkovy. Takzvaný podkovák. Myslím, že teď ho mám v peněžence. Lidé od koní ho mívají jako ozdobu, aby naznačili, že jejich láskou jsou právě koně.

Kdo vás pro koně nadchl?
Maminka, když mi bylo pět let. Tehdy vzala mě a brášku Jakuba na huculskou farmu do  Cunkova.  Ať  jako  děti z města vůbec víme, jak vypadají koně. Tehdy jsme bydleli v Sezimově Ústí. A tam člověk koně jen tak nepotká.

Vzpomenete si, jak jste se na něm vezla poprvé?
Tu první jízdu si nepamatuju. Zato se mi přesně vybavuje první pád. Stalo se to, když mě vzali na lonž. Seděla jsem  na  kobylce  jménem Fčelka a jezdily jsme dokola okolo cvičitele, který ji držel na laně. Najednou Fčelka poskočila, ale to jsem se ještě udržela. A pak vyhodila tolik, že jsem udělala přemet přes její hlavu. Naštěstí to bylo v zasněžené zimě. Dopadla jsem vsedě do sněhu, přesně před Fčelku. Zastavila se, kouká na mě, já koukám na ni a ona jako kdyby říkala: „Odteď jsou koně tvoje láska.“

Měla pravdu?
Vždyť to vidíte. Ostatně ono se tehdy na Cunkově urodilo těch lásek víc. Maminka se brzy nato rozvedla a  –  no, zkrátka po čase jsme se na Cunkov přestěhovali všichni a majitel farmy je můj otčím. A jelikož otčím je takové neosobní slovo, říkejme mu Zub. To je jeho přezdívka, pod kterou ho u nás všichni znají.

Kdy jste se na koni začala cítit jistá?
Když jsem jezdila voltiž. Tou jsem začínala. Držela jsem se madel připevněných ke hřbetu, a jakmile jsem získala jistotu, zkoušela jsem cvičit holubičky, kolotoče, otáčky a tak.

Nebála se o vás maminka?
Ta má o mě strach pořád. Teprve v mých patnácti mi prvně dovolila, abych si na Zubově kobyle Sabině projela sama okolí Cunkova, a hned zase domů. Maminka jezdectví rozumí a ví, co všechno se může stát. A ono se může stát opravdu všechno. Jednou jsme třeba připravovali mladé huculky na výkonnostní zkoušky. Zub zapřáhl dvě kobylky do vozíku, sedl na kozlík a já se usadila vzadu. Jeli jsme v poklidu po silnici mezi lukami. Lepšího kočího než Zuba bych široko daleko nenašla. Najednou si huculky všimly, že se na poli pase kravička. Tolik se jí lekly, že vyskočily a přeskočily příkop na vedlejší louku. Zub se otočil, jestli jsem to přežila. Jeho vyděšený pohled, když mě za sebou neviděl, byl pro mě snad ještě větším překvapením než celá nehoda. Ležela jsem totiž na podlaze vozíku. Byla jsem samá modřina a tak jsem si narazila zadek, že jsem týden nemohla sedět.

Na vašem místě by se třeba někdo jiný začal koní bát…
To já vůbec. Kdo se k nim jednou dá, musí počítat s tím, že občas nějakou ránu slízne. Koně to nedělají schválně. Na rozdíl od lidí nepomlouvají, nezávidí, nevymýšlejí podrazy. Když udělají něco neočekávaného, mají k tomu důvod, který jejich jezdec neodhadl. S výjimkou puberty. To se na ně opravdu musí dávat pozor, protože s chutí klackují.

Copak koně mají i pubertu?
Ano, takovou tu koňskou. Jako mladí jsou vyjukaní a všechno je překvapuje. Než je začnu cvičit, Zub se s nimi vždycky nejdřív zavře do jízdárny a povídá si s nimi. Vysvětluje jim, že je odteď jejich vůdcem a musejí ho poslouchat. Věřte nevěřte, koně tomu rozumějí. A dokonce to chtějí, protože jsou zvyklí žít ve stádech a tam je vždycky nějaký vůdčí kůň, kterého ostatní poslouchají a napodobují. Když mi pak Zub předá koníka k výcviku, musím se zase předvést jako autorita já, ale už to nemám tak těžké jako Zub, který byl první. Výcvik jde většinou dobře. Ale jen do doby, než koník usoudí, že už jsou všechny cviky nuda, protože je umí. V té chvíli si začne vymýšlet něco jiného, a někdy dokonce flinkat i to, co už se naučil. Musím mu zase ukázat pevnou ruku, abychom nezačínali se vším znovu.

Že vás koně poslouchají, se dá poznat i podle filmů režiséra Milana Cieslara, kde huculové z cunkovské farmy občas hrají.
Pozor, aby to nevyznělo, že jsem všechny ty koně pro film cvičila já. S výcvikem spíš pomáhám, všechno je to práce Zuba a jeho lidí. Poprvé s našimi koňmi pan Cieslar natáčel v roce 1998 film Markétin zvěřinec. Jenomže tehdy mi bylo pět a ani nevím, jestli jsem natáčení viděla; jen si vzpomínám, jak se na to všichni těšili.

Ale když o dva roky později natáčel film Jabloňová panna, to už jste si toho určitě užila.
I tyhle vzpomínky mám ještě mlhavé. Natáčelo se na hradě Rábí, na jedné naší chladnokrevné klisně jezdil Karel Dobrý, jedna huculka tam táhla vozíček s ovocem a mně dal jeden pán hopíka. Od té chvíle jsem nevnímala natáčení a házela jsem si hopíkem. Ale to asi není to, co chcete slyšet. Ty správné vzpomínky mám až na film Sněžná noc z roku 2008. Viděl jste ho?

Ne, ale ukázku z něj dali na youtube. Scénu, ve které koně vybíhají ze zapáleného statku.
U toho jsem byla. A nejen to. Zahrála jsem si i malinkatou roličku.

Hned jak film poběží v televizi, budu se pozorně dívat, abych vás zahlédl.
Nejspíš mě ale nepoznáte. Převlékli mě za kluka ze statku. Dlouhé vlasy mi stočili do ulíznutého drdolu a nasadili mi na něj beranici. Ale možná tam zahlédnete někoho z okolí. Točilo se v Jistebnici na zámku, v Hubově u Nadějkova, v Borotíně a taky na naší farmě. I když byla strašná zima a všude sníh, mně se to líbilo. Ale byla to fuška. Filmaři totiž mají svůj styl práce. Scéna se nepovedla? Natočíme ji znovu. Zase to není dobré? Jedem ještě jednou. On už je čas na oběd? Tak až potom… Jenomže kůň na rozdíl od herců potřebuje jasný povel, ten provede a tím to pro něj končí. Bylo těžké udržet ho v klidu celou hodinu a pak po něm chtít to samé. A za další hodinu znovu. Ale zvládli jsme to a já byla ráda, že jsem viděla, jak filmování probíhá. Nejzajímavější pro mě bylo, že při filmování se víc čeká, než filmuje. I tak jsem se nenudila. Bavilo mě pozorovat, jak se jednotlivé scény postupně rodí. Těšila jsem se, jak budou vypadat na plátně.

Nepřišlo pak zklamání?
Spíš překvapení. Právě tu scénu, jak stádo koní vybíhá z hořícího statku, jsme připravovali a točili celý den. Zato ve filmu má necelou minutu! Ale nic v ní nechybí; je dynamická a každý záběr má svoje místo. A přitom se zrodila z dlouhatánského čekání a zkoušení. Pan režisér režíroval herce, zatímco Zub režíroval koně. 

Jak se filmařům podařilo zapálit stodolu tak, aby při tom nechytla i Jistebnice?
To byla další zajímavost, která mě překvapila. Ta stodola stála poblíž zámku a byla taková polorozpadlá. Filmaři ji opravili, přidělali k ní různé hořlavé přístavky a ty pak zapálili. Udělalo to krásný efekt hořícího stavení, ale stodole samotné se nestalo vůbec nic. A protože jsme se občas mihli v záběru, navlékli nás všechny do historických kostýmů. Já vyfasovala ten klučičí. Tuhle scénu museli ale nafilmovat na jediné natáčení naostro, protože kdyby ji opakovali, mohla by už jim shořet i ta stodola, kterou opravili. Celý den jsme s koňmi nacvičovali, aby věděli, že mají proběhnout skrz stodolu. Náš scénář byl takovýhle: stojíme s koňmi na dvorku za stodolou, pak vyšlehnou plameny, herci zařvou: „Hoří! Vodu!“, začnou běhat a jakoby hasit a my navedeme koně, aby proběhli skrz stodolu, jako že vybíhají ze stáje.

A jak se vám povedlo zařídit, že nevběhli mezi filmaře a neshodili kameru?
Poblíž hořící stodoly stáli naši lidé s několika koňmi ze stáda, ale tak, aby se neukázali v záběru. Když koně vyběhli z plamenů, byli z toho poplašení a rychle hledali nějakou jistotu. Hned si to zamířili ke svým kamarádům, aby znovu utvořili stádo. Ale zase tak jednoduché to nebylo. Několik koní se vyplašilo příliš a začali zmateně pobíhat po zahradě. Měli jsme co dělat, abychom je chytili a zklidnili. To už ale ve filmu samozřejmě není.

Hned na začátku ohňové scény je vidět, jak ze stodoly vybíhá kůň s hořící hřívou. Opravdu hořel?
Ne.  Do  hřívy  jsme  mu vpletli zelené třásně. Místo nich pak filmaři trikem dodali na plátno oheň.

Čím to, že si režisér Cieslar oblíbil právě huculy z Cunkova?
Protože je zná. Už léta si u nás nechává své koně, aby-chom  se  mu  o ně  starali. V současnosti mu střežíme valáška Partesa. Pan Cieslar občas přijede, aby si na něm zajezdil. A jindy nachystá filmový štáb, abychom si zajezdili zase my. Naposledy předloni v létě pro film Dešťová víla. Z toho natáčení mám třeba milou vzpomínku na Aleše Hámu. Je to přesně takový pohodář, jak ho známe z televize. Měla jsem ho naučit přejet na kobylce přes palouk. Hned mi nabídl tykání, a aby mi udělal ještě větší radost, chtěl mi nějak zalichotit. Prohlédl si mě a povídá: „Máš hezký holínky.“ Prostě Aleš.

Proč jste si vlastně zvolila ke studování gymnázium? Tipoval bych vás spíš na zemědělskou školu…
Já si to gymnázium vybrala naschvál. Vždyť na farmě mám skvělého učitele Zuba; takového bych na žádné zemědělské  škole  nenašla. Ostatně můj profesní cíl není pracovat od rána do večera s koňmi. Ty si chci nechat doslova jako koníčky pro volný čas. Ráda bych vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou. A pak pracovala jako laborantka v některé veterinární, farmaceutické nebo potravinářské firmě. A úplně nejradši v laboratoři na policii.

Takže vaše nejoblíbenější předměty jsou chemie a biologie?
Správně. Právě z těch budu letos maturovat. Nerada se chlubím, ale přiznávám, že mám ze všech předmětů jedničky. Není to proto, že bych chtěla být za každou cenu nejlepší. Já mám prostě takovou zvláštní vlastnost, že jsem zodpovědná. Když dostanu úkol,  snažím se ho udělat co nejlíp. Ráda bych znala z každého oboru něco, abych v něm měla dobrý základ. Na to je nejlepší střední školou gymnázium. A musím říct, že jsem moc ráda, že studuju právě v Táborském soukromém gymnáziu. Nejen kvůli výuce, ale hlavně kvůli velikému   lidství,   které všichni ve škole před dvěma lety prokázali. V té době můj vlastní tatínek onemocněl leukémií. Tehdy na Soukromém  gymnáziu  studoval i můj bratr. Hledali jsme pro tatínka jakoukoliv pomoc. Oslovili jsme všechny osmnáctileté  spolužáky a poprosili je, jestli by se nechali zapsat  do  registru  dárců kostní dřeně. Byli pro a my se  pokusili  spojit  přímo s pražským IKEMem. Normálně se totiž zápis do registru kostní dřeně provádí jen v Praze.  Požádali jsme je, jestli  by  nám  vyšli  vstříc a přijeli do Tábora. Když přišla kladná odpověď, poprosili jsme školu o poskytnutí prostor.  Opět žádný problém. A to jsme netušili, že se škole na tuhle akci povede „naverbovat“ sto dvacet lidí během jediného dne! Tatínkovi to pak sice bohužel nepomohlo, ale na takovou pomoc se nezapomíná. Ráda bych prostřednictvím našeho rozhovoru za všechno své škole a spolužákům poděkovala. Vzhledem k mým známkám budou vědět, že to rozhodně nedělám  proto,  abych  si šplhla u maturity. Jenže tím náš rozhovor nekončíme zrovna vesele, viďte?

To vůbec nevadí.

Josef Musil